Trochu cukru, trochu biče

Moravští pěstitelé řepy se postavili cukrovarům

Jaro je na Moravě ve znamení řeže mezi pěstiteli cukrovky a cukrovary. Zatímco jinde už byly smlouvy na letošní řepnou kampaň uzavřeny, na Moravě a ve Slezsku - jak tvrdí předseda tamního svazu pěstitelů cukrovky Josef Uchytil - není smluvně pokryto pět set tisíc tun řepy. Spor se vede o případný příspěvek pěstitelů na ztrátový export a silnější stranou jsou v něm výrobci cukru. Generální ředitel Moravskoslezských cukrovarů Hrušovany nad Jevišovkou Stanislav Tobola to nepopírá: „Za cenu, kterou nabízíme našim dodavatelům, by nám rádi prodali cukrovku jiní pěstitelé.“ Argumentuje tím, že dosavadní fungování cukerného pořádku prokázalo, že cukrovary nemají možnost prodat na tuzemském trhu veškerou domácí produkční kvótu cukru, která činí necelých 360 tisíc tun. Zbytek musí exportovat, ale za cenu výrazně nižší, než je státem zaručená „domácí“ minimální cena, protože na trhu s cukrem je přetlak nabídky.

Spoluúčast.

Tobola uvádí, že Moravskoslezské cukrovary minulý rok prodaly v Česku asi osmdesát procent své kvóty pro tuzemský trh. Stejné problémy mají i ostatní velké cukrovary. Říká, že je to způsobeno jednak postupem některých menších cukrovarů, které překračují přidělenou výrobní kvótu, jednak nelegálními dovozy cukru ze zahraničí. Stanovisko Moravskoslezských cukrovarů je, že důsledky nemohou nést jen cukrovary.
Týdeník EURO má k dispozici původní návrh kupní smlouvy Moravskoslezských cukrovarů pro kampaň v letech 2002 až 2003. Je třeba říci, že právníci, s nimiž jsme text konzultovali, se neztotožnili s názorem „pěstitelů cukrovky z Opavska“, kteří v anonymním dopise tvrdí, že „smlouva degraduje pěstitele do role nevolníků, se kterými si vzhledem ke svému monopolnímu postavení cukrovar může dělat co chce, dokonce je i vydírat“. Právníci vidí některá ustanovení jako „tvrdá“, nicméně ke kvalifikovanému stanovisku by potřebovali znát situaci podrobněji. Obdobný postoj zaujal i antimonopolní úřad. „Vzhledem k tomu, že Vámi předložená smlouva obsahuje možné protisoutěžní prvky, úřad prověří, zda nedošlo v daném případě k porušení pravidel hospodářské soutěže,“ sdělila redaktorovi týdeníku EURO Šárka Vlašínová, ředitelka odboru antimonopolního úřadu. Tobola však tvrdí, že návrh smlouvy byl konzultován s renomovanou advokátní kanceláří, která neshledala žádné pochybení. V průběhu jednání mimoto původní smlouva doznala změn, jak se dohodovala řada kompromisů. Cukrovar se například dohodl se zemědělci na uzavření dlouhodobých smlouv. Kontroverzní je nyní především ustanovení o finanční spoluúčasti pěstitelů na úhradě ztrát v případě, že nebudou přijata účinná dodatečná opatření k ochraně vnitřního trhu s cukrem. To připouští i Uchytil.

Dobrý byznys.

