Lokální protest proti developerskému projektu v istanbulském parku Gezi se obrátil proti autokratickému stylu vlády Tayyipa Erdogana
V době egyptských protivládních protestů turecký premiér Recep Tayyip Erdogan hromoval: „Říkám egyptskému prezidentovi Husnímu Mubárakovi: Vezmi si naše významné a bratrské doporučení k srdci! Neváhej a uposlechni požadavky svého lidu volajícího po svobodě!“ Ve svém tažení na podporu arabských revolucí pak pokračoval výzvou syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi k opuštění prezidentského úřadu.
Jenže Asad zůstává za dramatických okolností prezidentem dodnes a šanci vrátit Erdoganovi ostrá slova teď s gustem využil. Tureckou zahraniční politiku „nulových problémů“, jak se oficiálně nazývá, označil za „strategii nulových cílů, nulových vizí, nulových přátel, nulové důvěryhodnosti a nulové morálky – tedy nulami ve všech směrech kromě nulových problémů“.
Nedávné výzvy syrských státních médií k Erdoganovu odchodu z vrcholné politiky jsou už jen hořkou ironií tragických událostí v této zemi.
Začalo to kvůli parku Před třemi týdny, 27. května, se na istanbulském náměstí Taksim začali shromažďovat lidé. Přesněji na okraji přilehlého parku Gezi, jedné z mála veřejných zelených ploch v centru města. Právě v těch dnech se stavební firma pustila do „přesazování“ čili likvidace vzrostlých zelených platanů a lidé tomu chtěli fyzicky zabránit. Byli to spíše levicově a ekologicky zaměření mladí aktivisté a intelektuálové, přicházely ale celé rodiny s dětmi a psy. Grilovalo se maso, sázely se nové stromky, tančilo se tango. Vyrostlo tu i několik stanů, ve kterých skalní aktivisté přespávali po několik následujících protestních dní.
Amplionem občas někdo z aktivistů vyzýval vládu, aby upustila od developerského projektu, který měl park přeměnit v luxusní obchodní a rezidenční centrum. K protestu se postupně přidali i někteří opoziční politici. Turečtí urbanisté a sociologové už delší dobu upozorňují na to, jak obdobné projekty ničí pestrou, pro Istanbul charakteristickou společenskou mozaiku. Že vyhánějí chudší vrstvy na předměstí a transformují centrum města v luxusní čtvrtě pro turisty a islámskou buržoazii, která výrazně zbohatla během vlády Erdoganovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).
Po čtyřech dnech se poklidné shromáždění změnilo ve spáleniště zahalené oblakem slzného plynu a vody z vodních děl. Namísto dialogu předvedla vláda demonstrantům tvrdé představení pořádkové policie. Podobný zásah se pak opakoval každé ráno poté, co se aktivisté do parku vrátili.
Turecké léto není arabské jaro Od premiéra Erdogana, který velkolepé developerské projekty osobně prosazuje, se přitom dočkali jen neústupnosti a pohrdání.
Jeho slovník i metody se začaly nápadně přibližovat slovníku arabských potentátů, proti kterým se rozpoutala vlna protestů arabského jara. Z organizování demonstrací obvinil teroristické skupiny, nepřátele, kteří chtějí poškodit Turecko a kteří za tímto účelem zneužili ekologického hnutí. Při návratu ze severoafrické zahraniční cesty, která se kryla s počátkem protestů v Gezi, nechal Erdogan na letiště svolat shromáždění svých stoupenců jako ukázku své politické síly.
Tvrdý postoj premiéra a neméně drsné zásahy policie proti poklidnému lokálnímu protestu zažehly vlnu demonstrací podstatně větších rozměrů v mnoha dalších tureckých městech. Z požadavku na zastavení kácení stromů se staly výzvy k odstoupení vlády a protesty proti stále autokratičtějšímu stylu vlády premiéra Erdogana.
Ten preventivně prohlašoval, že protesty nejsou žádným tureckým jarem. Stoupenci rychlých úsudků totiž začali rychle hledat podobnost mezi istanbulským náměstím Taksim a káhirským Tahrír. Oběma prostranstvím skutečně nelze určité společné rysy upřít, a to především z urbanistického hlediska.
Pokud by ale měly být události ovlivňované jejich názvy, pak by na tom byli lépe Egypťané. Zatímco tahrír znamená arabsky „osvobození“, taksim je arabsky i turecky „rozdělení“. V Istanbulu je to ovšem historický název podle rezervoáru, odkud se voda rozváděla (rozdělovala) vodovody do jednotlivých částí města.
Oproti arabským revolucím je však situace v Turecku přece jen velmi odlišná. Turecko je země, kde formální demokracie funguje a kde má současná vláda i premiér podporu, o které se může naprosté většině jeho zahraničních kolegů jen zdát.
