Omezování investic na infrastrukturu je dlouhodobě kontraproduktivní a snižuje náš růstový potenciál
Dluhové financování je dobrým sluhou ale špatným pánem. Bez úvěrování by nebyla realizována celá řada investic zvyšujících na makroekonomické úrovni produkční potenciál ekonomiky. Financování na dluh samozřejmě není zadarmo a je spojeno s úrokovými náklady, které odrážejí rizikovost investice. Důležité je, aby očekávaný výnos z této investice alespoň převýšil úroky placené z vypůjčených prostředků. Výše úroků však odráží nejenom riziko samotného investičního projektu, ale i riziko toho, kdo si půjčuje, přičemž platí přímá úměra. Čím více je daný subjekt zadlužen, tím je rizikovější mu dále půjčovat. A tím roste požadovaná úroková sazba za úvěrové financování, které je tomuto subjektu poskytnuto. A pokud tento úrok převýší očekávaný výnos z investice, překročíme bod zlomu, kdy již daná investice není pro firmu rentabilní. Stejná logika při rozhodování o zadlužení by měla platit i pro úroveň státu. Bohužel tomu tak není. Důvodů je celá řada, počínaje strukturou výdajů veřejných financí, kde hrají prim sociální transfery směrem k domácnostem určené na spotřebu, dále vládní spotřeba a teprve poté investice financované z veřejných peněz, a konče tím, že je přerušena vazba mezi výší úrokových nákladů a efektivností investice.
Problém dvojího deficitu
Vývoj v posledních letech jasně ukázal, že uvedená vazba vymizela zejména v případě „vyspělých“ zemí západní Evropy. Iluze, že členství v měnové unii a společná měnová politika znamená stejnou úroveň rizika jednotlivých zemí (v podstatě na úrovni Německa), vedly k tomu, že investoři do dluhopisů podceňovali riziko financování zemí, kterým dnes říkáme „periferní“ evropské země nebo „problematické jižní křídlo“. Za levné peníze se „investovalo“ do projektů, jejichž efektivita byla často více než sporná, v horším případě se „investovalo“ do spotřeby. Stejně to však vypadá vždy, kdy je trh nějakým způsobem vychýlen, tržní úroková sazba je pokřivená a plně neodráží riziko investičního projektu. Výsledkem jsou pak potíže s efektivitou investic, jak to mimo jiné zaznamenávají středoevropské země snažící se proinvestovat co nejvíce levných zdrojů z fondů EU. Důsledkem je postupná ztráta konkurenceschopnosti ekonomiky, uměle povzbuzovaná domácí poptávka je uspokojována ze zahraničí. A proto jsou vysoce zadlužené země většinou zároveň zeměmi vykazujícími hluboké schodky běžného účtu financovaného ze zahraničí. Dvojí deficit je právě tím varovným signálem, že problémem je jak vysoká zadluženost (hlavně zahraniční), tak ale i ztráta konkurenceschopnosti.
Úspory, ne destrukce
Chronické strukturální deficity, levné peníze, fiskální expanze v recesním roce 2009 a přesun dluhů na státy ze strany bankovního sektoru – to jsou hlavní důvody dramatického nárůstu státního zadlužení na úrovně, které jsou již neudržitelné. Rozsah závazků a vysoké úrokové sazby stojí za tak vysokými úrokovými náklady, že na ně ekonomiky nejsou schopné vydělat. Pomineme-li řešení v podobě státního bankrotu a tištění peněz centrálními bankami s obrovskými náklady pro národní hospodářství, existují v podstatě pouze tyto možnosti řešení a jejich kombinace: a) snížení zadlužení, b) snížení úrokových sazeb 3) zrychlení hospodářského růstu.
První dva faktory jsou spojenou nádobou, snížení objemu zadlužení bude znamenat pokles rizikové prémie a snížení úrokových sazeb. Třetí faktor se obvykle chová opačně. Fiskální restrikce, bez které snížení dluhu, a tedy úrokových sazeb, nedosáhneme, zároveň minimálně v období následujícím znamená v lepším případě zpomalení hospodářského růstu a v horším případě jeho pokles neboli recesi. A to je právě problém současné situace v mnoha evropských zemích, Řeckem počínaje.
