Když se řekne lysohlávky, nebo dokonce LSD, mnoho lidí má pocit, že obojí patří maximálně na teenagerskou párty. Přitom podle nejnovějších psychiatrických studií by psilocybin, látka získávaná právě z lysohlávek, mohl být účinně využit při léčbě nejrůznějších chorob.
Miliony lidí trpí depresemi, úzkostmi nebo třeba závislostmi. Klasická medicína je na řadu z nich krátká, a tak se mnozí pacienti zajímají o tu alternativní. Tomu, že zmiňované potíže by mohl vyléčit psilocybin, látka, která je v přírodě součástí halucinogenních hub lysohlávek, nasvědčuje i unikátní český experiment.
Od roku 2014 probíhá v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ) v Klecanech u Prahy studie, která má za cíl zjistit v praxi účinky psilocybinu. O tom, jak studie probíhá, jak se k využití „houbiček“ v medicíně staví zdravotní pojišťovny nebo jaká je budoucnost psychedelik v klinické praxi, jsme si povídali s psychiatrem, neurovědcem a psychoterapeutem, spoluzakladatelem České psychedelické společnosti Filipem Tylšem. Ten na klinice NÚDZ pracuje spolu s kolegou Tomášem Páleníčkem na klinické studii jako takzvaný psychedelický sitter, tedy osoba doprovázející intoxikované jedince změněným stavem vědomí.
Na co přesně se zaměřuje vaše unikátní psilocybinová studie?
Naše studie se skládá ze dvou větví. V jedné se především zaměřujeme na sledování účinků pomocí elektroencefalografie (EEG) a v druhé měříme především změny v mozkové aktivitě v magnetické rezonanci (fMRI). Nazvali jsme je tedy pracovně EEG větev a fMRI větev. V každé z těchto větví dobrovolníci dostali jednak psilocybin a jednak placebo, přičemž nikdo, ani dobrovolník a ani výzkumníci, dopředu nevěděl, zda dostanou aktivní substanci či ne, jednalo se tedy o dvojitě zaslepenou studii.
EEG je metoda, která hodnotí změny v elektrické aktivitě mozku, v praxi vypadá tak, že je mozková aktivita dobrovolníkovi pomocí elektrod snímána z povrchu hlavy. Je naprosto nezatěžující, člověk má na hlavě nasazenu čepici s elektrodami a je připojen k registračnímu zařízení.
Magnetická rezonance je naopak metoda, která usuzuje na aktivitu mozku skrze změny jeho prokrvení. Většina z čtenářů asi někdy slyšela o tom tzv. tunelu, který se používá k přesnějšímu zobrazení tkání, než je tomu u rentgenu. Spousta lidí ovšem má také z toho tunelu strach, zejména ti, kteří trpí klaustrofobií. Prakticky pokud chceme člověka měřit, je umístěn uvnitř tohoto tunelu a musí tam nehybně ležet po celou dobu měření, jinak by se nedaly obrázky odečíst. Přestože je tato metoda zdraví neškodná, je po psychické stránce mnohem náročnější ji zvládnout, zejména i vzhledem k faktu, že člověk je v přístroji (skeneru) sám. To nás vedlo k rozhodnutí, že je výrazně bezpečnější, aby lidé během našich experimentů nešli do rezonance hned napoprvé, ale až když budou mít zkušenost s podáním psilocybinu v bezpečnějším prostředí, kde je možná lepší interakce výzkumníků a dobrovolníků.
Pro bezpečnost měření jsme se dále rozhodli, že v průběhu celého experimentu budou dobrovolníka provázet vždy dva výzkumníci, tzv. sitteři, a to vždy ve složení žena a muž. Jedním ze sitterů jsem i já. Krom nich se na studii podílí vždy naše výzkumná asistentka.
Kolik dobrovolníků se studie účastní a jaké podmínky musí dobrovolník splňovat, aby mohl být do studie zařazen?
