Nuselský obuvník Dušan Slanina má dílnu zhruba uprostřed pražské Jaromírovy třídy. Když otevřete těžké dřevěné domovní dveře a propadnete se po schodech dolů do sklepa, ocitnete se ve světě, který na povrchu už dávno zmizel.
Zazvoňte na zvonek, projděte úzkou šerou chodbičkou a vzápětí uprostřed závěsů z pavučin a polic se stovkami bez ladu a skladu nakupených bot, tašek, řemenů, ševcovských kopyt, sošek a bust spatříte člověka, který dokáže - stále ještě hezky postaru - opravit takřka všechno, co je z kůže (dnes možná spíš z koženky).
Je to tam krásné i škaredé zároveň. Ze stropu svítí zářivky, na stěnách visí fotky a obrázky nejrůznějších potentátů (od „železného“ Felixe Dzeržinského přes Putina a Zemana až po Husa s Ježíšem), rockových hvězd (Zappa, Hendrix, „Joplinka“), buřičů (Baudelaire, „Magor“ Jirous, Bukowski) a několika buclatých černobíle nahatých (nikoli však pornograficky rozcapených) žen.
Obuvník Slanina sedí na stoličce a po celou dobu, co s námi mluví, něco dělá – lepí podrážky, kouří, podráží, zase kouří, zastřihává a vlepuje příštipky. „V práci se má pracovat, říkal táta, tak se toho držím,“povídá. Moderní stroje nemá a ani o ně nestojí: „Všechno to musíte dělat ručně, žádný stroj to za vás neudělá.“ Jen když potřebuje zbrousit přečuhující podpatek nalepený na jehle dámské botky, spustí - pekelně hlučnou - starou elektrickou brusku. Není sice slyšet vlastního slova, ale ten zvuk se k jeho dílně jaksi docela hodí.
Nahlédněte do starosvětské obuvnické dílny:
Opravit se dá (skoro) všechno
I když to tak nevypadá, místo obuvnictví se devětapadesátiletý Slanina vyučil telefonním mechanikem. Hned po vojně také nastoupil do tehdy zrovna otevřené mezinárodní telefonní a telegrafické ústředny v Praze na Žižkově. „Nevěděl jsem, co s penězi, ale vydržel jsem tam jen rok. Ne že by mě to nebavilo, bylo to fajn, ale potřeboval jsem nějaký rozlet, a tak jsem šel do divadla.“ Příštích pět nebo šest let dělal v Národním divadle nábytkáře. Peněz bylo málo, ale všechno ostatní bylo hezké: „To byl bohémský život, na to vzpomínám ze všeho nejraději.“
Přečtěte si také:
Nejmladší z rodu. Rozhovor s pravnukem zakladatele obuvnického gigantu
Jenže chtěl mít ženu a děti a z mizerného divadelního platu by rodinu neuživil. „Přemýšlel jsem, co dál, a nakonec jsem skončil u bot v tehdejším Kožedělném podniku.“ Bylo to někdy v roce 1987. Obuvnickou práci sice nikdy předtím nedělal, ale úplně bez zkušeností taky nebyl. Už jako kluk si prý „vyráběl kristusky“ a pak v „lochu“ na vojně - „to víte, chodili jsme za holkama“- pracoval nějakou dobu ve velké obuvnické dílně: „Dělali jsme tam všechno možné, dokonce i lampasáci tam nosili opravovat boty a kabelky paničkám.“
V roce 1993 státní Kožedělný podnik zkrachoval a od té doby má obuvník Slanina svou vlastní dílnu. Opravit se dá skoro všechno, ale u některých nových bot to podle něj skoro nemá smysl. „Dřív se boty dělaly z kůže a pravého kaučuku. Dnes se používají syntetiky, a to je celé špatně.
Řemeslo zachází na úbytě, ale já to ještě nějak doklepu a pak se budu věnovat zemědělčení.“ Na chatě za Prahou má už ostatně zařízenou druhou dílnu. „Nejvíc tam po mně chtějí opravovat postroje na zvířata,“ říká.
Dále čtěte:
Kolben, Škoda, Baťa. Podnikatelské dynastie to měly ve 20. století těžké
