Jižní Korea se z hluboké krize s dopomocí vyhrabala za dva roky. Řecko s reformami po šesti letech skoro ani nezačalo
Jak čtu příspěvky Jeffreyho Frankela rád, s tím dnešním bych si dovolil nesouhlasit. Alexis Tsipras není Kim Te-džung, a i kdyby nakrásně prošel pozoruhodnou myšlenkovou proměnou, pokud jde o to, jakou hospodářskou politiku má jeho vláda prosazovat, nesklidí stejné ovoce jako někdejší jihokorejský prezident. Jeden čas jsem s jihokorejskými experty, kteří měli na starost ekonomickou restrukturalizaci padlých firem, udržoval právě za vlády Kim Te-džunga docela těsné pracovní kontakty, takže mám v dobré paměti, jak v té době přemýšleli a co dělali. Shrnul bych celou tehdejší zkušenost a současné počínaní Tsiprasovy vlády takto – Řekové opravdu nejsou Korejci a kořeny vleklé řecké hospodářské krize se velmi liší od toho, co prožila jihokorejská ekonomika v letech 1997 až 1998, stejně jako další země v jihovýchodní Asii, potažmo Česko ve stejné době.
Pro osvěžení paměti Světová banka vydala na podzim roku 1993 monografii věnovanou východoasijskému zázraku, financovanou japonskou vládou, a ta byla ve své době pozorně čtena a často citována. Pracovali na ní ekonomové kalibru Larryho Summerse nebo Joea Stiglitze a sumarizovala neuvěřitelný hospodářský vzestup celého regionu, který přes velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi (včetně jejich hospodářské politiky) dodnes nachází velmi málo historických precedentů. S úspěchem ale rostla nejen křídla.
Tak jako po starořecké Hybris přichází Nemesis i ve východoasijském případě došlo na trest za přepjaté sebevědomí v podobě pádu, způsobeného makroekonomickými nerovnováhami (ostatně zažilo je ve stejné době z dosti podobných příčin i Česko).
ZTraCenÁ a naleZenÁ TVÁŘ
Jižní Korea spolu s Thajskem, Indonésií a Malajsií udržovaly politiku pevných kurzů navázaných na americký dolar. To nebyla sama o sobě chyba, USA byly významným, ne-li nejvýznamnějším obchodním partnerem, ovšem problém spočíval v rychle narůstajících deficitech běžného účtu platební bilance. Typicky to nebylo způsobeno rozmařilým zadlužováním tamních vlád, ale investičním boomem, který nasával zahraniční úspory, mimo jiné i proto, že půjčky v zahraniční měně vypadaly vzhledem k výrazně nižším úrokovým sazbám oproti úvěrům v národních měnách velmi levně. Abychom zůstali u Jižní Koreje, přímé zahraniční investice, i kvůli velké korejské animozitě vůči Japonsku, bývalému kolonizátorovi, nebyly vítány – korejský příběh byl a v podstatě dodnes je o dosti vypjatém národním kapitalismu.
Jenomže dolar a s ním i jihokorejský won (i další regionální měny) oproti japonskému jenu posílily, přičemž japonská struktura exportu byla velmi podobná té jihokorejské.
To zhoršovalo konkurenceschopnost tamních vývozců, kteří se navíc financovali v cizině „nakrátko“, k čemuž byli de facto tlačeni i národními předpisy, ovšem v důsledku se ze zahraničních půjček pořizovaly investice s dlouhou návratností. Jakmile přiliv zahraničního kapitálu nabral opačný směr, národní měna neustála tlak a prudce oslabila. Tím se z podstaty riskantní strategie časového nesouladu mezi aktivy a pasivy rázem stala neudržitelnou, závazky v přepočtu na wony prudce vzrostly a zemi hrozil default.
Kdo zná Korejce, ví, že nejsou o nic méně hrdí než Řekové, navíc je tady silně zakořeněn koncept „ztráty tváře“. Bylo pro ně velmi ponižující přijmout záchranný balík, ještě k tomu těsně poté, co graduovali jako dlužnická země ze Světové banky a vstoupili do „klubu bohatých“, tedy do OECD. Klíčový rozdíl je v tom, že Jihokorejci skutečně udělali velmi podstatné reformy, hlavně v regulaci finančního sektoru a řešení předlužených domácích konglomerátů, včetně předluženého Daewoo, který patřil k největším. Země potřebovala hlavně likviditu, kterou dostala, a pak restrukturalizaci a rekapitalizaci, na což se vrhli nejen s vervou, ale také s vynalézavostí.
Oslabení kurzu wonu podpořilo export a za dva roky byli Jihokorejci z nejhoršího venku a mohutně rostli. Role Kim Te-džunga spočívala v tom, že nebyl propojen majetkově ani zájmově s „čeboly“, finančními a průmyslovými konglomeráty, a tak dal změně nejen volný průchod, ale i ji podpořil.
