Staronový řecký premiér bude muset ukázat, že skutečně umí vládnout
Aténský rybí trh je svět sám pro sebe.
Těžký vzduch, neustále mokrá podlaha, na které je umění neuklouznout, tisíce různých plodů moře, co prodavač, to typ. Stánkaři křičí jeden přes druhého: „Jedno euro, jedno euro, jedno euro!“
Ryby se stejně jako včera, předevčírem před týdnem moc neprodávají, je po poledni a je třeba udat alespoň něco. I za cenu výrazné slevy. „Na odbyt jdou jenom ty levnější, a ještě si jich lidi kupujou málo,“ říká obtloustlý čtyřicátník Nikos a znechuceně mávne rukou. „Nejsou lidi, nejsou peníze,“ dodá.
Stěžování je sice řecký národní sport, nářky ostatních prodejců se ale s tím Nikosovým až překvapivě shodují. Řekové utrácejí stále méně, a jestli se rychle něco nestane, budou to na trhu postaveném na konci 19. století, kde u některých stánků působí už několikátá generace stejné rodiny, muset zabalit.
Aténská deziluze
Nestěžují si jenom prodavači z rybího trhu, ale kdokoliv na koho v Aténách před nedělními parlamentními volbami narazím. Nezaměstnaní, zaměstnaní, podnikatelé, státní úředníci. Daně šly nahoru a ještě půjdou.
Nejistota je pořád velká, naděje už ale skoro žádná. Předvolební Atény se potácejí na hraně apatie a deziluze.
Není se čemu divit. Řekové za sebou mají divoký půlrok vlády usměvavého Alexise Tsiprase.
V zimě si zvolili jím vedenou radikální levici Syriza, aby už nemuseli snášet škrty nadiktované zvenku. V létě tatáž levice souhlasila s ještě přísnějšími škrty. I když škrty chvíli předtím odmítli Řekové v narychlo svolaném referendu. Mezitím si vystáli desítky front před bankami a dozvěděli se, že jejich země je na pokraji bankrotu a odchodu z eurozóny. A pak přišly volby. A Alexis Tsipras je vyhrál skoro stejně drtivě jako v lednu.
Kolem hlavního stanu Syrizy na náměstí Klafthmonos je po vyhlášení překvapivého výsledku výrazně méně lidé než v zimě. Chybí tu také revolucionáři z celé Evropy, kteří se sem tehdy sjeli - podpořit a nabrat inspiraci. Syrizu mezitím opustili radikálové, jejichž Lidová jednota mimochodem ve volbách propadla a nedostala se do parlamentu, a sám Tsipras zklamal, když v jejich očích podlehl vydírání mezinárodních věřitelů. Teď má radikální část řecké levice jiného hrdinu - nového šéfa britských labouristů Jamese Corbyna, který od 70. let zůstával tak zaťatě stejný, až si ho tahle rozklížená doba vybrala jako příslib změn a lepších zítřků.
Neznamená to ale, že by evropská levice na Tsiprase úplně zanevřela. Na posledním předvolebním mítinku Syrizy ho přišla podpořit výrazná mladá tvář evropských zelených Ska Kellerová anebo Pablo Iglesias ze spřízněného španělského hnutí Podemos, které by teď na podzim chtělo své řecké přátele napodobit. „Je to jako fotbalová liga. Můžete prohrát některé zápasy, důležité je ale vyhrát ligu,“ křičí do teplé aténské noci.
Není jasné, jestli Tsipras vyhrál zápas, nebo ligu, lidé kolem štábu Syrizy ale slaví, jako kdyby už neměl přijít zítřek. Stejně jako v lednu zní italská partyzánská odrhovačka Bella ciao, Internacionála, ale i Bruce Springsteen a Nothing Else Matters od Metalliky. Atmosféra stále víc připomíná karneval. „Tsipras je lev a jako lev ještě Bruselu ukáže,“ říká padesátník Nikis, svítí mu přitom oči a má na krajíčku. Syriza je podle něj nejlepší strana v celé Evropě a její šéf si víc než zaslouží druhou šanci.
Muž, který ji právě získal, o něco později dorazí, začne se prodírat davem k pódiu a náměstí se dá do pohybu. „Alexis, Alexis,“ chce si každý podat ruku s živým rodákem z Atén, který právě potvrdil, že je politickým talentem, jaký Řecko dlouho nemělo. „Cítím zadostiučinění,“ řekne už na pódiu.
Silnější než předtím
Jednačtyřicetiletý politik si druhý triumf za rok viditelně užívá. Sázka na předčasné volby vyšla a Tsipras je silnější než kdykoli předtím. Zbavil se rebelů ve straně a ukázal, že v Řecku nemá konkurenci. Navzdory tomu, že i jeho voliči často v souvislosti s ním mluví o přinejmenším částečném zklamání. Vzápětí ale dodávají, že Tsipras měl málo času na to, aby předvedl, co v politice chce dokázat.