Zpočátku jsme pracovali s dvaceti, později se čtyřiceti subjekty. Mezi těmi hlavními kritérii je nepřítomnost jakéhokoliv duševního onemocnění a v případě onemocnění psychotického okruhu se nesmí objevit ani u nikoho z příbuzných. Důvodem je především bezpečnost Dobrovolníci samozřejmě nesmí zneužívat a být závislí na drogách včetně alkoholu a vyjma tabáku. Předchozí zkušenost s psychedeliky a jinými drogami není kontraindikací pro zařazení.
Samozřejmostí pro zařazení je nutné i tělesné zdraví, dobrovolníci nesmí užívat pravidelně žádnou medikaci kromě hormonální antikoncepce. Dobrovolníci nesmí ani plánovat početí potomků v době studie, musí se tedy chránit, a současně ženy nesmí být ani těhotné a ani kojící. Další z podmínek je pravorukost, a to především z toho důvodu, že leváci většinou aktivují v mozku některé oblasti opačně než praváci a my bychom se tak nedobrali ke kvalitním výsledkům.
Proč jsou některé houby magické a jiné ne? Vědci mají vysvětlení
Posledním zásadním kritériem pro zařazení je pak věk 28-60 let. Důvodem relativně vysokého věku pro zařazení je opět minimalizace rizika spuštění psychotické epizody. Vzhledem k tomu, že je v průběhu používána k měření magnetická rezonance, nesmí dále do studie lidé s kovovými implantáty, zejména v oblasti hlavy a lidé s kardiostimulátorem či jiným podobným zařízením. Někdy může být problematické tetování.
Jaké účinky na dobrovolnících při měření EEG sledujete?
U někoho nastupuje i placebo. Dobrovolníci mají pocit, že látka účinkuje, přestože užili neaktivní kapsli. Nicméně u většiny, co tento efekt pocítili, bylo do hodiny od užití jasno, že se jednalo o placebo efekt. Dobrovolníci většinou zmiňují různé tělesné pocity chladu, tepla, brnění, tíže na hrudi, zgumovění celého těla, protahování končetin a podobně. Někdy může být i nevolnost. Postupně se dostávají dále a začínají se objevovat vizuální změny, prostor jakoby začne dýchat, vlnit se, mění se barvy, komunikace začíná být obtížnější. Typicky se mohou objevit úzkostnější příznaky ze ztráty kontroly. To ovšem, je-li na ně dobrovolník připraven, celkem dobře zvládají.
Atmosféru se snažíme dotvářet hudbou a vonnými esencemi. My jako výzkumníci se průběžně snažíme doptat se, jak se dobrovolníkům daří a občas ohodnotit příznaky pomocí psychometrických škál. V průběhu nástupu účinku a vrcholu se nahrává klidové EEG a tzv. evokované potenciály. V obou případech je dobrovolník v klidu, nic se po něm nepožaduje, pouze při evokovaných potenciálech má na uších sluchátka a poslouchá různým způsobem uspořádané tóny. Často jim to přijde komické, protože je to monotónní a nudné, nicméně oni se často smějí, neboť ty tóny vidí nebo jim to přijde nesmyslné.
Relativně krátce za vrcholem následuje poslech hudby. Smyslem je vybrat hudbu pro další měření, která se bude dobrovolníkům nejvíce líbit. Zařazeny jsou nejrůznější typy skladeb od punku, přes hardcore, taneční elektronickou hudbu, psychedelickou hudbu až po klasiku. Je to docela legrace, zejména když jsou dobrovolníci intoxikovaní a mají posléze hodnotit, jak se jim ta či ona skladba líbí. Do konce měření jsou ještě několikrát nahráni pomocí EEG během klidu a jednou s evokovanými potenciály.
Celý experiment končí po šesti hodinách vyplněním dotazníků zaměřených na celý prožitek a dobrovolníci jsou následně propuštěni v doprovodu domů. Druhý a čtvrtý den jsou dále kontaktováni, aby byl zjištěn jejich aktuální stav a 28. den jsou opět vyšetřeni a vyplní dotazník zaměřený na přetrvávající účinky.
Z prvních dvaceti dobrovolníků, kteří se zúčastnili, jsme měli pouze jeden prožitek, který byl po většinu doby negativní. Ostatní sice občas prožívali nějaké úzkostné momenty, jak je patrno z jejich reportů, nicméně po většinu experimentu měli spíše příjemné prožitky. Zpětně hodnotí nakonec všichni celý prožitek i experiment velmi pozitivně.
