Investor Peter Ryder přečkal tvrdé zákroky proti kapitalismu a teď sklízí odměnu
Jednoho mlhavého lednového rána v roce 1996 Peter Ryder právě usedl v Ho Či Minově Městě k snídani sestávající ze smažených vajec, dračího ovoce a ledové kávy v kavárně na střeše hotelu Rex - nádherně kýčovité stavby, kterou si za války oblíbili američtí vojáci. Ze svého vyvýšeného místa se tento bývalý bankéř z Wall Street díval, jak se po celém městě rozvíjejí policejní oddíly vyzbrojené žebříky a barvou. Cílem tohoto ranního útoku byly reklamy na Coca-Colu, Motorolu, Sony a další zahraniční značková jména připlácnutá na billboardy, autobusové zastávky a průčelí obchodů. „Moje počáteční reakce byla: 'Zlepšuje to estetiku,'“ vybavuje si Ryder. Rychle však bylo jasné, že hanojská vláda odstraňuje uvítací rohož, kterou rozprostřela pro cizince, jako je on. „Projevy xenofobie nemohly být jasnější,“ vzpomíná.
Krátké líbánky Vietnamu s globálním kapitalismem se chýlily ke konci. Reformy z konce osmdesátých let a zrušení obchodního embarga USA v roce 1994 uvolnily proud zahraničních investic. Do Vietnamu se hrnuly společnosti od Procter & Gamblu, přes Američan International Group (AIG) až po Enron v přesvědčení, že sice prohrály válku, ale budou moci vyhrát mír. Infrastruktura však byla zničená, komunistická byrokracie děsivě zkostnatělá a korupce hlodala na všech úrovních. Pak přišel tvrdý zákrok a o rok později postihla Asii krize. Většina cizinců vzala do zaječích.
Ryder však zůstal a dnes tento třiapadesátiletý Newyorčan vypadá jako prozíravý člověk. Ryderův uzavřený fond Indochina Capital Vietnam Holdings v březnu zorganizoval na londýnské burze (LSE) primární emisi akcií (IPO) za 500 milionů dolarů. Konglomerát Indochina Holdings, který dal Ryder dohromady spolu s jedním přítelem, spravuje majetek v hodnotě přes jednu miliardu dolarů, například nejen golfová hřiště, rekreační střediska a kancelářské budovy, ale i makléřskou a investiční poradenskou divizi, která pracovala pro takové zákazníky, jako jsou SABMiller a obří japonská stavební firma Kajima. Peníze investovali George Soros, Citigroup, JPMorgan a další těžké váhy z finanční branže.
Ryderova sága - od počátečních výšin, přes nejnižší možné hranice až k současné triumfální kapitole - je v historii Vietnamu typická. A v jeho příběhu se zrcadlí příběh bezpočtu lidí ze Západu, kteří tím, že se tvrdošíjně odmítají vypařit, když se nově vznikající trh stane nepříjemným, často udržují při životě zájem o zastrčenou ekonomiku, dokud se tam znovu nevrátí velké peníze. Ryderové jsou v Praze, Budapešti, Phnompenhu a Pekingu - všude tam, kde v posledních dvaceti letech vyrostl kapitalismus. Mnozí zkrachovali. Jiní, a mezi nimi Ryder, jsou dokladem toho, že odměna za smělost může být skutečně štědrá.
To neznamená, že Ryder nebo Vietnam jsou zcela zajištění. Sám Ryder přiznává, že jeden z jeho realitních projektů se neprodává tak dobře, jak doufal. Dřívější rozpálený index burzy v Ho Či Minově Městě se při letním zhroucení stáhl o 25 procent (ačkoli to, co ztratil, mezitím postupně získal zpět a v současnosti je dvojnásobný než před rokem). Přestože v posledních osmnácti měsících portfolioví investoři nasypali do fondů zaměřených na Vietnam přes šest miliard dolarů, úhrnná kapitalizace burz v Hanoji a Ho Či Minově Městě činí pouhých 24,5 miliardy dolarů, což vede k obavám, že někteří investoři platí více, než je nutné. Tyto fondy v současnosti obchodují pod nominále hodnot svých čistých aktiv ve srovnání s 30procentními přirážkami před šesti měsíci. A třebaže se Vietnam dál otevírá, korupce a úplatkářství jsou tam endemické. „Existuje velká investiční euforie,“ uvádí Chris Freund, který řídí firmu rizikového kapitálu Mekong Capital, „panuje dojem, že se tady peníze vydělávají snadno, ale moje zkušenost je, že těžce.“
Bavoráky a proužky.
