Pavel Musela a Foulques de Quatrebarbes inkasovali 174 milionů korun
Přítel Stanislava Grosse, zbrojař Pavel Musela, by si mohl nechat změnit pravopis svého jména. Vzhledem k informacím z prolomených bankovních tajemství v několika švýcarských bankách by mnohem přiléhavěji vypadalo jméno Pavel MUSela. Právě on totiž byl jednou z osob, které zřejmě ovlivňovaly privatizaci Mostecké uhelné společnosti (MUS) a jejichž angažmá ukazuje, že výnos z privatizace mohl být pro stát mnohem vyšší. Dle dokumentů švýcarské prokuratury dostal Pavel Musela společně s Foulquesem de Quatrebarbesem v souvislosti s privatizací MUS honorář ve výši pěti milionů dolarů. Společnost Investenergy SA, kterou kontrolovali tehdejší manažeři MUS v čele s Antonínem Koláčkem, nakoupila 19. srpna 1999 od Fondu národního majetku (FNM) 46 procent akcií Mostecké uhelné společnosti za 650 milionů korun. Necelé dva týdny poté poslala Investenergy SA dalších pět milionů dolarů (v té době 174 milionů korun) na účet firmy Torrence Trading a platbu označila jako „success-fee“. Peníze od Torrence Trading inkasovali Pavel Musela a Foulques de Quatrebarbes.
Appian zaplatil tučnou provizi
Když se v letech 1997 a 1998 manažerům Mostecké uhelné společnosti podařilo získat kontrolu nad jejím těsně většinovým balíkem akcií, zbyl státu, respektive Fondu národního majetku, v rukou 46procentní podíl. A přestože již šlo o menšinový podíl, jeho cena nebyla zanedbatelná. Jak se však ukázalo, vydělat na privatizaci neměl jen stát.
Bylo krátce po volbách, sociální demokracie se poprvé dostala k moci, a pokud nepočítáme privatizaci bank, kterou dokončovala po předchozí Tošovského vládě, pak privatizace MUS byla její první velkou.
Zemanova vláda tehdy rozhodla, že na prodej nevypíše výběrové řízení, ale že státní podíl rovnou prodá většinovému majiteli MUS – za cenu, kterou Appian Group nabídl. Tedy za 650 milionů korun. Jen z informace o provizi pro Pavla Muselu, který byl v té době známým lobbistou s tahem na politiky ČSSD, je zřejmé, že by v případě vyhlášení tendru na menšinový podíl v MUS stát dostal výrazně více. Appian Group by v tu chvíli nemusel lukrativně vyplácet lobbisty a mohl by nabídnout minimálně o 174 milionů korun více.
Grossův zbrojař a zbrojařův Gross
Bývalý poslanec, ministr vnitra a nakonec i předseda vlády Stanislav Gross, kdysi o Muselovi prohlásil: „Scházíme se asi třicetkrát za rok. Jsme přátelé a máme si o čem povídat“ (Reflex 13/2001). Severočeské noviny navíc přinesly zprávu, že politikova žena Šárka Grossová, která si vydělávala prodejem zboží značky Amway, získala pod sebe do své distribuční sítě ženu Pavla Musely (Českolipský deník 2. březen 2005). Zbrojařova žena Radka tedy vydělávala peníze pro ženu ministra vnitra.
To, že Gross za Muselovy zájmy lobboval, nebylo v politických kuloárech žádným tajemstvím, veřejně to však nikdo nahlas říct nechce. Gross minulý týden týdeníku EURO odpověděl, že „pokud si vzpomíná, privatizací MUS se nezabýval“.
Lobboval tedy Musela v zájmu Appian Group u jiných politiků? Nebo poskytl Appian Group jinou službu? Sejít se a vysvětlit svou roli v této kauze neměl Pavel Musela zájem. Telefon končil u jeho asistentky.
