Historická předmluva
Rozhodli jsme se zachytit život na Vltavě. Myslíme si, že reportáž z míst, obcí a podniků na nejdelší české řece, která v republice pramení i ústí, bude zajímavým indikátorem, průřezem života celé společnosti. Vynechali jsme jen Prahu. Velkoměsto je svým charakterem zcela odlišné, stojí samo pro sebe.
Plánujeme, že za rok se k indikátoru Vltava vrátíme. Jsme přesvědčeni, že proměny míst, která jsme vybrali, budou svědčit o proměnách naší země lépe než statistické ročenky.
Prostitutky postávají u silnic už dopoledne a night clubů je tu víc než potravin, holičství a autobusových zastávek dohromady. Nepopisujeme teď proslulou výpadovku E55, ale romantická místa centrální Šumavy – obce jako Horní Vltavice či Lenora. „Z řeznictví jsou bordely, maso za maso,“ cynicky to komentuje tamní sklář Luboš Bandík. „Na dětském karnevalu mi malá holčička říkala, že je za šlapku. Jenže s tím nemůžeme nic dělat,“ konstatuje starosta Horní Vltavice Jiří Fastner. Hranice se otevřely, turisté jsou lákáni do chudých šumavských obcí a výdělky přinášejí nejen slušným hostinským.
Šumavské prostitutky jsou nejviditelnější, a možná tou nejméně podstatnou, ze všech změn, kterými život na Vltavě prošel. Řeka v minulosti sloužila jako cesta, po které se dopravovalo dřevo a kamení pro pražské chrámy a paláce, také císařská sůl a další zboží, ale také jako zdroj energie pro pohon mlýnů.
Lidé zde proto po celá staletí pracovali jako kameníci v lomech, dělníci na regulačních pracích (aby řeka byla splavná), převozníci, poříční strážci, voraři a šífaři, cestáři (udržovali potahové stezky) a mlynáři. U řeky stávaly solnice, mlýny, přívozy, hospody, loděnice, ale i pivovary a papírny. O kouzlu její minulosti překrásně vypráví Jan Čáka v knize Zmizelá Vltava, odkud historické údaje čerpáme.
V archivech je možné nalézt zprávy ze čtrnáctého století, jak císař Karel IV. nařídil, aby v jezech zůstávaly pro plavbu dvanáct metrů široké propusti. Cesta lodí z Českých Budějovic do Prahy trvávala dva dny, nazpátek lodě proti proudu táhli koně šest dnů. Stále více se proto používaly vory – v Praze se rozvázaly a prodal se nejen náklad, ale i kmeny plavidla. Až rozvoj železnice v devatenáctém století přinesl úpadek lodní dopravy a význam řeky coby dopravní tepny částečně opadl. Stejně tak ubylo přívozů, i když dodnes jich několik převáží, třeba pod Prahou v Klecánkách. Ještě za první republiky však byly naprosto nepostradatelné, protože mostů přes Vltavu bylo zoufale málo - ve 30. letech stály mezi Týnem a Štěchovicemi jen tři pořádné (Podolsko, Kamýk, Červená).
Stále fungují potomci historických vltavských podniků, jako třeba papírny v Loučovicích či pivovar v Českém Krumlově. Technologie je však už samozřejmě jiná. Nejpatrnější je možná změna jedné z nejméně sofistikovaných „výrob“ – těžby kamene. Dodnes jsou u Vltavy některé kamenolomy v provozu (třeba na Zbraslavi nebo v Klecánkách), ale dřívější fyzická dřina je už dávno zapomenuta. Jan Čáka popisuje, jak se dříve ručně hloubily do skály otvory pro odstřel. Díra se vyrážela velkým vrtákem, do něhož kameníci bušili osmikilovou palicí. Pro deset centimetrů hluboký otvor bylo třeba sta úderů, vrty však musely být hluboké i tři metry.
Ne všude ale mechanizace nahradila úmornou a jednotvárnou ruční práci. V Hluboké nad Vltavou před pěti lety postavili manufakturu na výrobu kaviáru. Hlavní část práce spočívá v ručním probírání jiker. Zaměstnankyně v rouškách celý den stojí v chladu u stolu s hromadou oranžových kuliček a pinzetou je čistí a třídí.
K podnikům s více než stoletou tradicí, jako jsou Budějovický Budvar, strojírenský a slévárenský podnik Motor Jikov nebo těstárna a mlýny Bratři Zátkové v Boršově, zatím nepřibývá příliš nových, založených na moderních technologiích a vědecký objevech. Pionýrem je Ústav jaderného výzkumu Řež s divizí vyrábějící radiofarmaka.
