TROCHA CHAOSU NIKOHO NEZABIJE

Podílové listy by se mohly dostat na burzu.

Prodej podílových listů, respektive akcií zahraničních fondů, zatím v České republice nepodléhá téměř žádné kontrole. Komise pro cenné papíry nenachází v žádném zákoně oporu, aby pro tento prodej stanovila kvalitní pravidla a prováděla nad ním dozor srovnatelný s dozorem pro české fondy. Samotní obchodníci se pak nemohou shodnout v názoru, zda je to vůbec nutné.

Reguluje Evropa.

Pod jedním zorným úhlem se absence regulace pro cizí fondy zdá být logická. Fondy přece podléhají dozoru v těch státech, kde jsou zaregistrovány. V Evropské unii přitom platí, že regulace prováděná v kterékoliv členské ze mi je akceptována i ve zbytku regionu. Jestliže jsou u nás prodávané fondy většinou registrovány v unii (především Irsku a Lucembursku) nebo nějaké jiné části vyspělého světa, mohli bychom i my tuto praxi respektovat. „Zahraniční fondy jsou regulovány příslušným orgánem v zemi, kde získaly povolení k činnosti. Takto směřuje obecně evropská úprava, aby se usnadnil pohyb kapitálu v jednotlivých zemích EU. Stačí získat povolení k registraci v jednom členské m státě a v ostatních stačí už pouhé ‚uznání . Tímto směrem by se měla ubírat také stávající česká právní úprava, souhlasí tisková mluvčí Komise pro cenné papíry Šárka Samková.

Regulace hospodaření fondů je však jen jednou věcí. Druhou je jejich prodej. „Unie investičních společností by chtěla, aby došlo k zrovnoprávnění podmínek na obě strany, říká místopředseda jejího předsednictva Vladimír Fichtner z Pioneeru. „N a jedné straně chceme získat stejné daňové režimy pro české fondy, které na rozdíl od zahraničních platí daň ze zisku, ale na druhé chceme dosáhnout také toho, aby byla regulována oblast marketingu a zveřejňování informací i u prodejů zahraničn ích fondů, upřesňuje. Unie podle jeho slov o tomto problému již jednala s komisařkou Irenou Pelikánovou. Ta údajně proti regulaci nebyla, ovšem nezbylo jí než konstatovat, že nic takového momentálně není možné. Řešení by vyžadovalo změnu zákona o investičních společno stech a fondech anebo zákona o cenných papírech.

Veřejná obchodovatelnost jako náplast.

Těm, kteří by se chtěli vystavit jakési kontrole, aby prokázali svojí serióznost, tak zbývá jediná možnost - požádat o povolení k veřejné obchodovatelnosti cenných papírů, které nabízejí. „Komise reguluje vydávání cenných papírů zahraničních podílových fondů v České republice pouze tehdy, mají-li být na českém trhu veřejně obchodovatelné, nebo budou-li vydány hromadně na základě veřejné nabídky, upřesňuje Samková. „Na většinu zahraničních investiční ch společností distribuujících v České republice cenné papíry jimi obhospodařovaných fondů se vztahuje povinnost požádat komisi o vydání povolení k hromadnému vydávání zahraničních cenných papírů na základě veřejné nabídky. Některé z nich žádají rovněž o vydání povolení k veřejnému obchodování. Tyto subjekty pak komise dozoruje jako emitenty veřejně obchodovatelných cenných papírů podle zákona o cenných papírech, vysvětluje.

Jak však sdělili týdeníku EURO někteří manažeři prodávající tyto podílové listy, žádné takové povolení nemají a od komise dostali dopisy, že je nepotřebují.

Žádost o povolení k veřejnému obchodování nebo k hromadnému vydávání, což znamená více jak tisíc kusů na základě veřejné nabídky, může za zahraniční subjekt podat i obchodník s cennými papíry nebo organizátor veřejného trhu. V tomto případě komise posuzuje, který subjekt převezme vůči tuzemským investorům povinnosti emitenta, především plnění informační povinnosti. Její dodržování potom komise dozoruje. Zahraniční subjekt, který u nás nabízí své cenné papíry a nesplňuje výše uvedená kritéria, nemůže komise dozorovat. Proto by se případní poškození podílníci měli obrátit na příslušný orgán státního dozoru v zemi, kde j e fond registrován.

Informace jako nepovinné.