Poslali jsme mu tedy několik otázek e-mailem. Zda v souvislosti s privatizací MUS lobboval nebo vyvíjel jinou činnost? Za co obdržel peníze, zmíněné v materiálu švýcarské prokuratury? Zda byl vlastníkem či spoluvlastníkem společnosti Torrence Trading? A kdo je Foulques de Quatrebarbes a jaká byla jeho role? Na všechny tyto otázky Musela odpověděl dvěma slovy: „Bez komentáře.“
Se Standou nahoru a dolů
Kdo je Pavel Musela? Dle všeho schopný obchodník, který se dlouhá léta pohyboval ve zbrojním a leteckém byznysu, byl úzce navázán na dlouho vlivného sociálnědemokratického politika Stanislava Grosse a jenž rovněž dlouhodobě válčil s Richardem Hávou, jiným úspěšným obchodníkem se zbraněmi.
Pavel Musela (49) nastoupil po absolvování vysoké školy jako referent do Omnipolu. To se psal rok 1983 a Omnipol zajišťoval téměř veškerý vývoz zbraní a vojenského materiálu z Československa. Z toho titulu byl Omnipol pochopitelně úzce napojen na komunistické tajné služby. Musela pracoval v Alžíru i v Libyi a říká se o něm, že má velmi dobré kontakty i ve Francii a v Rusku. V polovině devadesátých let, po ovládnutí Omnipolu Chemapolem, se stal generálním ředitelem. V té době byl i viceprezidentem Česko-arabské obchodní komory.
Musela stále vlastní společnost PAMCO INT., která obchoduje s leteckými komponenty a zbraněmi. Stoprocentní dcerou PAMCO je T-CZ (dříve T.E.S.L.A.CZ), původně výrobce slavného radiolokátoru Tamara. Dle webových stránek se společnosti PAMCO vedlo zvlášť dobře v letech 2003 a 2004, kdy jejích necelých 40 zaměstnanců vyprodukovalo čistý zisk 142, respektive 163 milionů korun. Klíčový ekonomický ukazatel EBIT (provozní hospodářský výsledek) byl v roce 2003 216 milionů a v roce 2004 228 milionů korun. V následujících dvou letech však klesl zhruba na desetinu.
Ekonomické výsledky firmy před rokem 2003 nejsou na webu firmy PAMCO INT. k dispozici, ale i data z oněch čtyř zveřejněných let poskytují zajímavý obrázek. Příjmy Muselovy firmy se zdají být v korelaci s funkcemi Stanislava Grosse v české exekutivě a s jeho následným nuceným odchodem. Gross byl na začátku tisíciletí nejprve ministrem vnitra a poté od srpna 2004 do dubna 2005 předsedou vlády. Prudký pád Muselových příjmů, časově přesně kopírující Grossův politický pád, může být jen náhoda, ale také nemusí.
Francouzská spojka po švýcarském prolomení
Kdo je druhý příjemce hezké provize z privatizace MUS, Foulques de Quatrebarbes, nikdo ze zdrojů týdeníku EURO netuší. Možnou stopu nabízí internetová síť LinkedIn, dle níž je osoba toho jména investičním bankéřem z francouzského Le Havru.
O činnosti společnosti Torrence Trading nejsou na internetu žádné informace. Je možné, že byla zřízená pouze za účelem inkasa provize od společnosti Investenergy SA. Možná tehdy Pavel Musela kalkuloval s tím, že z Investenergy SA by mohlo někdy uniknout, které fyzické osoby dostaly privatizační success-fee, a proto mezi sebe a plátce posadil vlastní společnost s veřejně nedohledatelným vlastníkem. Těžko mohl někdo v roce 1999 předpokládat, že za osm nebo devět let švýcarská prokuratura v tomto případě prolomí bankovní tajemství a zmapuje toky peněz z české privatizace.
Češka požádal o pomoc de Groota
Správa majetku v mosteckých hnědouhelných dolech se státu zjevně nepodařila. Fond národního majetku držel jen menšinový podíl, neboť majetkové podíly z rozhodnutí vlády převedl na města a obce. Když si tehdejší předseda FNM Roman Češka všiml, že se kdosi snaží MUS ovládnout, zkusil vyjednávat s jinými akcionáři, aby hlasovali se státem ve shodě a pomohli mu odvolat management dolů.