Přesto jsou základní rysy Vietnamu - a Ryderovy sázky na tuto zemi - dál atraktivní. O Vietnamu se někdy mluví jako o nejjižnější provincii Číny, a sice zčásti proto, že se mnoho lidí domnívá, že má tutéž vítěznou kombinaci politické stability, početných pracovních sil a ohromné podnikatelské energie. Ještě lepší pro lidi zvenku je to, že průměrný plat ve Vietnamu je jen 60 dolarů měsíčně, tedy mnohem méně než ve východní Číně. Výroba s nízkými mzdovými náklady činila v roce 2006 více než polovinu neropného exportu v hodnotě 31 miliard dolarů. Roste i práce za vyšší mzdy. V prvních sedmi měsících roku 2007 dosáhl vývoz elektroniky hodnoty jedné miliardy dolarů, což je téměř o 25 procent více než ve stejném období loňského roku.
Kam se člověk podívá, vidí příznaky toho, že země je v pevném objetí kapitalismu. BMW, mercedesy a dokonce i nezvyklý hummer brázdí mořem japonských motocyklů před hotelem Rex. O blok dále, na ulici Dong Khoi, obchody se suvenýry, kde se kdysi prodávaly padělky identifikačních známek amerických vojáků, uvolnily místo butikům nabízejícím značky Louis Vuitton, Gucci a Dolce & Gabbana. Ženy v domácnosti a vysokoškolští studenti se stavějí do fronty u makléřských firem, aby zkusili štěstí na trhu. V hotelu Park Hyatt jednají investiční bankéři ze společností Credit Suisse a JPMorgan s podnikateli o primárních emisích akcií. „V devadesátých letech to nebyl stát Indočíny, ale Hnutí nezúčastněných zemí,“ uvádí Sesto Vecchi, americký právník, který od sedmdesátých let občas ve Vietnamu pracoval, „teď nastoupíte do výtahu plného chlapíků v proužkovaných oblecích. Patří do jiné kategorie.“
Tato kategorie se rozprostírá až na vrchol některých z největších nadnárodních společností. S ročním průměrným růstem přes sedm procent si Vietnam vydobyl místo na trasách snobských vrcholných řídících pracovníků včetně předsedy Intelu Craiga R. Barretta a generálního ředitele Coca-Coly Nevilla Isdella a Billa Gatese z Microsoftu. Koncesované zahraniční investice dosáhly loni deseti miliard dolarů, povzbuzeny závazkem Intelu ve výši jedné miliardy dolarů. A letos Hanoj očekává třináct miliard dolarů. Na návštěvu přijížděly dokonce i japonské turistické výpravy, aby prověřily investiční příležitosti.
Jestliže v současnosti postihla všechny lidi vietnamská horečka, Ryder může právem prohlašovat, že se touto virózou nakazil brzy - už v roce 1992, při své první cestě do Vietnamu. Společnost Salomon Brothers jej právě tehdy přestěhovala zpátky do New Yorku po pracovním pobytu v Tokiu. On však pociťoval stejnou toulavost, která ho pobízela, aby pracoval na archeologických vykopávkách ve Střední Americe v rámci svého magisterského studia antropologie na Pensylvánské univerzitě. Jeho zvědavost vyvolala náhodná schůzka s jedním vietnamským emigrantem o možném realitním obchodu v Ho Či Minově Městě.
Ryder stejně jako mnoho návštěvníků, kteří přijíždějí poprvé, podlehl vietnamským svodům: elegantní francouzské koloniální architektuře, bulvárům lemovaným stromy, nedotčeným plážím. Dosud nostalgicky vypráví o oněch počátečních dnech, kdy neexistovaly taxíky ani semafory a školačky na bicyklech oblečené do bílých šatů ao dai (tradičního vietnamského kroje) měly ulice jen pro sebe. „Zdálo se, že jich jsou na ulicích celá hejna,“ vzpomíná. Při té návštěvě se Ryder také beznadějně zamiloval do jedné místní dívky: čtyřiadvacetileté studentky Tran Bich Thuy, která pracovala na částečný úvazek jako tlumočnice. Přijala jeho pozvání na oběd do zařízení, jež tehdy bylo jedinou soukromou restaurací v Hanoji - trvala však na tom, že sama zaplatí útratu.
