Tragicky zesnulý polský prezident byl nekompromisním zastáncem západních hodnot
Polský prezident Lech Kaczyński, který 10. dubna zahynul u Smolenska při letecké havárii, jako by se minul s dobou. Jeho hodnoty, názory, zvyky a chování byly typické pro polskou střední třídu před druhou světovou válkou. Tato kultura přežila pokusy o vymýcení za nacistické okupace i za komunistického režimu, který po válce v Polsku pomáhala instalovat sovětská vojska. Tvrdohlavý, staromódní a odvážný právník Kaczyński zcela opovrhoval taktickým „doublespeakem“, jejž často používají současní evropští politici. Byl jedním z posledních, kdo se nebáli mávat vlajkou tradičních křesťanských hodnot západní civilizace. Velké sympatie za to u vládnoucí elity Evropské unie nezískal. Spíše pro ni byl zaostalým podivínem.
Kaczyńského zvolili prezidentem v roce 2005 na základě programu, jenž si dával za cíl odstranit korupci rozšířenou mezi bývalými komunistickými aparátčíky, kteří navzdory změně režimu v roce 1989 nadále ovládali polskou politiku. Společně se svým bratrem-dvojčetem Jarosławem, který se stal polským premiérem, pak dva roky tvořili konzervativní tandem vládnoucí Polsku. Prezident Lech polarizoval svými pravicovými postoji Polsko a dráždil zahraniční politiky obranou polských zájmů.
Lech Kaczyński vystudoval práva a od sedmdesátých let aktivně bojoval proti komunismu. Vstoupil do protikomunistického hnutí Solidarita a v roce 1989 se zúčastnil rozhovorů u „kulatého stolu“ s tehdejšími polskými komunistickými vůdci, jež vedly ke zhroucení komunismu v Polsku a nakonec i ve všech satelitních zemích Sovětského svazu. Po pádu berlínské zdi se Solidarita rozštěpila. K druhé, konzervativnější a katolické straně se připojil i Kaczyński. Zpočátku byl blízkým spolupracovníkem prvního polského postkomunistického prezidenta Lecha Wałęsy. Ten však Kaczyńského zavrhl poté, co začal nekompromisně požadovat zveřejnění svazků bývalé komunistické státní bezpečnosti a jejích agentů.
Po zvolení primátorem Varšavy v roce 2002 nechal Kaczyński vybudovat muzeum na památku Varšavského povstání za druhé světové války, ustavil komisi, jež měla stanovit ztráty za dobu, kdy Varšava byla pod kontrolou nacistů, a také zakázal pochod gayů hlavním městem Polska. V roce 2000 spoluzaložil stranu Právo a spravedlnost, jež prosazovala tradiční hodnoty katolické církve. Tato strana v roce 2005 zvítězila v parlamentních volbách. Její voliči věřili, že vybuduje v Polsku „čtvrtou republiku“ očištěnou od korupce a takzvaných „starých struktur“ složených z bývalých komunistických funkcionářů a byznysmenů, kteří vysávají běžné Poláky a z nichž se stala nová nomenklatura. V tomto ohledu se Polsko i díky úsilí Kaczyňského dostalo možná nejdál ze všech postkomunistických zemí a mohlo by pro ně být vzorem.
Kaczyński byl neochvějným stoupencem atlantické spolupráce. Podporoval snahu USA rozšířit NATO i o Ukrajinu a Gruzii a spatřoval v alianci ochranu před snahou Ruska získat zpět vliv ve střední a východní Evropě. Toto jeho úsilí znepokojovalo hlavní členské země EU, protože vyvolávalo napětí s nervózním Ruskem. Stejnou nedůvěru a ostražitost však projevoval i vůči odvěkému historickému nepříteli Polska na západě – Německu. Srovnával německo-ruskou dohodu o výstavbě ropovodu po dně Baltského moře se smlouvou Hitlera a Stalina o neútočení z roku 1939, v níž se dohodli na rozdělení Polska. Značně kritický byl i k EU, do níž Polsko vstoupilo rok před jeho zvolením hlavou státu, protože dle něho unie opouští své tradiční západní hodnoty. Vetoval rozhovory EU o smlouvě s Ruskem a dlouho nechtěl signovat Lisabonskou smlouvu. V říjnu 2009, během svého slavnostního podpisu pod „Lisabonem“, prohlásil, že EU zůstává unií suverénních národních států a měla by být otevřená přijetí nových členských zemí včetně států na Balkáně a Gruzie.
Proti Lechu Kaczyńskému lze mít výhrady, pravdou však zůstává, že takové tyranosaury Evropa potřebuje a smrt právě tohoto pro ni představuje obrovskou ztrátu. Doufejme, že nebyl posledním.