Říká to třicetiletá státní úřednice Mina, se kterou před volbami mluvím na velké terase jejího bytu ve středostavovské čtvrti Pangrati. Šéf Syrizy je pro ni také zárukou, že škrty dohodnuté v Bruselu nedopadnou jako v minulosti nejhůře na chudé. „Ostatní strany bych navíc volit nemohla. Můžou za všechnu korupci minulých let,“ doplní.
Její manžel, novinář Alexandros, levici volit nechce. Syriza se sice podle něj zatím nestačila zkorumpovat, několik měsíců její vlády ale považuje za příliš divoký chaos i na Řecko. Přesto by mu ale další vítězství Syrizy nevadilo. Země podle něj potřebuje změnalajnovaný nu, a nikoli návrat ke starým pořádkům, které z ní udělaly evropského otloukánka.
Tsipras, který vyrůstal kousek odtud, nedaleko stadionu Panathinaikosu, to chce změnit. Hned po volbách slíbil, že zatočí s všudypřítomnou korupcí. Hlavní cíl je ale jiný - když už se mu nepodařilo zastavit škrty, chce teď snížit dusivé zadlužení Řecka.
Země dluží přes 320 miliard eur, na splátky nemá. Ekonomika se dál potácí, čtvrtina lidí je bez práce, banky je třeba rekapitalizovat. Jedinou nadějí je odpuštění části dluhů - něco, o čem zatím mezinárodní věřitelé až na výjimky nechtějí slyšet.
V nejbližších měsících ale bude muset bojovat hlavně doma. Jako vítěz voleb to bude právě on, kdo škrty, se kterými v létě tak neochotně souhlasil a dodnes je považuje za omyl, bude muset prosadit. Jen v říjnu musí řecký parlament přijmout více než 40 reformních zákonů, jinak přijde o další miliardy mezinárodní pomoci. Do konce roku jich musí přijmout přes stovku. Uvědomovali si to i voliči. Otázku „O co v těchto volbách jde?“ mohl člověk v Aténách slyšet v nejrůznějších obměnách. Program vítěze je daný dopředu.
To, že se ve volbách rozhodovalo jen velmi málo, ukázala to i volební účast. Doma zůstalo přes 44 procent voličů. „Jsme unavení,“ říká před volební místnostní ve čtvrti Psychiko třicetiletá učitelka Margarita. Letos jde odevzdat hlas už potřetí - předčasné volby v lednu, letní referendum, předčasné volby v září. Margarita stále víc pochybuje, jestli to má smysl a jestli volby mohou něco změnit. „Tyhle ne,“ odpovídá.
Ale možná bude všechno jinak a Tsipras se pokusí ještě jednou s Evropou vyjednat kompromis, třeba právě výměnou za odpuštění dluhů. Podzim pro něj bude v každém případě náročný a kdoví, jestli zase neskončí nějakým štěpením Syrizy. Strana je teď nicméně zkonsolidovaná a případní noví rebelové si nesouhlas dobře rozmyslí.
Novodemokratický Bůh
V pondělí po volbách na Atény dopadá jeden blesk za druhým a přívalový déšť. Bouřka následovala i den po lednovém vítězství Syrizy. Když to probírám s taxikářem, směje se. „Bůh je asi členem Nové demokracie,“ říká. Těžko říct, konzervativní protiváha levice ale ve volbách zopakovala lednový neúspěch, přestože jí průzkumy se Syrizou předpovídaly těsný souboj. Nové demokracii nepomohl ani bodrý prozatímní předseda Evangelos Meimarakis, opak svého poněkud koženého předchůdce Antonise Samarase.
Řecká pravice tak na svého spasitele stále čeká. „Je to tragédie,“ říká mi den po volbách její volič, právník Vangelis. V poslední době se mu moc nedaří a bude se asi muset vystěhovat ze svého luxusního bytu v posledním patře moderní budovy na předměstí Atén.
Víc ho ale trápí to, že před sebou nevidí žádnou perspektivu. „Řecko přešlapuje na místě, od ledna se všechno změnilo jen k horšímu. Je to frustrující,“ říká zaraženě a zapaluje si další cigaretu.
I on si ale uvědomuje, že Tsipras teď v zemi nemá rovnocenného soupeře. Jenže voleb už mají Řekové dost. Teď bude staronový premiér muset ukázat, že skutečně umí vládnout.
Teď má radikální část řecké levice jiného hrdinu - nového šéfa britských labouristů Jamese Corbyna, který od 70. let zůstával tak zaťatě stejný, až si ho tahle rozklížená doba vybrala jako příslib změn a lepších zítřků.
O autorovi| Zdeněk Fučík, spolupracovník redakce, Atény