Karaoke kovboj.
Na Rydera zapůsobil podnikatelský elán Vietnamců, který uvolnily reformy z konce osmdesátých let. Na rozlehlém tržišti Cho Lon pod širým nebem v Saigonu - jak mnozí dosud nazývají Ho Či Minovo Město - obchodníci z plna hrdla smlouvali o všem, počínaje lacinými rtěnkami a pašovanými elektrickými ventilátory a konče pytli s rýží a čerstvě poraženými vepři přehozenými přes zadní část otlučených hond o objemu 50 kubíků. Děti běhaly sem a tam v pouličním ruchu a prodávaly žvýkačky Wrigley, kdežto dospělí čile obchodovali s náhradními díly pro motocykly. „Uchvátilo mě to,“ přiznává Ryder, „říkal jsem si: 'Je-li tohle komunismus, pak by jej svět mohl využívat mnohem více.'“
Realitní obchod ztroskotal, když se ukázalo, že člověk, který jej sliboval, neměl k nemovitosti vlastnické právo - což je problém, s nímž se nezkušení investoři setkávají dosud. Ryder se poté zaměřil na polorozpadlou budovu přímo proti hanojské barokní opeře. Nemovitost patřila Vlastenecké frontě Vietnamu, mocné paži komunistické strany, která tam měla obchod se starožitnostmi. Ryder usoudil, že má jít okamžitě do toho, protože jeho přítelkyně Thuy (ano, výborně si rozuměli hned na první schůzce) chodila na Vysokou školu zahraničního obchodu v Hanoji s mužem číslo dvě ve vlastenecké frontě. Moc to však cestu uhladit nepomohlo, protože Ryder musel protrpět stovky jednání, při nichž se pokoušel vytvořit dohodu o zbourání budovy a výstavbě kancelářské věže. „Opakovaně jsme dospěli k dohodě ve středu, ale ve čtvrtek jsme sešli znovu a byli jsme opět na začátku,“ vzpomíná Ryder, „nakonec mi z toho šla hlava kolem.“
Trvalo tři dlouhé roky, než se Ryderovi podařilo dát dohromady nesčetná povolení a schválení potřebná k průlomu. A každou chvíli nějaký úředník nastavoval dlaň. Ryder tvrdí, že je odmítal, ale připouští, že trávil nekonečné večery častováním byrokratů vínem a jídlem a prozpěvováním v karaoke barech - úplná muka pro Rydera, který tvrdí, že na jeho repertoáru je pouze Rhinestone Cowboy, hit Glena Campbella z roku 1975. „Přinesli jsme pětsetkrát pěkné dárky, vzali je na oběd a položili láhve s jemným koňakem na stůl? Tak tomu skutečně bylo,“ konstatuje.
Hubené časy.
V roce 1997, kdy byla osmipodlažní budova nakonec otevřena, se však Ryderovi jeho investice už dávno vrátila, protože většinu svého podílu prodal jedné developerské firmě. Načasování nemohlo být lepší, protože do čela komunistické strany se dostal stoupenec tvrdé linie Le Kha Phieu a investiční ovzduší se zhoršilo.
Ryder a Thuy se však už předtím vzali a žili se svými syny (dvojčaty) v renovovaném francouzském koloniálním domě v Hanoji, takže se nehodlali vzdát. „Byl jsem jedním z mála podnikatelů, kteří se udrželi,“ přiznává, „musel jsem se úplně přeonačit.“ Aby vydrželi hubené časy, Ryder a Thuy improvizovali. Ona dostala distribuční práva na kosmetiku Estée Lauder a od svých partnerů odkoupila jediný luxusní kadeřnický salon v Hanoji. Ryder potom založil IT společnost, která instalovala síťová zařízení v kancelářích, a to v době, kdy země neměla přístup k internetu (ani vytáčený), jedna faxová stránka do USA stála deset dolarů a mobilní telefony byly nevýslovným luxusem. O dva roky později prodal tento podnik americké firmě DataCraft za 300 tisíc dolarů - asi za dvojnásobek toho, co do něj vložil.
