Ten, kdo přijde o sociální dávku, nemusel být nutně černým pasažérem
Topolánkovu reformu zaplatí střední třída, vykřikují sociální demokraté. Nikoli, zaplatí to černí pasažéři, prohlašoval premiér Mirek Topolánek už ve chvíli, kdy reformní batoh představoval. Obě tvrzení jsou však zavádějící. Navzdory všemožným rozdílům ve výpočtech či argumentacích obou stran je jasné, že na vylepšení stavu veřejných financí může ekonomika - a s ní i střední třída - pouze vydělat. Vláda se zaměřila na to nejdůležitější a udělala krok správným směrem. Možná mohlo být její vykročení rozhodnější, nebo - z pohledu levice - naopak opatrnější. Ale i když si lidé se středními a nižšími příjmy na první pohled až tak nepolepší, bitva se zadlužováním státu pro ně rozhodně škodlivá není. Teď jde spíše o to, bude-li vláda pokračovat ve svých předsevzetích i po případném schválení prvního reformního balíku.
Argument o černých pasažérech však také není rozumný. Jistě, bude dobré, pokud se podaří zabránit falešnému marodění a zneužívání sociálních dávek. Reforma sociálního systému je ale širší. Sociální dávky mají dostávat pouze ti, kdo je skutečně potřebují. Kde ale má být ona hranice, za níž už lidé nárok na sociální pomoc ztrácejí? Odpovědi na tuto otázku jsou nutně subjektivní, každý to může vidět jinak. Jestliže někdo po uvedení reformy v život přijde o tu či onu sociální dávku, ještě to neznamená, že byl předtím černým pasažérem. Je nutné stále dokola vysvětlovat, že možnosti státu jsou omezené, nelze rozdávat dárečky všem. Ale mluvit o černých pasažérech je politicky krátkozraké. Paradoxně to může vést k tomu, že mnoha uším budou znít logičtěji slova Jiřího Paroubka či Bohuslava Sobotky o poškozování střední třídy. Útok sociálních demokratů na reformu vedený tímto směrem je pro vládu určitě nebezpečný.
Aby Mirek Topolánek dosáhl opravdového politického úspěchu, musí splnit tři těžké úkoly. Za prvé měl předložit smysluplný reformní balík. Premiér by tedy měl být schopným šéfkonstruktérem, který dokáže najít správná řešení pro zemi a její ekonomiku. Za druhé Topolánek musí uspět v roli vladaře-diplomata, který dokáže udržet na uzdě svůj vlastní politický tábor, a navíc najít spojence pro schválení reforem v Parlamentu. Třetí úkol nakonec může být pro premiéra nejtěžší - jako vůdce své politické strany musí umět reformu prodat. Lidé - včetně oné stále zmiňované střední třídy - mají být přesvědčeni o tom, že reforma je skutečně nezbytná. A to i v době, až zase půjdou do volebních místností a budou Topolánkově vládě skládat účty.
První úkol se premiérovi v zásadě daří. Odborníci musejí reformní balík ocenit i proto, že nevytváří přehnaná očekávání a neslibuje nemožné. Obrovské snižování daní by prostě nebylo v souladu se snahou napravovat velmi vážný stav veřejných financí. Hlavní Topolánkovi rádci včetně ministra financí Miroslava Kalouska a ministra práce Petra Nečase se zatím projevili jako realisté, kteří jsou ochotni riskovat pouze v rozumné míře. Topolánek říká, že je pozitivním znamením, útočí-li se na reformu zprava i zleva. A má v podstatě pravdu.
Další dva úkoly jdou Topolánkovi podstatně hůře. Vládní koalice rozhodně není pevná v základech. Ministři mezi sebou svádějí ostré souboje - a to nejen v souvislosti s aférami vicepremiéra Jiřího Čunka. Není jasné, bude-li předsedova autorita nakonec stačit na „umravnění“ všech poslanců ODS včetně Vlastimila Tlustého. V tomto smyslu Topolánek zatím nepůsobí ani jako silný vladař, který dokáže v zárodku čelit vnitřnímu pnutí ve své formaci, ale ani jako obratný diplomat. Když na veřejnosti prezentoval své přesvědčení, že dohoda s ČSSD o podpoře reforem není možná, mohl některé sociální demokraty pouze utvrdit v tom, že pro reformní balík hlasovat nemají. Plnění druhého úkolu však ještě není u konce a třeba se dočkáme překvapení. Topolánek snad navíc může kalkulovat s tím, že i sociální demokracie je vnitřně rozhozená.
Jako propagátor či „prodavač“ reforem to pak má premiér velmi těžké. O argumentech ohledně „poškozování střední třídy“, díky nimž může bodovat opozice, již byla řeč. Topolánek je mužem rychlých chlapáckých reakcí a gest. Část veřejnosti možná ocení, že asi opravdu zůstává tím, kým vždy byl. Takto postavená mediální strategie je však velmi riskantní. Zdůrazňuje totiž jiné prvky než kompetentnost „otce reforem“. Tedy to, o čem třeba v případě bývalého premiéra Václava Klause nepochybovali ani mnozí jeho názoroví odpůrci.
