Vláda nevyužila příjezdu Benedikta XVI., aby ovlivnila vstup země do EU
Proč jel papež do Turecka? A proč se tam setkal s pravoslavným patriarchou? A dokonce i s arménským? Na Blízkém východě se nic neděje „jen tak náhodou“. Turci stejně jako celý Blízký východ rádi spekulují a nikdy nemají daleko k nejrůznějším spikleneckým teoriím. Papežova návštěva u pravoslavného patriarchy Bartoloměje I. tak podle nich mohla znamenat znovusjednocení křesťanstva (proti muslimům samozřejmě) a do chrámu Hagia Sofia - kdysi největšího v Cařihradě, po dobytí Turky mešitě a nyní muzeu - šel proto, aby ho znovu vysvětil. Tak se alespoň probírala papežova návštěva na turecké ulici. Skutečnost je samozřejmě prozaičtější.
Kolébka křesťanství.
Dnes to možná překvapuje, ale Turecko se směle může označit za kolébku křesťanství. Na jeho půdě se totiž narodil svatý Pavel, vznikly tu první velké křesťanské obce (Antiochie a Efesos) a zemřela Panna Maria. V dnešním Turecku, v antice ovšem osídleném řecky mluvícím obyvatelstvem, zkrátka křesťané udělali první díru do tehdejšího světa. V Istanbulu dodnes sídlí hlava východního křesťanstva, patriarcha Bartoloměj I. A právě setkání s ním bylo možná nejdůležitější událostí papežovy návštěvy. Předchůdci obou těchto ctihodných představitelů křesťanstva totiž v uplynulých téměř tisíci letech neměli právě přátelské vztahy. Snaha o sblížení obou větví rozděleného křesťanstva patří přitom od Druhého vatikánského koncilu k hlavní agendě katolické církve. Odloučení pravoslavní bratři po tom sice příliš netouží (římský biskup byl v minulosti a někde dodnes je v jejich očích spíše satanovým výlupkem než bratrem ve víře), ale Bartoloměj I. na setkání přistoupil. On ani jeho ovečky to nemají v Turecku lehké a papežova návštěva se stala příležitostí upozornit na svízelnou situaci křesťanů v zemi.
Tragická situace pravoslaví.
Kdo do dneška věděl, že křesťané na tom byli v Osmanské říši lépe než v současné sekulární Turecké republice? Že jsou v ní rušeny semináře a stát už zabavil 75 procent majetku církve a ani se zbytkem nemůže patriarcha volně disponovat? Že stavba nového kostela je prakticky nemožná a oprava starého velmi obtížná? Že tento rok zabavil stát pravoslavný sirotčinec, mimochodem nejstarší dřevěnou budovu v Evropě? Že pravoslavné knihy musejí procházet šestiletou zkušební lhůtou, než je stát uvolní k prodeji? A co je nejhorší, patriarchou se může stát jen turecký občan. Tureckých občanů pravoslavné víry je však v Turecku už jen dva a půl tisíce, chabý pozůstatek kvetoucího řeckého osídlení Malé Asie. Může se proto snadno stát, že v blízké budoucnosti skončí historie cařihradského patriarchátu, která sahá až do 4. století. O tom všem nyní psaly noviny na celém světě. A tak se aspoň dnes ví, přestože žádné obávané sjednocení křesťanstva samozřejmě neproběhlo (církve nespěchají), v jakých obtížných poměrech křesťané v Turecku žijí. A pro budoucnost ekumenismu mají záběry obou hlav křesťanstva, když společně kráčely kostelem svatého Jiří a zapalovaly svíčky, velkou symbolickou hodnotu.
Setkání s hlavou muslimů.
Papež samozřejmě nevynechal ani návštěvu hlavy tureckých muslimů, ale setkání s Alim Bardakogluem postrádalo skutečnou srdečnost. Koneckonců to byl Bardakoglu, kdo obvinil papeže po jeho přednášce v Řezně, že vážně ohrožuje světový mír. Bardakoglu přitom není žádný radikální islamista, ale státní úředník (v tom smyslu, v jakém turecký stát zcela kontroluje náboženský život). Jeho funkce, ředitel Oddělení pro náboženské otázky při turecké vládě, zní zcela nenábožensky a spíše připomíná nějaké církevního tajemníka. Je ovšem duchovním, který vyzývá ke vzdělávání žen a bojuje proti „vraždám ze cti“ (zabití dívky, která předmanželským vztahem zostudila rodinu). Nevyrovnal se však už s tím, že papež v univerzitní přednášce citoval středověký výrok, který negativně hodnotil islám.
Turecko a EU.