Ani povinnosti v rámci veřejné obchodovatelnosti však nevyhovují potřebám investorů do fondů. Informační povinnosti, kterým takový zahraniční fond podle zákona o cenných papírech podléhá, jsou totiž stejné jako u klasických akciových společností a pro kolektivní investování naprosto nevyhovující. Odpadá povinné zveřejňování údajů podle zákona o fondech, tedy čistých obchodních jmění, portfolií a dalších informací nezbytných pro investory.

Veřejná obchodovatelnost ale přináší jednu výhodu, kterou by někteří rádi využili. Umožňuje uvedení podílového listu či akcie fondu na burzu či do RM-Systému. Ačkoliv je jasné, že pro kolektivní investování je rozhodující distribuce až ke klientovi, ně kteří správci by proti kótaci na burze nebyli. „Unie už o této věci s burzou jednala a nevylučuji, že se to podaří, řekněme během prvního kvartálu příštího roku, uvést v praxi, říká Fichtner.

Podílový list či akcie (v zahraničí existuje i tato možnost) otevřeného fondu, ještě k tomu zahraničního, je ale trochu něco jiného než akcie firmy. Především způsob jejich prodeje a vypořádání se odlišuje od toho, čím se burza zabývá dop osud. Burza například přijímá od svých členů při nákupu cenných papírů objednávky, v nichž je určen jejich počet. Ti, kteří chtějí investovat do fondu, ovšem neurčují velikost své investice množstvím papírů, nýbrž množstvím peněz určených na nákup. V případě, že fondy vyhlašují kursy pro daný den ráno na základě ohodnocení ze dne předchozího, nejde o žádný problém. Řada fondů ale určuje kursy zpětně. Přes den přijmou peníze a až večer k nim přiřadí podíly podle aktuálních cen. T ento postup je přes současný burzovní systém neprůchodný.

Stejně tak může být problémem komunikace s registrem. Burzovní UNIVYC komunikuje se Střediskem cenných papírů. Zahraniční fondy však většinou mají své vlastní subregistry - samozřejmě ještě navíc v zahraničí. K tomu se přiřazuje stanovení kursů v cizích měnách a ve zlomcích. Řešením celého problému by mohlo být nahrazení obchodů pouhou registrací přes burzu. To ovšem zřejmě odporuje jejím předpisům. Příkladem, že uvést zahraniční fond na veřejný trh není vůbec jednoduchou zálež itostí, je i RM-Systém, který již delší dobu jedná s několika fondy právě o obchodování jejich podílových listů přes jeho systém.

Záplava nabídky.

Ať se již experiment s veřejnými trhy povede či nikoliv, rozhodně se na burze či v RM-Systému objeví jen malá část z toho, co svět kolektivního investování nabízí. Zájemci o cenné papíry zahraničních fondů si totiž mo hou vybrat z nabídky čtyřiceti pěti tisíc titulů. Přesně tolik fondů totiž působí po celém světě a většinu z nich u nás nabízejí banky nebo i některé domácí brokerské firmy. Poměrně velkou nabídkou disponuje například ČSOB nebo R aiffeisen C&I. Z brokerských firem nabízí vstup na světovou scénu třeba Brno Broker Group. Podmínkou investic je však často značná výše složené částky, pohybující se kolem sta tisíc korun. Některé zahraniční fondy u nás mají přímo svá zastoupen í, dceřiné, nebo dokonce svým způsobem i mateřské společnosti. To se týká ING, Pioneer, Wood & Company nebo WIOF (World Investment Opportunities Funds) SICAV se sídlem v Lucembursku.

Zdejší investiční společnosti ovšem nemohou svůj fond přihlásit jinde než doma. Proto, chtějí-li se vyhnout daním, je třeba situaci řešit oklikou. Nezbývá než založit investiční společnost v zahraničí. Nemusí jít přitom právně o dceřinou firmu . Oblíbenou formou jsou takzvané SICAV fondy. Jde o společnosti s proměnlivým základním jměním. Jejich akcionáři se stávají automaticky ti, kteří si koupí podílový list nějakého fondu, který SICAV otevřel. Mají tak možnost na valné hromadě vyho dit jeho vedení. Pokud je ale fond spravován dobře, nemají k tomu důvod a ve vedení firmy sedí ti, které tam zvolili zakládající akcionáři. Například v Lucembursku, oblíbeném ráji těchto investičních společností, musí zakladatelé složit ek vivalent zhruba padesáti milionů korun.