Trvanlivý rekord

Letošní vyhlídky nejsou zrovna ohromující

Česká ekonomika rostla loni nejrychleji od roku 1996 a přes optimismus Miloše Zemana se zdá být zjevné, že loňský rekord nějaký čas vydrží. Premiérův čtyřprocentní sen se zřejmě rozplyne hned po zveřejnění statistických údajů za první čtvrtletí. Toho se však dočkáme až pět dní po volbách, a tak se prognostickému nadšení příliš nedivme. Hrubý domácí produkt stoupl o 3,6 procenta, přičemž motorem, který české hospodářství poháněl, byly především investice a spotřeba domácností. A ty se v posledním čtvrtletí začaly vyvíjet směrem nepříliš žádoucím.

Vysychající řeka.
Tvorba fixního kapitálu se za celý rok zvýšila o sedm procent, ale za poslední kvartál jen o 6,3 procenta. To by nemusel být příliš zřetelný pokles, kdyby to nevypadalo na začátek trendu. Zatímco totiž investice do strojů a zařízení ještě mohutně vzrostly (o 10,8 procenta), stavební investice již poklesly o 2,5 procenta. A to by mohlo předznamenávat začátek konce investičního boomu. Při sledování statistik je totiž dobře dát si vedle sebe více výkazů. Růst investic je nepochybně hnán mohutným přílivem kapitálu, zejména přímých zahraničních investic na zelené louce. Příliv investic se soustředil především v průmyslu a ve službách. Jenže vše naznačuje, že začíná vysychat. Den před zveřejněním údajů o hrubém domácím produktu vydala Česká národní banka informace o vývoji platební bilance v posledním kvartále loňského roku. Z ní lze vyčíst, že přiteklo 64,7 miliardy korun přímých investic, z čehož však rozhodující balík činily platby za privatizaci Komerční banky a Českých radiokomunikací. Zbytek nepředstavoval ani celou půl miliardu dolarů, což je polovina oproti veletoku, na který jsme si v minulosti zvykli.
Zdá se, že recese v Evropě přece jen dolehla na Českou republiku. Škrtání investičních záměrů je průvodním znakem všech hospodářských poklesů a evropské firmy nemohou být výjimkou. I v případě, že se kolem poloviny roku projeví oživení západoevropské a zejména německé ekonomiky, lze očekávat, že opětovný nárůst investic na sebe nechá nějaký čas čekat. To by ovšem znamenalo, že nám letos jeden z válců růstového motoru může velmi pravděpodobně vypadnout.

Dvakrát to nevyjde.
A to tím spíše, že česká ekonomika je zaměřena silně proexportně. Silný kurs koruny, jemuž privatizační fitness nedá vydechnout, dusí vývozní podniky. Těm začíná chybět odbyt, jak naznačuje vývoj zásob a také poslední statistiky o průmyslové výrobě a tržbách. Především o tom však svědčí vývoj salda zahraničního obchodu se zbožím a službami. V běžných cenách dopadl loňský rok dobře a záporné saldo se snížilo z téměř 70 miliard na 65, ve stálých cenách ale rozdíl mezi vývozem a dovozem vzrostl ze 108,5 na 143,5 miliardy korun. Rozdílný vývoj byl dán především vývojem směnných relací, který ovlivnilo především zpevnění koruny a také pokles světových cen energetických surovin. Předpoklad, že by tento vývoj pokračoval stejným tempem i letos, je velmi nepravděpodobný, a tak se záporný vliv zahraničního obchodu na hrubý domácí produkt může prohloubit.

Spoření netáhne.
Přispět k tomu může i další výrazný růstový faktor, který česká ekonomika silně pocítila ve čtvrtém kvartále loňského roku. Meziroční růst spotřeby domácnosti o více než čtyři procenta ve stálých cenách je velmi silný. Explozi zaznamenaly především telekomunikace a restaurační zařízení. Domácí poptávku může zvyšovat dovozy spotřebního zboží.
Hlavně však, pokud bude růst podobným tempem jako dosud, vyvolá obavy České národní banky. Inflace, která se jeví již dost dlouho jako vyhynulý živočišný druh, může vstát z mrtvých a přinutit měnovou autoritu zvednout úrokové sazby. Mimochodem jejich extrémně nízká úroveň má jistě také podíl na skutečnosti, že podstatná část ze 78,7 miliardy korun, o něž vzrostly loni nákupy domácností, pochází z úspor a spotřebitelských úvěrů. Spořit se dnes opravdu nevyplatí a zdá se, že si toho lidé konečně všimli. Zvýšení sazeb by v situaci nízké zahraniční poptávky patrně utlumilo domácí financování investic, a tím ubralo nějakou tu desetinku ekonomického růstu.

Vláda také přibrzdí.
Rozhodující zatažení za brzdu je však možné čekat od nové vlády. Statistika uvádí, že loni výdaje na konečnou spotřebu klesly ve stálých cenách o jedno procento a letos to nevypadá příliš odlišně. Jenže rozsah rozpočtových deficitů je neúnosný a nová vláda bude muset jednat velmi rychle. Pokud bychom brali vážně střednědobý výhled, který předložila sociálně demokratická vláda loni Sněmovně, tak by nás čekalo opravdu brutální utažení opasků. Některé propočty předpovídají v této souvislosti minusový dopad na hospodářský růst kolem dvou a půl procentního bodu. I když asi nová vláda takto surová nebude, řešení rozpočtových deficitů patrně přibrzdí ekonomiku.
Zdá se tedy, že naše dohánění Evropské unie závisí především na samotné patnáctce a její schopnosti vybřednout z krize. Oživení zahraniční poptávky, které by kompenzovalo pokles tempa růstu vládních výdajů a pomohlo překlenout pravděpodobný výpadek investiční aktivity, opravdu česká ekonomika naléhavě potřebuje. Předpověď šéfky Českého statistického úřadu, že první kvartál skončí s růstem HDP vyšším než tři procenta, je z tohoto pohledu optimistický. Život opět prokázal naši těsnou svázanost s vývojem evropské ekonomiky. I když zpomalení na úroveň stagnace není pravděpodobná, naděje, že se nás německá recese příliš nedotkne, zůstala planá. Jestliže je správný odhad guvernéra ČNB Zdeňka Tůmy a schopnost zdravého růstu české ekonomiky se nyní pohybuje kolem čtyř procent, zůstaneme letos hluboko pod možnostmi. Možná dokonce hlouběji, než Německo pod svým dvou a půl procentním růstovým potenciálem.