Ve znásilněném údolí
Nejvýraznější změnou zřejmě bylo vybudování vltavské kaskády, která uzavřela řeku coby dopravní cestu a pod vodu skryla romantická údolí, jako byly Svatojánské proudy. Přehrady změnily nejen režim řeky. Měly a mají své ctitele i odpůrce. Reprezentantem romantických kritiků může být spisovatelka Marie Majerová, která v románu Přehrada napsala: „Skalám uprostřed Čech, jejichž boky byly obtěžkány přehradou, zbyl jen smutek věcí člověkem znásilněných. V zápase lidského rodu s přírodou o panství na zemi je tento smutek vedlejším produktem neobyčejné prolínavosti. Slzy slonů, zapřažených do směšného kolotoče velkoměstského posvícení! Tragický osud stromu, jenž z důvodu všeobecně prospěšného zvýšení terénu byl zasypán až po korunu! Jehož dokonalá koruna byla prostříhána pro cestu telegrafním drátům! Příroda se brání, spalujíc člověka smutkem, jejž vylučuje ze svého mrzáctví. Olbřímí síla nakupila skály, jimiž si Vltava proklestila cestu v době, která se neměří kalendářem. V znásilněném údolí, mezi kamením omšelým i čerstvě lomeným, nad obrovskou přehradou tkvěl smutek v ohromujícím nashromáždění.“
Prototypem opačného přístupu je ředitel vodních elektráren společnosti ČEZ Aleš Tomec: „Význam vltavské kaskády není jen ve využití hydropotenciálu k výrobě elektrické energie. Je to také zajištění sanačního průtoku, aby i v suchých letech protékalo Prahou určité hygienické minimum vody, nebo třeba využití nádrží jako zdroje povrchových vod pro velké odběratele. A nesmíme zapomenout ani na regulační úlohu pro případ povodní či na využití pro rekreační účely.“
Právě rekreační účely a turismus jsou pro Vltavu od devadesátých let klíčovými pojmy. Dokonce i standardní průmyslové podniky, jako třeba pivovar, jsou upravovány pro potřeby turistů. V Českokrumlovském Eggenbergu provedou ročně na deset tisíc návštěvníků a příjmy z prohlídek a z piva prodaného při exkurzích jsou významným finančním zdrojem. A na Zvíkově vyrostl na zelené louce nový pivovárek, který profituje pouze na příjmech od výletníků.
Každý rok vznikají nové penziony a restaurace, jejichž kapacita strmě roste. Například v Českém Krumlově, jehož radnice již řadu let buduje městu image dokonalé turistické destinace, se mezi roky 1998 až 2003 zvýšila ubytovací kapacita o více než sto procent, z 1284 lůžek na 2684. Lipenské obce se nedávno sdružily, aby své zájmy na rozvoji cestovního ruchu v regionu mohly prosazovat společně. Cíleně se nyní zaměřují na zimní sezonu, například stavbou lyžařských vleků.
Z chlapa bude ženská
Cestovní ruch podporuje i skutečnost, že Vltava je dnes nejčistší velká řeka v republice. Potvrzují to měření Českého hydrometeorologického ústavu, který každý měsíc zkoumá kvalitu vody na českých tocích. Dokonce i všechny významné vltavské přítoky jsou znečištěnější, na rozdíl od nich se Vltava bezpečně vejde do limitů nařízení vlády o přípustném znečištění povrchových vod. V řece jsou zase i raci.
Starosta Horní Vltavice Jiří Fastner to potvrzuje: „U nás byla voda čistá vždycky, první velký znečišťovatel – papírna v Loučovicích – byl až hluboko pod námi. Nikdy jsem neměl strach pít vodu přímo z řeky. Když jsme tu jako kluci hráli na zamrzlé Vltavě hokej, nikdy jsme se nechodili napít domů, vždycky jsme si prostě lehli na led k místu, kde byla díra. A stejně tak později jako vodák jsem Vltavu pil.“
Pít Vltavu pod Lipnem či ještě níže po proudu by už nebyl nejšťastnější nápad, ale koupat se lze bez rizika. A přitom ještě na počátku devadesátých let by do Vltavy pod Českým Krumlovem vlezl jenom šílenec. Město Český Krumlov a papírna JIP Větřní bývaly strašnými znečišťovateli. „Obecně lze poukázat na tři faktory čistoty vody ve Vltavě. Prvním jsou čističky, kterými čistí své odpadní vody právě Krumlov a Větřní. Tím zmizeli dva velcí znečišťovatelé. Druhým faktorem je, že na Vltavě není žádný intenzivní průmysl. A třetím je množství nádrží, které jsou schopné znečišťující látky odsedimentovat,“ říká Mark Rieder, vedoucí oddělení jakosti vod Českého hydrometeorologického ústavu. Jediným velkým znečišťovatelem je podle Riedra nyní Praha.
Vltavu sledují odborníci na dvanácti místech, dvanáctkrát ročně a v mnoha tuctech parametrů. Kromě základních fyzikálně-chemických, jako jsou teplota, pH či vodivost, měří koncentrace nutrientů, fosforečnanů, těžkých kovů, polyaromatických uhlovodíků, polychlorovaných bifenylů, organochlorovaných pesticidů, umělých radionuklidů, radioaktivního vodíku a mnoha dalších látek. A mimo vodu znečištění sledují i v sedimentech, plaveninách, rybách a dalších živých organismech. Monitoring probíhá nepřetržitě od roku 1958, takže jsou již k dispozici dlouhé časové řady pro detailní analýzy.