Nevyrovnal se ním málem ani premiér Atalay Erdogan, který se až do poslední chvíle vyhýbal setkání s papežem. Nakonec ho přece jen přivítal na letišti, za což ho papež odměnil poněkud vágním slibem podpory tureckého členství v Evropské unii. To je úhelný kámen turecké politiky. Přitom právě tento bod Erdoganova programu se poněkud hroutí a z tureckého pohledu to vypadá, jako by se proti členství Turecka všichni spikli. Vypovídá o tom údajně papežova přednáška před dvěma měsíci, poté francouzský zákon, který trestá popírání arménské genocidy (vyvražďování Arménů Turky v roce 1915), a navíc opět francouzský návrh na osmnáctiměsíční částečné zmrazení přístupových rozhovorů s Tureckem. A aby toho nebylo málo, evropský komisař pro rozšíření EU Oli Rehn chce také zmrazovat rozhovory o osmi přístupových kapitolách. To už je na Turky příliš a podpora jejich členství v EU klesla pod 50 procent. Turci jsou hrdý národ (a také velmi tvrdý vyjednavač o vstupu do EU) a nemají rádi, když jim někdo něco nařizuje. Zvykli si na to, že jsou odkázáni sami na sebe a že nemají žádného spojence. Největším přítelem a zastáncem Turecka jsou sice Spojené státy, ale Američané to mají těžké. Nikdo na světě je nemá rád, a tak i většina Turků je nepovažuje za spojence, ale naopak za největší nebezpečí.
Otázka Kypru.
V takové permanentní atmosféře obležení se vše jeví jako velké spiknutí, jež má zamezit vstupu Turecka do „klubu úspěšných“, do Evropské unie. Pro silně nacionalistickou velkou většinu Turků je navíc představa uznání arménské genocidy něčím naprosto nepředstavitelným. Podobně je tomu s otázkou Kypru, která stojí za současným zmrazením rozhovorů. Kypr je od roku 1974 rozdělen na řeckou část, která je členem EU, a nikým neuznanou Severokyperskou tureckou republiku. Turci mají podle EU otevřít řeckým Kypřanům své přístavy a vzdušný prostor. Požadují však výměnou za to, aby byla ukončena ekonomická izolace severního Kypru. A neustoupí, i kdyby to mělo znamenat zabouchnutí dveří do EU. Existují zkrátka věci, v nichž jsou Turci zcela neoblomní.
Erdoganův paradox.
Pro Erdogana je přitom vstup do EU tak trochu i otázkou politického přežití. Je to paradox. Jako islamistovi (ať už umírněnému nebo skrytě radikálnímu) mu na hodnotách evropské civilizace zase až tak moc nesejde. A už vůbec ne na některých výstřelcích evropského establishmentu, jako je agenda gendrové rovnosti, antidiskriminační zákony a podobně. Zároveň je ale Erdogan premiérem jen díky demokratizačnímu tlaku ze strany EU, který vedl k omezení vlivu armády. Kdyby bylo jen na vojácích, Erdogan by už asi premiérem nebyl. Armáda jako strážkyně sekulárního státu a dědictví zakladatele Turecké republiky Kemaly Paši Atatürka už několikrát dokázala, že dokáže jednat. Naposledy během takzvaného „měkkého puče“ v roce 1997, kdy svrhla první tureckou islamistickou vládu. Nový náčelník generálního štábu Mehmet Yaşar Büyükanit už dal několikrát najevo, že se mu Erdoganův směr vůbec nelíbí. Vojenský puč sice není dnes pravděpodobný, ale možný určitě je.
Promarněná příležitost.
Papežova návštěva tak nalezla Turecko stále vnitřně rozpolcené. Atatürkův modernizační pokus byl sice obdivuhodný, ale zároveň tak trochu revolucí proti dějinám vlastní země. Silou přetřel zemi západním lakem, který však zůstává na mnoha místech velmi slabý. Nestačí jenom zakázat nošení fezů a šátků a začít psát místo arabským písmem latinkou. Kemalistické sekulární elity sice úspěšně zavedly moderní nacionalismus, ale nejen jím živ je člověk. Erdogan je nyní mluvčím těch, kdo při velkém modernizačním pokusu kemalistického Turecka zůstali jaksi stranou. Vstup do Evropské unie tak pro Erdogana není věcí hlubokého vnitřního přesvědčení a souznění s evropskými hodnotami jako spíše chladným reálpolitickým kalkulem.
Právě proto je zvláštní, že se nepřemohl a nepřipravil srdečnější přivítání Benediktu XVI. Všichni sice věděli, že papež není tím největším příznivcem vstupu Turecka do EU, ale domácí kritici přesto turecké vládě vyčítali, že propásla příležitost demonstrovat přátelskost, otevřenost a toleranci a vytěžit z návštěvy Benedikta XVI. co nejvíce. Vždyť do poslední chvíle se zdálo, že se Erdogan s papežem vůbec nesetká. Našel si přitom čas, aby založil se španělským premiérem Zapaterem Alianci civilizací, ačkoli i největšímu ateistovi je zřejmé, že hlava římské církve by pro ni byla lepším partnerem než tento plačící feminista.