„Obrátili jsme se na města a obce, které držely podíly v MUS, aby nám pomohly. Ty nám však řekly, že tyto akcie od nich chce odkoupit soukromý investor, který jim za ně zaplatí, zatímco FNM jim nemá co nabídnout. Dle tehdejší legislativy FNM nemohl od obcí vykupovat akcie. Proto jsme se zkusili obrátit na Komerční banku. Připadalo mi to jako logická žádost, neboť stát byl tehdy ještě v bance významným akcionářem. Jenže Komerční banka nám oznámila, že akcie MUS jsou u ní jen zaparkované a že akcionářská práva k nim drží společnost Newton,“ vzpomíná na počátek roku 1998 Roman Češka, tehdejší šéf Fondu národního majetku.
Na přelomu zimy a jara 1998 jednal FNM i s Jacquesem de Grootem. Také tohoto bývalého výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, který koncem devadesátých let dělal Koláčkovi vývěsní štít s nápisem seriózní američtí investoři, požádal Roman Češka o společný postup proti managementu MUS. De Groote mu to sice slíbil, ale na valné hromadě 24. dubna 1998 Češkovi ukázal, že karty jsou už rozdané jinak.
FNM tehdy tedy zkoušel získat spojence, kde se dalo, a bojovat, aby stát udržel majoritu. Jenže už bylo dobojováno a stát se nestal vítězem.
Špidla po zralé úvaze
Stát si nejen nechal pod rukama sebrat většinu v MUS, ale posléze i zbytek podniku Koláčkovi a jeho lidem prakticky daroval. Na zbylých 46 procent z neznámých důvodů nevyhlásil tendr, ale prodal je majoritnímu Appianu za cenu, kterou ten sám nabídl.
Když se v srpnu 1999 Česká televize ptala tehdejšího ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly, proč vláda rozhodla o privatizaci MUS do rukou Appian tak rychle, dostalo se jí typicky špidlovské odpovědi: „Nerozhodli jsme se rychle, rozhodli jsme po zralé úvaze.“
Požádali jsme proto dnešního evropského komisaře Vladimíra Špidlu, zda by se k celé kauze nechtěl ještě jednou vyjádřit. V kontextu se zjištěními švýcarské prokuratury jsme mu poslali několik otázek. Na základě čeho jste koncem devadesátých let tvrdil, že Appian je renomovanou americkou investiční skupinou? Necítíte se nyní podveden? Co říkáte tomu, že při první velké privatizaci vládou ČSSD stát inkasoval peníze, jež dle švýcarské prokuratury pocházejí z trestné činnosti? Jaká byla tehdejší role Stanislava Grosse při této privatizaci? Kdo za prodej MUS této skupině lobboval?
Špidlův mluvčí Pavel Bouda týdeníku EURO odpověděl: „Rád bych vám jménem Vladimíra Špidly poděkoval za váš e-mail i za zájem o rozhovor s ním. Zároveň bych vás chtěl informovat, že eurokomisař je momentálně plně vytížen. Proto nelze předpokládat, že by týdeníku EURO poskytl v nejbližších dnech interview na dané téma. Mimo jiné z toho důvodu, že nemá ve zvyku prostřednictvím médií ovlivňovat průběh jakéhokoli vyšetřování.“
Doly se necítí být vytunelované
Dosavadní vyšetřování švýcarské prokuratury vedené proti Antonínu Koláčkovi, Jiřímu Divišovi, Luboši Měkotovi, Marku Čmejlovi, Oldřichu Klimeckému, Petru Krausovi a Jacquesu de Grootovi sice už přineslo mnoho zajímavých informací o okolnostech ovládnutí Mostecké uhelné společnosti, z hlediska trestního práva však může skončit tam, kde v tomto případě skončila i všechna vyšetřování české policie.
Ve prospěch Koláčka a spol. totiž hrají nejen promlčecí lhůty – většina finančních transakcí, které bývalí manažeři MUS a Appian Group v souvislosti s ovládnutím MUS podnikali, se odehrála před deseti lety. Ale i to, že MUS se necítí být jejich činností nijak poškozená. Její dnešní manažeři Petr Pudil a Vasil Bobela říkají, že „všechny půjčky, které společnost tehdy poskytla, se jí vrátily – včetně úroků“. „Neevidujeme žádnou neuhrazenou pohledávku, která by v souvislosti s finančními operacemi, jež zmiňujete, vznikla,“ říká generální ředitel hnědouhelné společnosti Petr Pudil.
