Švýcarská zkušenost naznačuje, že nejdřív je záhodno zvednout sazby a až potom uvolnit kurz
Česká koruna si udělala na počátku nového roku zaznamenatelný výlet do kurzových hlubin a zase zpátky. Toho zhoupnutí si všiml i Wall Street Journal, který s údivem zaznamenal, že za první týden roku si česká měna vedla nejhůř na světě. A přitom k tomu výletu nebyl vůbec žádný důvod. S českou ekonomikou se nestalo pranic zlého.
Jen vyšla pravidelná statistika růstu spotřebitelských cen, kterou pořádně počechraly padající ceny ropy. Ty stlačily inflaci na pouhou desetinu procenta v meziročním srovnání, což trhy vyhodnotily jako hrozbu návratu deflace a riziko, že ČNB sáhne k intervencím a posune svou bráněnou hranici z 27 korun za euro někam ještě mnohem výše.
Těžko říct, jak k takovému závěru mohli obchodníci dojít. Všechna čísla o české ekonomice signalizují růst domácí poptávky v závěru roku 2014, který by měl pokračovat i letos. Česko si vede zřetelně lépe než zbytek eurozóny, a k tomu docela pomáhá oslabování eura k dolaru, protože význam dolarového exportu už delší čas citelně roste. Navíc zlevňování ropy a pohonných hmot v ekonomice orientované na zpracovatelský průmysl je prorůstovým impulzem a mělo by vést ke zvýšení poptávky i zaměstnanosti, a nikoli k opaku a potřebě nějaké brutální reakce měnové autority. Nakonec to minulý pátek potvrdila i statistika sledující vývoj produkčních cen ve zpracovatelském průmyslu, kde je pokles způsoben cenami ropy a v menším rozsahu i levnějšími potravinami po dobré loňské úrodě. Zvláště když oficiální komentář ČNB k panikářské statistice byl velmi klidný a zopakovalo se v něm, že stále platí její názor, že k dvouprocentnímu inflačnímu cíli se česká měna dostane na počátku příštího roku.
S trochou jedovatosti by se tak dalo připomenout, že naše centrální banka se minulý týden mohla pochlubit cenou za otevřenou komunikaci Central Banking Transparency Award 2015. Tu jí udělilo vydavatelství Central Banking Publications. Ovšem posluchači na tuzemském finančním trhu přesto ČNB stále příliš nerozumějí. Je samozřejmě otázkou, zda je chyba na vysílači, či přijímači. Je ale skutečností, že ke korekci negativního vývoje stačil jeden osvětový blog guvernéra Singera.
Problémy mezi vysílačem a přijímačem minulý týden netrápily jen českou měnu. To, co se odehrálo se švýcarským frankem, těžko hledá nějaký příměr v mírových dobách.
Posílení švýcarské měny během patnácti minut téměř o čtyřicet procent je pořádná rána. A protože jde o následek toho, že švýcarská centrální banka zrušila režim totožný s tím, jaký platí na české koruně, mělo by to zajímat i nás. To by byl pěkný mazec, kdyby během čtvrt hodiny stálo euro méně než sedmnáct korun. A nejde si nerýpnout do prezidenta Zemana, který v hodinách, kdy se toto chystalo v Bernu, vyzval k témuž kroku bankovní radu ČNB.
Zatím se zdá, že nikdo na trzích překvapivý krok švýcarské měnové autority nechápe. Většinou je to interpretováno jako odstřihování se od měnové politiky ECB, která chystá kvantitativní uvolňování. Pak je ale otázkou, zda je právě to pro Švýcary s jejich nulovou inflací nějakou hrozbou, natož hrozbou větší než tvrdý zásah do rozvah švýcarských společností. A Švýcarská národní banka má své sazby na dně, takže na vývoj nemá šanci reagovat tradičními nástroji.
Ať už bude vývoj jakýkoli, je jasné, že všichni, kdo upozorňovali na obtížné vystupování z vlaku řízeného kurzu, měli pravdu. Pro ČNB to rozhodně nebude procházka růžovou zahradou. A pokud lze z velmi krátkého pozorování švýcarského masakru něco vyvozovat, pak jen to, že „soudruzi ze Švajcu někde udělali chybu“ a té je třeba se vyhnout.
Logické by asi bylo nejprve reagovat na inflační tlaky růstem sazeb a teprve potom uvolňovat kurz. Proto je velmi pravděpodobné, že ČNB se bude držet současného kurzového režimu opravdu ještě dlouho a ani rok 2016 nemusí být konečný. Zda se tak dá zabránit skokovým změnám, přesto zůstává ve hvězdách.
O autorovi| PAVEL PĺRAL, paralp@mf.cz