Ryderovi rovněž fušovali do akciového trhu. Burza v Ho Či Minově Městě otevřela své dveře až v roce 2000, ale Vietnam měl čilý neformální trh s podíly v privatizovaných společnostech. Ryder se jej jako cizinec sice nemohl zúčastnit, ale Thuy, nyní devětatřicetiletá, se napěchovala podíly výrobce telefonního zařízení Cable & Telecommunications Material a firmy REE vyrábějící přístroje. Hodnota těchto spolehlivých akcií dnes mnohokrát převyšuje počáteční investice.
Ryder nebyl jediným Američanem, který bojoval ve Vietnamu. Rick Mayo-Smith budoval hotel Furama, luxusní letovisko za 25 milionů dolarů na Čínské pláži. Bylo to velkolepé místo - kilometry nedotčeného pobřeží, kde se za války slunili američtí vojáci. Byly tam však jen písek, slunce a vlny. Při vietnamské první (a jediné) mezinárodní soutěži v surfingu, jež se tam konala v roce 1993, právě když se Mayo-Smith pustil do práce, organizátoři museli na pláž zavést téměř dvoukilometrový telefonní kabel a postavit na písku dočasnou telefonní budku, aby reportéři mohli posílat zprávy a surfaři volat svým přítelkyním. Sprchovací zařízení sestávalo ze zahradní hadice.
V roce 1992 jeden společný přítel představil Mayo-Smithe Ryderovi. Ti se spojili a vytvořili poradenskou firmu Indochina Capital. Pracovních příležitostí však bylo málo a objevovaly se sporadicky. Mayo-Smith a Ryder tedy začali shromažďovat peníze pro fond, který by investoval do nemovitostí a měl podíly v lokálních společnostech. Na chřestění kasičkou to byla mizerná doba. Vietnam už byl passé. Stáhl se dokonce i neohrožený Mark Mobius, který na začátku devadesátých let rozjel vietnamský fond pro společnost Franklin Templeton Investments. „Předběhli jsme dobu o deset let,“ tvrdí teď Mobius. Ryder se obrátil na své staré kamarády z Wall Street, ale ti ho ignorovali. „Dívali se na mne a říkali: 'Pete, je čas ustoupit a být realistický. Vietnam nikdy nevyjde.'“
Věci se však v podstatě začínaly dávat pomalu do pohybu. V roce 2000 země slavnostně otevřela první řádný akciový trh - hrstku cenných papírů obchodovaných třikrát týdně. A obchodní dohoda s Washingtonem z roku 2001 pomohla tomu, aby vývoz kávy, plodů moře, oděvů a obuvi do USA vzrostl do roku 2004 pětinásobně, na pět miliard dolarů. V následujícím roce Hanoj přijala přelomový zákon o soukromém podnikání, díky němuž se zrodily desítky tisíc malých podniků, od krejčovských dílen po makléřské firmy. Úřady taktéž odstranily ve většině sektorů překážky stoprocentnímu zahraničnímu vlastnictví, čímž ušetřily západním firmám bolestí hlavy při hledání lokálních partnerů pro společné podniky.
Dalším ekonomickým dobrodiním byl zvrat v desítky let trvající antipatii vůči „lidem ze člunů“, kteří uprchli, když se moci chopili komunisté. Když se asi před sedmi lety začali skutečně vracet, Vietnam získal zpět velmi potřebné dovednosti a kapitál. Mezi navrátilci byl i Henry Nguyen. Narodil se v roce 1973 v Saigonu a na konci války odjel do USA. Vrátil se v roce 2001 vyzbrojen lékařským titulem a diplomem MBA a založil společnost technologických služeb. V roce 2004 si ho najala firma International Data Group, aby vedl fond spravující sto milionů dolarů pro investice do nových vietnamských technologických podniků. Nguyen přisuzuje Ryderův úspěch jeho vlastnosti nenechat se vyvést z klidu, manželce s neuvěřitelným obchodním důvtipem a vytrvalosti. „Existuje starý citát z Woodyho Allena, že 80 procent úspěchu je jen předvádění se, a on to činí už patnáct let,“ uvádí Nguyen.