Z politické hvězdy autokratem Erdogan pochází z tureckého konzervativního prostředí. Vystudoval střední náboženskou školu imam-hatip a poté fakultu obchodu a ekonomie. Když vstoupil jako primátor Istanbulu do vyšších sfér politiky, prezentoval své přesvědčení jako umírněně konzervativní, s odkazy k tradičním společenským a náboženským hodnotám. Takového jej roku 2002 volilo 34 procent tureckých voličů, o pět let později už 47 procent a v posledních volbách v roce 2011 získal pro stranu AKP už bezmála 50 procent hlasů. Podobný hattrick, a ještě se stoupající tendencí, se dosud žádnému tureckému premiérovi nepodařil.
Mnozí Turci se ale zároveň shodují, že po posledních volbách se něco zlomilo a Erdoganův styl vlády se výrazně změnil.
Z citlivého reformátora se stal autoritářský vládce, který bezohledně prosazuje jen zájmy své strany a svých příznivců.
Změně odpovídá i způsob, kterým Erdogan prezentuje megalomanské (i když potřebné) projekty, které chce dokončit do roku 2023, tedy k 100. výročí založení Turecké republiky.
„Je to projekt tak obrovských rozměrů, že se nedá s Panamským nebo Suezským průplavem vůbec srovnávat,“ mluvil o plánovaném průplavu mezi Černým a Středozemním mořem.
O přibývajících autoritářských sklonech svědčí i Erdoganův cíl změnit ústavu tak, aby v Turecku zavedla prezidentský systém. Současný premiér by se totiž rád ucházel o funkci tureckého prezidenta. Tomu současnému, Abdullahu Gülovi, končí mandát v roce 2015.
Lidé si v Erdoganově politice všímají také rostoucího konzervatismu spojeného s náboženskou agendou. Sekularisté často obviňovali AKP z islamistických záměrů. Svou zdrženlivostí se proto strana snažila přesvědčit liberální část turecké veřejnosti o opaku. Některé vládní kroky posledních let ale nesou symboliku příklonu k výrazně konzervativnějšímu programu. Omezení prodeje alkoholu nebo zákaz letuškám Turkish Airlines používat rtěnky působí jako červený hadr na militantní sekularisty i širší liberální veřejnost.
Zajímavé jsou reakce islamistů, kteří se nedávno dostali k moci v arabských zemích.
Například pro egyptské Muslimské bratrstvo a jeho politické křídlo Stranu svobody a spravedlnosti (FJP) je Erdoganova politika vzorem úspěšného skloubení islamistického projektu s ekonomickým úspěchem. Není proto divu, že vedení Muslimského bratrstva obvinilo turecké demonstranty z toho, že chtějí „způsobit pád vysoce úspěšného islámského projektu“. Jeden z vůdců ještě radikálnější islamistické Strany budování a rozvoje, politického křídla salafistické organizace al-Gamáa al-islámíja, nazval turecké demonstranty dokonce „povstáním alkoholiků“.
Na pokraji propasti Po dekádě úspěšného vládnutí a rostoucí podpory tureckých voličů začíná Erdogan ztrácet kontakt s reálným děním okolo sebe. A to může být začátek pádu popularity AKP i jeho samotného, i když teď nemá na turecké politické scéně žádného silného soupeře. Zisk poloviny voličských hlasů pro AKP před dvěma lety si vysvětlil tak, že může jako demokraticky zvolený premiér vládnout nekompromisně a bez větších problémů prosazovat své cíle. Snaha o hledání politického nebo sociálního konsenzu, kterou si voliči u Erdogana v předchozích obdobích cenili, zmizela.
Část turecké veřejnosti však dala svými protesty jasně najevo, že s novým stylem politiky, ač postaveným na demokratických principech, nesouhlasí. A to je hlavní důvod a vzkaz červnových protestů, které si doposud vyžádaly několik lidských životů a tisíce zraněných.
A pokud bychom za každou cenu chtěli hledat v tureckých událostech paralelu s arabským jarem, pak spíše v tom, co se děje například v Egyptě teď, dva roky po svržení Husního Mubáraka. Muslimské bratrstvo přesvědčivě vyhrálo parlamentní volby, méně přesvědčivě i volby prezidentské. Egypťané jako by však neuznávali demokratické principy, po kterých během revoluce volali, a proti vládní straně i prezidentu Muhammadu Mursímu část z nich neustále protestuje.
Nejnověji se chystají rozsáhlé demonstrace na 30. června, na den prvního výročí nástupu Mursího do funkce prezidenta. Nespokojencům přitom ani tak nevadí samotný fakt vládnutí konzervativní islámské strany.
Problémem je styl, kterým se Muslimské bratrstvo snaží ovládnout celou státní správu, a způsob, jakým zachází s občanskými iniciativami nebo třeba novináři. I v Egyptě se vládnoucí strana snaží uplatňovat nekompromisní politiku nezpochybnitelného vítěze voleb.
Na autokratické sklony demokraticky zvolených představitelů je vnímavější část veřejnosti prostě citlivá. A případ tureckých protestů ukazuje, že ani ekonomicky úspěšná politika, rostoucí HDP a skutečně masová podpora vládnoucí straně nejsou samy o sobě zárukou imunity vůči velkým protivládním protestům.
O autorovi| Štěpán Macháček, Zpravodaj ČRo na Blízkém východě
