Je načase, aby se zvýšená celosvětová pozornost věnovaná nerovnosti přetavila ve společnou akci
Na nedávno skončených výročních zasedáních Mezinárodního měnového fondu a Světové banky se objevilo pár rozporů. Mezi nejkřiklavější z nich patřil spor mezi zájmem účastníků o diskuse o nerovnosti a pokračující absencí formálního akčního plánu, podle něhož by vlády mohly nerovnost řešit. Jedná se o hluboké selhání politické představivosti – o selhání, které je naléhavě nutné napravit.
Prudký vzestup zájmu o nerovnost má dobrý důvod. Ačkoli se nerovnost mezi státy snížila, uvnitř států vzrostla, a to v rozvinutém i rozvojovém světě. Hnacím motorem tohoto procesu je kombinace dlouhodobých a strukturálních problémů – včetně měnící se povahy technického pokroku, vzestupu investičních charakteristik typu „vítěz bere vše“ a politických systémů upřednostňujících bohaté – a jeho turbodmychadlem jsou cyklické síly.
V rozvinutém světě je kořenem problému bezpříkladná politická polarizace, která brání rozsáhlým reakcím a nadměrně zatěžuje centrální banky. Měnové orgány se sice těší větší politické autonomii než jiné složky politického procesu, avšak postrádají nástroje potřebné k efektivnímu řešení problémů, jimž jejich země čelí.
Za normálních okolností by fiskální politika podporovala politiku měnovou – včetně toho, že by hrála přerozdělovací roli. Dnešní doba však není normální. Protože vhodnou fiskální reakci blokuje politický pat – od roku 2008 neschválil americký Kongres pět let státní rozpočet, jenž představuje základní složku zodpovědného ekonomického řízení –, jsou centrální banky nuceny podporovat ekonomiku uměle. Proto se spoléhají na téměř nulové úrokové sazby a nekonvenční opatření, jako je kvantitativní uvolňování, aby stimulovaly růst a tvorbu pracovních míst.
Tento přístup je nejen neúplný, ale také skrytě upřednostňuje bohaté, kteří disponují nepřiměřeně vysokým podílem finančních aktiv. Firmy se zatím stále agresivněji snaží snižovat svou daňovou zátěž, a to i prostřednictvím takzvaných inverzí, kdy přesouvají svá sídla do jurisdikcí s nižšími daněmi.
V důsledku toho se většina zemí potýká s trojlístkem nerovností – s nerovností příjmů, bohatství a příležitostí. Ponechajíli se tyto nerovnosti bez kontroly, začnou se navzájem posilovat, což má dalekosáhlé důsledky. Kromě morálních, sociálních a politických aspektů tohoto trojlístku existují i vážné ekonomické obavy: nerovnost nevytváří podněty k tvrdé práci a inovacím, ale místo toho začíná podkopávat ekonomickou dynamiku, investice, zaměstnanost a prosperitu.
Vzhledem k tomu, že zámožné domácnosti utrácejí nižší podíl svého příjmu a bohatství, má větší nerovnost za následek nižší celkovou spotřebu, což brzdí zotavení ekonomik, které už dnes nesou zátěž nedostatečné agregátní poptávky. Vysoká míra nerovnosti nyní brání také strukturálním reformám potřebným ke zvýšení produktivity a podkopává snahu o odstranění zbytkových ostrůvků nadměrné zadluženosti.
Je to nebezpečná kombinace, která rozleptává sociální soudržnost, politickou efektivitu, současný růst HDP i budoucí ekonomický potenciál. Proto je takovým zklamáním, že zasedání MMF a Světové banky – na nichž se sešly tisícovky politiků, zástupců soukromého sektoru a novinářů a jejichž součástí byly i semináře o nerovnosti v rozvinutých zemích i rozvojových regionech – neměla navzdory zvýšenému povědomí o nerovnosti významný dopad na politickou agendu.
NENÍ VHODNÁ DOBA?
Politici jsou zřejmě přesvědčeni, že na smysluplnou iniciativu za snížení nerovnosti příjmů, bohatství a příležitostí není vhodná doba. Čekáním se však řešení tohoto problému ještě více zkomplikuje.
Přitom by se mohla a měla podniknout řada kroků, které by růst nerovnosti omezily. Například v USA by soustavné politické odhodlání přispělo k zacelení obrovských děr v oblasti pozůstalostí a dědictví, ale i v oblasti zdanění domácností a firem, z něhož mají nepřiměřeně velký prospěch bohatí.
Stejně tak existuje prostor k odstranění zastaralé praxe zdaňování „podílu z dosaženého zhodnocení kapitálu“ („carried interest“) u hedgeových a privateequity fondů preferenční sazbou. Rovněž způsob, jímž se zdaňuje a dotuje vlastnictví domů, by se dal reformovat výrazněji, zejména v nejvyšších cenových patrech. A existují silné argumenty pro zvýšení minimální mzdy.
Jistě, podobná opatření zasáhnou nerovnost jen částečně, i když to bude zásah zásadní a viditelný. Aby se jejich dopad prohloubil, je zapotřebí všeobecný makroekonomický postoj s jasně formulovaným cílem posílit úsilí o strukturální reformy, zvýšit agregátní poptávku a eliminovat dluhové převisy. Takový přístup by snížil enormní politickou zátěž, kterou v současné době nesou centrální banky.
Je načase, aby se zvýšená celosvětová pozornost věnovaná nerovnosti přetavila ve společnou akci. Některé iniciativy by si vzaly na mušku nerovnost přímo; jiné by oslabily její hnací síly. Dohromady by se pak výrazně zasloužily o zmírnění vážných překážek ekonomického a sociálního blahobytu současných i budoucích generací.
O autorovi| Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