Data jsou veřejně přístupná i na internetu (hydro.chmi.cz/ojv), takže zastupitelé obcí mohou sledovat, jak se kvalita vody vyvíjí, a pokud mají podezření, že podnik proti proudu vypustil znečištění, mohou si to ověřit. Tímto způsobem lze například zjistit, že dokud byla v provozu sklárna v Lenoře, byly pod ní výrazně vyšší koncentrace těžkých kovů, než je tomu dnes. Anebo si zkontrolovat, že pod Temelínem není zvýšená radioaktivita, že jaderná elektrárna znečišťuje vodu jen zvyšováním její teploty.
Na druhou stranu si můžeme být o čistotě vody jistí jen v rámci parametrů, které jsou sledovány. „Ve vodách ve Španělsku a ve Velké Británii už byly prokázány samovolné změny pohlaví ryb. Z kapra samce se během let stala kapr samička. Je to pravděpodobně důsledek hormonální antikoncepce, kterou čističky pochopitelně neumějí zachytit a která odchází s močí do řeky. Koncentrace těchto hormonů jsou asi vysoké i ve Vltavě, ale zatím se to neměří, takže to nevíme,“ říká Mark Rieder. Stejně tak zatím nejsou sledované koncentrace antibiotik a analgetik a teprve krátce se analyzuje přítomnost takzvaných mošusových látek, tedy voňavek. „Neví se přesně, co to udělá. S trochou nadsázky říkám, že se může stát, že chlap se půjde v Roztokách vykoupat a z vody vyleze jako ženská. Ale změna pohlaví ho nebude bolet, protože ve Vltavě je také dost analgetik. A navíc bude vonět,“ dodává Mark Rieder z Českého hydrometeorologického ústavu.
Restituce a restaurace pořádku
V polovině dvacátého století došlo k razantní změně sociální struktury - ze Sudet byli odsunuti Němci a o pár let později aristokracie, podnikatelé a mniši z celé republiky. Vystěhování Němců a zřízení pohraničního pásma přineslo Šumavě úpadek, stejně jako vyhnání cisterciáků z kláštera ve Vyšším Brodě či Lobkowiczů ze zámků v Hoříně a Mělníku strašnou devastaci objektů.
Třeba obec Kvilda v centrální Šumavě čítala ve třicátých letech více než tisíc obyvatel a mohla se pyšnit proslulou dílnou na podmalby na sklo rodiny Verderberů či světově známou pilou Petra Strunze na zpracování rezonančního dřeva. Dnes má Kvilda 168 obyvatel a nabízet může nanejvýš ubytování ve skromných penzionech.
Změny vlastnických vztahů a vlastníků po roce 1989 jsou dobře patrné i v obcích na Vltavě. S restitucí majetku totiž došlo i k částečné restauraci starých sociálních struktur. Schwarzenbergové se vrátili do jižních Čech a Lobkowiczové na sever od Prahy. Cisterciáci jsou zpátky ve Vyšším Brodě, i když jim stát nevrátil v restituci celý klášterní komplex. Původní majitelé úspěšně či neúspěšně usilovali o mlýny a těstárnu v Boršově či sklárnu v Lenoře. Rodině Kraliků se nepodařilo nazpátek sklárnu koupit, podnik byl privatizován zjevně nešťastně a v polovině devadesátých let zkrachoval. Rodina Zátků získala zpět svůj podnik v Boršově v privatizaci přímým prodejem, a i když akcie po osmi letech prodala, dodnes se potomci zakladatelů o vývoj společnosti Bratři Zátkové zajímají.
Nemuselo to tak být vždy, ale několik povltavských příkladů ukazuje, že pokud byl státní majetek transformován do rukou původních majitelů, ať už formou zákona restitučního či privatizačního, bylo to řešení nejen spravedlivé, ale i hospodářsky a kulturně prospěšné.
Podobně pozitivní jsou často i šumavské návraty odsunutých Němců. Konkrétně v obci Horní Vltavice neregistrují žádný příklad, že by se někdo z odsunutých domáhal zpátky majetku či se chtěl vrátit do své chalupy. Tito Němci jezdí do Horní Vltavice na vzpomínková setkání, na návštěvu anebo pomoci. V tamním kostele jsme zastihli dva Němce, kteří čistili sklíčka z lustru. Zadarmo pomáhají při jeho opravě.
V obcích a městečkách na horním toku řeky panuje poklid. Tady výpravu začneme. Jejich kouzlo umocňují i takové detaily jako jména. Hotel U Solné brány v Českých Budějovicích provozuje paní Pelíšková, astronomem na Kleti je pan Tichý, v představenstvu boršovské těstárny byl pan Lahodný a jednatelem tamního mlýna pan Hubený.