To, co nazýváme cukerným pořádkem, je systém státní regulace trhu s cukrem stanovený nařízením vlády číslo 114/2001 Sb. Nařízení zavádí výrobní kvóty pro cukrovary, které na základě jejich výše uzavírají smlouvy s pěstiteli. Pro letošní kampaň představuje celková kvóta 505 tisíc tun cukru a dělí se na kvótu tuzemskou (71 procent) a zahraniční (29 procent). Pěstitelé mají za řepu řádné jakosti zaručeno minimálně 978 korun za tunu. Cukrovary prodávají cukr na vnitřním trhu za minimálních 16,50 Kč za kilo a vývozní kvótu musí – pod hrozbou sankcí – exportovat. Ministerstvo zemědělství označuje za hlavní důvod pro regulaci udržení domácí zemědělské výroby a zabránění sociálním i ekologickým důsledkům, které by provázely její další omezování. Regulaci kritizuje politická opozice, ale je korektní říci, že podobným způsobem hájí domácí pěstitele a cukrovary proti světovému přetlaku nabídky také Evropská unie. Efekt uplatňování cukerného pořádku je zřejmý: cukrovka se stala jednou z nejvýnosnějších plodin, sklizňová plocha vzrostla zhruba o třetinu na nynějších více než osmdesát tisíc hektarů. Pochopitelně, že se zvýšil i profit cukrovarů, jejichž zahraniční vlastníci investovali stamilionové částky a očekávají, že se peníze začnou vracet. Výkonný ředitel Českomoravského curkovarnického spolku Josef Pojer oceňuje, že se ministerstvo zemědělství „vydalo evropskou cestou“, ale dodává, že zavedení cukerného pořádku je do značné míry i výsledkem tlaku cukrovarníků.

Cesty kolem.

Přestože si všichni zainteresovaní pochvalují pokrok, který cukerný pořádek přinesl, jedním dechem připojují závažné výhrady. Ze strany cukrovarů je to zejména nízká ochrana trhu s cukrem. V zemích unie je výroba cukrovarů sledována prakticky neustále několika stupni kontrol. „V Česku zjevně některé cukrovary své kvóty dodávek na vnitřní trh překračují a nejsou účinně postihovány,“ konstatuje Tobola a poukazuje na nedostatečnou kontrolu ze strany institucí resortu zemědělství – Státní zemědělský intervenční fond – a financí – finanční úřady. Za druhou stranou téže mince považuje rostoucí dovozy v rámci tarifních kvót a nelegální dovozy. U těch druhých jde poté, co byly vyřešeny problémy s importem cukerních náhražek a aktivním zušlechťovacím stykem, zejména o „vývoz“ z Česka do Česka. Pojer tvrdí, že cukrovarnický spolek bude s Generálním ředitelstvím cel spolupracovat na odhalování podloudníků. Odmítá zároveň, že by na tom profitovaly samy cukrovary. „Určitě to nejsou členové spolku,“ dodává.

Případ Modřany.

Pěstitelé si stěžují, že nejsou dostatečně chráněni a poukazují na kauzu cukrovaru Modřany se zhruba dvacetitisícovou kvótou. Majitel – britsko-francouzská společnost Eastern Sugar – ho letos ze dne na den zavřel a způsobil pěstitelům vážné finanční, možná existenční problémy. Postup Eastern Sugar, který ještě na podzim ujišťoval zemědělce, že Modřany letos určitě „pojedou“, považuje předseda Svazu řepařů Čech Jan Bartoš za zjevné zneužití liberálnějších tuzemských podmínek. „V Evropě by podobný postup neprošel. Cukrovar musí svůj záměr zavřít nebo omezit výrobu ohlásit několik let předem a dochází k postupnému útlumu, který umožňuje pěstitelům buď restrukturalizovat produkci nebo najít jiná odbytiště.“ Na tyto připomínky slyší i vedoucí samostatného oddělení ministerstva zemědělství pro cukr Eva Divišová. Upozorňuje ale, že do voleb bude možné stihnout pouze „malou“ novelu „stočtrnáctky“, upřesňující především některé pojmy. Případné závažnější změny vyžadující i novelu zákona o Státním zemědělském intervenčním fondu bude muset udělat až příští vláda.

Dlouhého mýdlo.