A jak probíhá fMRI část?
Začátek dne je v tomto případě stejný jako u měření EEG, dobrovolník přichází ráno, je opět instruován, vyšetřen, je mu napíchnuta žíla a zavedena kanyla, jde poprvé do magnetické rezonance. Účelem je jednak pořídit tzv. baseline záznam strukturální (přesné zobrazení mozku), jednak nahrát klidový metabolismus a prokrvení mozku. Celá sekvence trvá zhruba 20 až 30 minut. Výhodou je, že se se strojem seznámí a ozkouší si, jaké je v něm ležet. Některé sekvence mohou vyvolávat docela nepříjemné jemné záškuby svalů, zejména prsních. Ale dá se na to zvyknout. Někdy už jen pocit ležení v tak silném magnetu může vyvolávat pocity jakoby ztráty prostorového rozlišování. Celý prožitek je dovršen tím, že člověk má zafixovánu hlavu v tzv. cívce, což prakticky vypadá jako jakási mříž, kterou mu je hlava upevněna, aby se nemohla hýbat.
Podstatou měření je také zachovat fyzický klid, nemluvit a nehýbat se, protože to je zdrojem artefaktů a nebylo by pak možné nic změřit. Zkrátka takové relaxační cvičení pro otrlejší. Mnozí v rezonanci usínají, my je zde nicméně upozorňujeme na to, že potřebujeme, aby zůstali vzhůru, jinak bychom měřili vliv spánku a ne psilcoybinu.
Během dalších měření v fMRI, nebo pokud dobrovolník vyžaduje i „za střízliva“, jsou oba sitteři opět po celou dobu s dobrovolníkem i v prostoru magnetu, udržují s ním fyzický kontakt (dotek na noze, držení za ruku apod.). Po absolvování prvního měření následuje užití dávky drogy a opět čekáme na nástup účinku. Dobrovolníci jdou do rezonance těsně za vrcholem účinku, tedy kolem 100. minuty od užití psilocybinu. Těsně před tím vyplní na počítači jednoduchý test zaměřený na zjištění toho, zdali mají nějaké vizuální změny či ne.
Jsou skutečně magické: houby zpomalují chřadnutí mozku
Následuje opatrný přesun do prostor rezonance. Nikdo kromě personálu rezonance a výzkumníků nesmí být přítomen a striktně je to dodržováno. Párkrát se stalo, že se dobrovolníkovi do rezonance nechtělo, nakonec to ale zvládli všichni, co se studie účastnili. Uvnitř absolvují klidové měření včetně poslechu hudby, tentokrát pouze klasika a dark psytrance, která vyšla v EEG větvi jako nejpříhodnější a nejoblíbenější. Měření trvá asi půl hodiny, sitteři jsou tentokrát uvnitř místnosti s dobrovolníkem.
Po prvním pobytu ve stroji následuje relativně klidná část, kdy jsme s dobrovolníkem opět zpět v dekorované místnosti uvnitř Faradayovy klece a kdy má možnost poslouchat hudbu, relaxovat a je hodnocen jeho psychický stav. Zhruba po třech hodinách od užití provedeme test na vizuální halucinace a dobrovolník jde podruhé do skeneru, kde ho kromě standardního klidového paradigmatu čeká série aktivačních úloh: sledování videa a několik testů zaměřených na hodnocení kognitivních funkcí, zejména na pracovní paměť a na uvědomění si sebe sama. Během tohoto měření jsou dobrovolníci již ve stavu, kdy jsou schopni celkem komunikovat s vnějším světem, takže většinou i pochopí, jaké úlohy mají plnit, nicméně změněný stav vědomí je stále dost intenzivní.