Problémy jiného ražení
Řecko není země, která by měla největší problém v časovém nesouladu aktiv a pasiv finančního a průmyslového sektoru, což je těžká, ale se zahraniční finanční podporou zvládnutelná restrukturalizační operace, jak to svého času předvedla Jižní Korea.
Popsal jsem už hodně stránek tím, že farizejská strategie spočívá v refinancování splátkového kalendáře Řecka na příštích pár let, ale tím zmizí jenom problém pro zúčastněné politické reprezentace, rozhodně se nezlepší investiční apetit na Řecko, a tedy ani jeho potenciální růstový výkon.
Převedeno do řeči firemních financí, Řecko nemá problém „jenom“ s likviditou, s cash flow, potažmo s výsledovkou. Má obrovský problém s rozvahou. Je prostě předlužené a do svých projekcí byste museli vložit naprosto heroické předpoklady ekonomického růstu, daňové elasticity růstu a souhrnné produktivity výrobních faktorů, aby vám vyšel finanční model Řecka jako dlužníka schopného všechno splatit v současných kalendářích. I kdybyste prudce zlepšili „produkt“ jako důsledek strukturálních reforem, nebude to stačit.
Rozvahové problémy zkrátka nevyřešíte injekcemi likvidity a nemá cenu v to ani doufat. Je to ve skutečnosti paralelní proces, musíte vyřešit rozvahu, výsledovku i cash flow v jednom vzájemně propojeném časovém úseku, s nímž musejí být srozuměni dlužník i věřitelé, oba nejen svolní, ale i ochotní a pracovití. Ani jedna strana na to nemá a všimněte si, že Jeffrey Frankel jako prvotřídní ekonom rozboru chyb v „řeckém případu“ v podstatě věnuje celou druhou polovinu článku. Tsipras, i kdyby prošel větší proměnou než svého času Kim Te-džung nebo bývalý brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva, řečený Lula (jakkoli je taková proměna nepravděpodobná), bylo by to míň než málo platné. Vlastně fakt nevím, proč je vzývá, tak moc je to nesouměřitelné.
DVA ÚPLNĚ JINÉ PŘÍBĚHY l Jižní Korea l Řecko – vývoj HDP pět let před krizí a po ní (reálný; v %) Zdroj: MMF
Krize začala na podzim 1997, ale celoroční čísla HDP byla ještě v plusu.
Struktura korejské ekonomiky byla již v 90. letech sofistikovaná, plným právem se tehdy zařadila mezi vyspělé země. Naopak Řecko, kdybyste dívali jen na strukturu vývozu, připomíná rozvojovou zemi.
Plnou ránu dostala ekonomika až v roce 1998, ale země využila krize jako příležitosti pro změnu, a zejména ve finanční oblasti se na reformách udělal velký kus práce, což slouží Jižní Koreji dodnes.
Oživení přišlo velmi záhy, což nasvědčuje tomu, že ekonomika měla zdravé a výkonné jádro, a šedesátimiliardový záchranný balík (v USD) zafungoval tak, jak měl – pomohl rychle stabilizovat měnu a prodloužit splatnost zahraničních komerčních půjček jihokorejským bankám a firmám.
MMF sice není ani v Jižní Koreji institucí, kterou by vděčný lid uchovával v paměti jako zachránce, ale pomoc byla účinná, podmínky sice striktní, ale nikoli nesmyslné, a hlavně – krize byla překvapivě krátká. Rok 2009 znamenal pro Řecko ještě relativně mírný pokles HDP, nižší než pro Německo.
Dluhová krize se dostala do akutní fáze. Řecko se stalo v očích finančních trhů nefinancovatelným a pomoci musely MMF, ECB i členské vlády zemí eurozóny.
Charakter řecké krize je úplně jiný, než tomu bylo v případě Jižní Koreje na sklonku 90. let. Strukturálně slabá, nevýkonná ekonomika dostala ránu v podobě kombinace výdajových škrtů ve veřejných rozpočtech, které oslabily domácí poptávku, a zvyšování daní, které sestupnou spirálu ještě akcelerovalo.
Strukturální reformy, které by byly schopny zvýšit potenciální růst, se soustředily mnohem více na trh práce než na trh zboží a služeb. Výsledkem byl rychlejší pokles mezd než cenového indexu, takže další oslabení domácí poptávky, které přitom nebylo kompenzováno vývozem.
Loni to ve 3. čtvrtletí vypadalo, že se řecká ekonomika konečně odráží ode dna. Volby a oboustranně nešťastné vyjednávání o třetím záchranném balíku mezi novou vládou Alexise Tsiprase a věřiteli, které vyústilo až do runu na banky, ji znovu spolehlivě potopí.
Šest let záporného hospodářského růstu se nemohlo nepromítnout do řecké politiky: voliči vybrali politickou reprezentaci, která jim slibovala konec zvenčí vnucených reforem a fiskálních úspor. 2014
Převedeno do řeči firemních financí, Řecko nemá problém „jenom“ s likviditou, s cash flow, potažmo s výsledovkou. Má obrovský problém s rozvahou. Je prostě předlužené.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