Důlní společnost se tedy necítí být jejím bývalým managementem vytunelovaná, a proto zřejmě i švýcarská policie bude těžko hledat poškozeného. Viníci jsou známi, ale to nestačí. Dle dostupných informací týdeníku EURO totiž Koláček a jeho partneři sice peníze z Mostecké uhelné společnosti opravdu vyváděli, aby si ji za ně sami mohli koupit, ale v dalších letech všechny tyto dluhy zvládli splatit. Uhelný důl není jen díra v zemi, co se slovy klasika nedá ukradnout, ale také výkonná továrna na peníze.
Box 1:
Bouřlivé roky v Mostecké uhelné společnosti
1996 až únor 1998
Mostecká uhelná společnost (Antonín Koláček a spol.) půjčuje spřízněným společnostem, zejména Newton (Antonín Koláček a spol.), necelé tři miliardy korun. Další miliardy jdou na investice do zahraničních firem (Antonín Koláček a spol.).
Březen 1998 Předseda Fondu národního majetku Roman Češka podává trestní oznámení, v němž podezřívá vedení MUS z jejího tunelování.
Duben 1998
Ministr financí Ivan Pilip oznamuje, že stát už nejspíš přišel o majoritu v MUS. Zároveň uvedl, že akcie nakupovaly i její dceřiné společnosti. Koláček to popřel a hrozil Pilipovi trestním oznámením.
Synergo Suisse CZ oznámila, že vlastní 30 procent akcií, které skupovala pro americkou společnost Appian Group.
24. dubna 1998 Valnou hromadu MUS ovládla s 49,98 procenta Investenergy SA, dceřiná firma Appian Group. Stát s 46,29 procenta akcií nic neprosadil.
Prosinec 1998
Vypršela splatnost půjčky 2,35 miliardy, kterou MUS poskytla společnosti Newton. Půjčka není splacena. Stejně jako půjčky dalším subjektům.
Květen 1999 Appian Group nabízí za zbylý podíl státu v Mostecké uhelné společnosti 650 milionů korun.
Srpen 1999 Stát prodal svůj podíl v MUS Appian Group.
1998 až 2008
Česká policie bezvýsledně prošetřuje privatizace MUS a několik trestních oznámení.
2005 až 2008
Švýcarská prokuratura začala prošetřovat privatizaci MUS, přičemž prolomila bankovní tajemství u více než 100 účtů a provedla razii v několika firmách.
Červenec 2008
Švýcarská prokuratura předává českému Vrchnímu státnímu zastupitelství informace o tocích peněz v souvislosti s privatizací MUS. A také potvrzení, že za Appian Group ve skutečnosti byli manažeři MUS v čele s Antonínem Koláčkem. Ty nyní švýcarská policie vyšetřuje a podezírá ze spáchání několika trestných činů.
Říjen 2008
Dnešní šéfové Mostecké uhelné společnosti Petr Pudil a Vasil Bobela oznamují, že MUS se necítí být jednáním bývalého managementu v čele s Antonínem Koláčkem nijak poškozená a že všechny půjčky z konce devadesátých let byly vráceny.
Box 2:
Ministrův zbrojař a zbrojařův ministr
Hospodářské výsledky PAMCO INT. (v milionech korun)
2003 2004 2005 2006 (bez prosince)
Čistý zisk (EAT) 142 163 19 10
Provozní hospodářský výsledek (EBIT) 216 228 27 19
Návratnost kapitálu (ROA, v %) 50 48 6 3
Pramen: internetové stránky společnosti PAMCO INT.
Exekutivní funkce Stanislava Grosse
Do 4. srpna 2004 – ministr vnitra
Od 4. srpna 2004 do 25. dubna 2005 – předseda vlády
Od 26. dubna 2005 – není členem vlády a neúčastní se politického života