Po další zhruba půlhodině až 40 minutách přecházíme zpět do prostoru EEG laboratoře, kde dobrovolníci dále vyplní několik testů na počítači zaměřených na vnímání času, empatii a rozeznávání emocí a samozřejmě i test na vizuální halucinace. Ve zbytku času dále do konce dobrovolníci relaxují a mohou poslouchat hudbu, po šesti hodinách od užití experimentální medikace vyplní testy zaměřené na zhodnocení vlastního prožitku a jsou propuštěni v doprovodu domů. Opět analogicky jako v předchozí části jsou posléze provedeny kontroly druhý, čtvrtý a 28. den po užití.
Jaká je, v přeneseném slova smyslu, úmrtnost dobrovolníků?
K našemu velkému překvapení z první dvacítky dobrovolníků pouze jeden nedokončil obě měření v EEG (nedostavil se na měření s placebem), jeden dobrovolník odmítl účast ve fMRI větvi a dva dobrovolníci museli být vyloučení na základě nově zjištěných kontraindikací. Celkem tedy kompletně absolvovalo EEG část studie 19 dobrovolníků a fMRI část 16 dobrovolníků. Z hlediska dlouhodobých účinků, které byly hodnoceny škálou přetrvávajících účinků, všichni dobrovolníci referovali přetrvávající pozitivní změny v prožívání, emotivitě, vnitřní pohodě a vycházení s ostatními lidmi. Současně většina dobrovolníků považovala tento zážitek za jeden z nejintenzivnějších a nevýznamnějších ve svém životě.
Jak se k využití psilocybinu v klinické praxi v současné době staví stát, potažmo klasická medicína?
To je těžká otázka. V tuto chvíli lze ale říci, že v ČR se k tomu staví odborná veřejnost příznivě. V odborné komunitě problém není, dat je stále více a mluví jasně. Potenciální problém vidím spíše v trochu rigidním systému zdravotní péče, co se týče inovací, byrokratizace apod. Oproti nám mají například v Anglii a Švýcarsku mnohem větší prostředky na výzkum. U nás je velký problém získat grantovou podporu na tyto projekty, v poslední době plánujeme shánět prostředky spíše fundraisingem.
Jak vidíte budoucnost psilocybinu v tuzemské medicíně, která je poměrně konzervativní i ve vztahu k léčebnému konopí?
V tuto chvíli je trochu problém, že metoda není dostatečně zavedená v klinice – nějaké zkušenosti má tým sitterů v NÚDZ, formální vzdělání pro psychedelické sitterování lze v tuto chvíli získat na CIIS v Kalifornii, které jsem s kolegou Stanislavem Milotínským loni absolvoval. Další možnost je už jenom ve Švýcarsku a v němčině. Rozvoj psychedeliky asistované psychoterapie (PAP) vidím jako velmi nadějnou metodu v oblasti klinické psychiatrie a psychoterapie, jenom je třeba dokončit klinická hodnocení s pacienty a vypracovat patřičná školení a výcviky pro kolegy psychiatry a psychology či další jedince z oboru.
Filip Tylš |
---|
MUDr. Filip Tylš, Ph.D. je psychiatr a neurovědec v Národním Ústavu Duševního Zdraví (NÚDZ), člen České psychedelické společnosti (CZEPS), asistent na Katedře psychiatrie a lékařské psychologie 3. LF UK, psychoterapeut v soukromé praxi. Vystudoval 1. lékařskou fakultu UK a doktorandské studium neurověd na 3. lékařské fakultě UK. Specializuje se na psychedeliky-asistovanou psychoterapii a výzkum psychedelik (elektroencefalografické koreláty psychedelické zkušenosti). V současnosti ukončuje výcvik v gestalt psychoterapii a vzdělání v kalifornském výcviku na CIIS “Psychedelic-Assisted Therapies and Research Certificate Program”. Volný čas tráví na psytrance parties, plaváním nebo průzkumem světa se svým ročním synem Nathanem Sebastianem. |
Dalším logickým krokem bude vznik specializovaných klinik soustředěných na tento typ péče. Tento trend je již hodně znatelný v USA. Pokud má ale vše fungovat hladce, bude muset zareagovat na trend celý zdravotnický systém včetně pojišťoven.
Zmínil jste vhodnost reakce zdravotnického systému a pojišťoven. Ty by tedy, chápu-li to správně, v současné době terapii psychedeliky nehradily. Jaký vývoj v reakci pojišťoven očekáváte? Mohly by ke změně jejich přístupu pomoci vaše studie?