Co ale nesnese odkladu, je dohadování výchozích pozic pro řepaře a cukrovary při vstupu do Evropské unie. Návrh zpracovaný Evropskou komisí předpokládá pro české producenty kvótu 445 tisíc tun cukru, o šedesát tisíc tun méně než je naše vyjednávací pozice. Problém je hlavně v exportní kvótě, která činí pouhých 3,8 tisíce tun, přičemž Česká republika je tradiční vývozní zemí a svého času byla největším exportérem řepného cukru. Divišová tvrdí, že ministerstvo zemědělství společně s Českomoravským cukrovarnickým spolkem usiluje o vyjednání lepší pozice. To ovšem předpokládá znovu otevřít jednání s WTO o subvencovaném vývozu. Česká republika hodlá dokumentovat vývoz 95 tisíc tun cukru ročně v referenčním období 1986 až 1990. V roce 1993, kdy jednání s WTO vedlo ministerstvo průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého, však sama potvrdila v listině koncesí subvencovaného vývozu objem 6,2 tisíce tun cukru, který byl postupně liberalizován až na úroveň 4,9 tisíce tun. Divišová, která u jednání s WTO nebyla, diplomaticky říká, že šlo asi o omyl, nedopatření. „Pochopil bych, kdyby někdo něco špatně spočítal a napsal 4,8 tisíce místo pěti. Ale napsat čtyři tisíce místo sto tisíc, to už vyvolává vážnější asociace,“ poznamenává Pojer.

Fúze.

Fakt je, že při vyjednávání o lepší pozici čelí Česká republika nejen přesile bruselských úředníků, ale i protikladným zájmům na vysoce internacionalizovaném trhu s cukrem. Rozhodující část české produkce je v rukou zahraničních vlastníků soustředěných do tří skupin. Kromě zmíněného Eastern Sugar s cukrovary Němčice nad Hanou, Kojetín a Hrochův Týnec, jsou to společně se svým opavským závodem Moravskoslezské cukrovary vlastněné německo-rakouskou Agranou a francouzsko-německá Pražská cukerní společnost TTD, které patří cukrovary Dobrovice, Mělník a České Meziříčí. Německo a Francie jsou přitom největšími pěstitelskými oblastmi řepy a tamní producenti mají zájem o investiční příležitosti v České republice přesně do té míry, aby to neohrozilo jejich domácí kapacity.
Padesátiprocentní akcionář Eastern Sugar Saint-Luis Sucre mimoto loni fúzoval s majoritním vlastníkem Agrany společností Südzucker. Antimonopolní úřad nyní posuzuje dopady fúze na český trh. Ty budou výrazné, protože Moravskoslezským cukrovarům a Eastern Sugar patří dohromady více než polovina celkové kvóty. Správní řízení dosud nebylo ukončeno. Pokud by antimonopolní úřad rozhodl, že spojená skupina se musí části českého trhu vzdát, byl by to výrazný zásah do zatím poměrně křehkého českého cukerného pořádku. Tobola však odmítá, že by současný postup Moravskoslezských cukrovarů vůči pěstitelům mohl být ze strany jejich mateřské firmy součástí příprav na tuto eventualitu. „Otázky související s fúzí nejsou v mé kompetenci a jednoznačně říkám, že žádný takový pokyn jsem nedostal. Mým úkolem je hájit zájmy Moravskoslezských cukrovarů a myslím, že s pěstiteli nakonec dohodneme k oboustranné spokojenosti.“
Optimistický postoj zaujímá i Uchytil, který sice tvrdí, že návrhy Moravskoslezských cukrovarů jsou pro pěstitele stále nepřijatelné, ale zároveň dodává, že smlouva by mohla být podepsána nejpozději do konce srpna. Toto datum není náhodné. Sdružení pěstitelů prosazuje, aby poslední den, kdy může cukrovar podepsat smlouvu s pěstiteli, aniž by byl sankcionován krácením kvóty, byl v novele cukerného pořádku posunut z 31. října na 31. srpna.