Jednostranný pohled a tlaky na rychlou a výraznou fiskální konsolidaci ovšem vedou k dramatickému propadu domácí poptávky, což opět podkopává příjmy veřejných rozpočtů a v konečném důsledku fiskální pozici vůbec nezlepší. Řecko je typickým příkladem země, která se do tohoto začarovaného kruhu dostala. Škrty za každou cenu tedy ne. Ty nadělají více škody než užitku. Je třeba vážit, optimalizovat. Úsporná opatření nesmějí být pro národní hospodářství destruktivní, naopak musejí být doprovázena reformami, které mají šanci zvýšit pro budoucí období konkurenceschopnost a ekonomický potenciál a navést hospodářství na novou dlouhodobou růstovou trajektorii. Výsledkem reforem musí být atraktivita země pro zahraniční investory, reálné i finanční.
Tvrdé dopady
To je hlavní výzva nejenom pro fiskální konsolidaci v zahraničí, ale i v tuzemsku. Česká ekonomika na fiskální restrikci silně doplácí. Úspory v zahraničí snižují poptávku po české produkci, a snižují tedy příspěvek čistých exportů k hospodářskému růstu. Domácí poptávku sráží další kolo úspor v českých veřejných rozpočtech promítajících se jednak do nižší vládní spotřeby, jednak do dalšího omezení investiční aktivity a prostřednictvím poklesu reálných příjmů i do nižší spotřeby domácností. Ve výsledku tak česká ekonomika spadla do recese již ve třetím čtvrtletí loňského roku, tedy o celé čtvrtletí dříve, než tomu bylo v eurozóně jako celku. Navíc výsledek za loňský závěrečný kvartál ukazuje, že české hospodářství v dynamice výrazně zaostává. Český hrubý domácí produkt zaznamenal během uvedeného období pokles o 0,3 procenta, Německo ovšem kleslo pouze o 0,2 procenta, Maďarsko naopak 0,3 procenta přidalo, a Slovensko zaznamenalo dokonce růst o výrazných 0,9 procenta.
Z fiskálního pohledu lze tažení ministerstva financí považovat za více než úspěšné, když jsou dokonce překonávány nastavené cíle. Deficit veřejných financí k poměru HDP dosáhl za loňský rok „pouhých“ 3,7 procenta, když původní cíl byl nastaven na 4,6 procenta. V roce dramatických turbulencí na světových finančních trzích a ve světle výrazného zdražování financování pro mnoho států znamenala výraznější fiskální restrikce jediné – náklady na financování českého státního dluhu byly výrazně nižší, než s čím počítal pro loňský rok schválený státní rozpočet. Utaženější fiskální politika se ale podepisuje na nižší ekonomické výkonnosti, příjmy veřejných rozpočtů zaostávají za plánem, což se ovšem bude opětovně řešit v lepším případě výdajovými škrty. A tím se dostáváme k otázce, kde se budou škrty provádět.
Budoucnost je v regionech
Česká fiskální situace není neudržitelná ve smyslu, že by vyžadovala aktuálně rychlé škrty plošného charakteru, které by vzhledem k váze mandatorních výdajů postihly především investiční výdaje. Absence veřejných, ale zejména soukromých investic v pokrizovém období od roku 2009 znamená, že > konvergence české ekonomiky k Německu či průměru EU se minimálně pozastavila. I pro české hospodářství nabývá na významu otázka snižující se konkurenceschopnosti, jak dokazuje například každoroční žebříček Světového ekonomického fóra, kde se Česká republika v posledních letech vždy o několik příček propadla. Jako hlavní překážky jsou identifikovány korupce a neefektivní státní správa, což jsou zároveň hlavní kandidáti na oblasti, kde je možné hledat úspory. Další snižování investičních výdajů, zejména na infrastrukturu v nejširším slova smyslu, totiž bude z dlouhodobého hlediska kontraproduktivní a bude znamenat dlouhodobě nízký růstový potenciál. Ten je v případě českého hospodářství skryt především v regionech. Zatímco Praha patří z hlediska ekonomické úrovně k nejbohatším regionům v celé Evropské unii, mimopražské regiony jsou na tom přesně opačně. Růstový potenciál se ovšem využije pouze za předpokladu, že se regiony stanou atraktivními pro soukromé investory. To předpokládá v prvé řadě veřejné investice do funkční infrastruktury. Bez oživení investiční aktivity se nových pracovních míst v soukromém sektoru nedočkáme.