Zaprvé, psychedelika určitě nenahradí standartní psychiatrickou péči, to je nesmysl. PAP bude vyžadovat velkou motivaci klientů/pacientů, energetickou i finanční investici. Pro řadu např. depresivních pacientů bude jednodušší užívat pravidelně antidepresiva, která u velké části pacientů fungují. PAP by mohla být alternativou pro některé z nich, kteří se budou chtít dostat do hloubi problémů, jež vedly k jejich depresi. Pak tu máme samozřejmě nejzávažnější poruchy psychotického spektra, především schizofrenii, u kterých je zatím zásadní následovat doporučené postupy farmakologické léčby.
Očekával bych, že pojišťovny nebudou PAP podporovat, jak je vidět například již na psychoterapii, ta je hrazena málokdy na rozdíl například od Německa. PAP bude v podstatě farmakologicky-asistovanou psychoterapií. Pokud nebude hrazená alespoň částečně, bude velmi drahá, jedno sezení s psilocybinem by mohlo včetně přípravy a několika integračních sezení vyjít cca na 30 tisíc, přičemž látka samotná bude v tomto představovat minimální částku.
Jak se na využití této látky a obecně psychedelickou terapii díváte? Mohl a možná i měl by se psilocybin a další psychedelika běžně používat například při léčbě deprese či úzkosti?
Psilocybin se ukázal jako látka bezpečná, proto se v letošním roce budeme snažit přistoupit k prvním klinickým studiím s pacienty, konkrétně s pacienty trpícími depresí nereagujícími na standartní léčbu. Teprve letos se tak bude dát mluvit v ČR o psychedelické terapii, resp. PAP jako metodě.
Využití této metody je zásadnější než využití látky samotné. Metoda bude pravděpodobně využitelná a účinná v celé řadě indikací – počínaje depresí přes některé úzkostné poruchy, například obsedantně kompulzivní porucha, různé druhy závislostí. Osobně věřím i ve využití v oblasti jedinců s poruchou osobnosti.
Jaká jsou největší rizika medicínského využívání psilocybinu a dalších psychedelik?
Ačkoliv se psilocybin v našem nejen klinickém hodnocení ukázal jako látka bezpečná, prakticky vedl jen k mírnému sympatomimetickému účinku – tedy například zvýšení tlaku krve, neznamená to, že její podání je bez rizik. Rizika však nejsou v tomto případě klasicky somatického charakteru, i když je samozřejmě dobré počítat se zvýšením tlaku třeba u kardiaků. Psilocybin nepůsobí toxicky pro žádný orgánový systém, a to ani v řádově velmi vysokých dávkách, které se běžně neužívají.
Rizika tak jsou spíše charakteru psychického. Mezi ty patří především riziko agitace a nebezpečného chování, např. sebevražedných úmyslů, psychedelického traumatu či rozvoje akutní přechodné psychózy. Tyto komplikace se prakticky nevyskytují, pokud jsou podány v bezpečném kontextu školenými odborníky. Zde bych zdůraznil, že při neprofesionálním podání se setkávám velmi často s málo diskutovaným psychedelickým traumatem i ve své terapeutické praxi.
Dalšími riziky je indukce schizofrenie u predisponovaných jedinců – zde je nutné detailní psychiatrické vyšetření před podáním psilocybinu. Epidemiologické studie ale neukazují zvýšené riziko rozvoje tohoto onemocnění v globálním měřítku.
Z psychologického hlediska je psilocybinem indukovaný změněný stav vědomí stavem výrazného snížení obran našeho ega. Musíme tedy počítat s tím, že pod jeho vlivem je jedinec velmi křehký, a to je v pořádku. V tom právě spočívá jeho otevřenost psychoterapeutickému procesu, ale zároveň se otevírá možnost komplikací při nesprávném zacházení. Na tomto místě nemyslím pouze rekreační užívání, ale také třeba podání z rukou nedostatečně školených kolegů psychiatrů bez psychoterapeutického výcviku a případné nástavby k zacházení s těmito látkami.