Rychlé výnosy.
Ryderova činnost se začala obracet k lepšímu v roce 2005. Společnost Indochina Capital shromáždila 42 milionů dolarů pro realitní fond, většinou od dvou amerických hedgeových fondů a bohatých Američanů, kteří jsou ochotní riskovat. Investoři do jeho společnosti Indochina Land Holdings nemuseli na peníze čekat dlouho. Dvacet procent investic se jim vrátilo ještě téhož roku, když Ryder a Mayo-Smith otočili svůj podíl v hanojském hotelu Sofitel Metropole. V roce 2006 začaly banky Merrill Lynch, HSBC, Credit Suisse a další vydávat výzkumy, podle nichž měl mít trhu v zemi vzestupnou tendenci. To společnosti Indochina Capital pomohlo nashromáždit 265 milionů dolarů pro druhý realitní fond.
Po březnovém IPO v Londýně Ryderův nový uzavřený fond už napumpoval 150 milionů dolarů do různých společností - od tuzemského výrobce přesnídávek po technologickou společnost FPT. V červnu rovněž investoval 21,4 milionu dolarů do nekótovaných akcií pojišťovny Bao Viet Insurance, devětasedmdesátkrát více, než činí její příjmy v roce 2007. „Je to vysoká cena? Zcela určitě,“ uvádí Ryder. Stejně jako větší konkurenti typu HSBC však chtěl proniknout do finančních služeb, kde v současnosti mohou cizinci vlastnit ve společnostech až 30 procent.
Někteří lidé ovšem prohlašují, že poslední záchvat vietnamské horečky už možná dosáhl maxima. Ryder se ve žlutém klobouku prochází kolem staveniště Indochina Riverside Towers, jehož součástí je jednadvacetipatrový obytný věžový dům a třípatrové nákupní středisko, které společnost Indochina Capital buduje v Danangu. Sedm měsíců před dokončením prací bylo prodáno téměř 90 procent z 95 bytů. Zatím však nikdo nekoupil prostor ve dvanáctipatrové kancelářské budově sousedící s nákupním střediskem. „Rozhodně nám to dělá starosti,“ přiznává Ryder a dodává, že je možné, že se přespříliš zahraničních peněz uchází o velmi málo dobrých obchodů. Podíly v jeho londýnském fondu mají teď asi o šest procent nižší hodnotu, než byla jejich nabídková cena.
Ryder a další investoři přesto sázejí na to, že navzdory některým paralelám mezi současností a devadesátými lety se situace vyvine jinak. „Základ je tentokrát položen naprosto správně,“ tvrdí Ryder. Privatizace a hospodářské reformy se urychlily za předsedy vlády Nguyen Tan Dunga, který se ujal funkce v roce 2006. Existuje lepší právní infrastruktura a soukromý sektor byl zbaven pout. A je malý prostor k odklonu od reforem, protože Vietnam byl v lednu přijat do Světové obchodní organizace. Přední výrobci, například Hon Hai, kteří nechtějí sázet jen na Čínu, v současnosti považují Vietnam za strategickou alternativu. Tchajwanská společnost, která vyrábí nejrůznější přístroje pro firmy typu Apple a Hewlett-Packard, plánuje, že v příštích pěti letech ve Vietnamu investuje pět miliard dolarů. Analytická společnost iSuppli předpovídá, že objem smluvní výroby ve Vietnamu se bude až do roku 2011 každoročně zdvojnásobovat.
Investoři však musejí být neustále ve střehu, jak zjistil Ryder, když čistil pozemek pro golfové hřiště na Čínské pláži. Předpisy vyžadují platbu zhruba dva dolary za každý pokácený nebo odstraněný strom. Toto opatření vyvolalo vlnu výsadby mezi místními obyvateli. Někteří z nichž zaráželi do země velké větve, protože doufali, že je budou vydávat za stromy, za něž jim patří odškodnění. Ryder na takové šprýmy reaguje smířlivým pokrčením ramen: Muselo by to být něco mnohem horšího, co by ho z jeho adoptivní země vypudilo. A uzavírá: „Odtud půjdu jen s nohama napřed.“
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek