Východní Německo postavili bohatí západní Němci
Josef Hladik (62) Absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze emigroval v roce 1968 do Německé spolkové republiky. Kvůli nostrifikaci diplomu pokračoval ve studiu na Frankfurtské univerzitě. V roce 1970 začal pracovat ve Svazu německého stavebního průmyslu. Od roku 1986 vede oddělení národohospodářských analýz v dnešním Hlavním svazu německého stavebního průmyslu, od roku působí v představenstvu Německo-české společnosti se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Je také členem grémií Hlavního svazu německého průmyslu, Spolkového sdružení německých zaměstnavatelů a Evropského stavebního svazu. Přispívá do stálé rubriky v měsíčníku Bauwirtschaft. Žije ve Frankfurtu a Berlíně. Ženatý, bezdětný.
EURO: Když loni v listopadu ohlásil koncern Philipp Holzmann platební neschopnost v důsledku ztráty 2,4 miliardy marek, otřáslo se německé stavebnictví v základech. Byl to blesk z čistého nebe? Hladik: Auditorská firma KPMG zjistila ztrátu už loni v květnu a oznámila ji dozorčí radě Philippa Holzmanna. Tato informace odporuje zprávám tisku, že šlo až o podzimní zjištění, ale je pravdivá. Nález, že v účetní bilanci chybí 2,4 miliardy marek, dostala dozorčí rada 5. května. Veřejnost se to však dozvěděla až 15. listopadu.
EURO: Proč s takovým zpožděním? Hladik: No právě. Dozorčí rada půl roku mlčela a promarnila cenné měsíce. Vinit ji z toho, že ztráty sama neobjevila, je ovšem přehnané. Nemohla mít detailní znalosti o všech projektech u podniku s ročním obratem dvanáct miliard marek. Selhal kontrolní mechanismus.
EURO: Věřitelským bankám se do záchrany nechtělo a Holzmann skončil v konkursu. Čím donutil kancléř Schröder finanční ústavy, aby firmu přece jen sanovaly? Hladik: Spolková vláda nabídla půjčku ve výši 150 milionů marek a záruku na dalších 100 milionů. Pokud vzniknou opět potíže a Holzmann bude zase nesolventní, bude kabinet těmito sto miliony ručit za jeho dluhy. Je to spíše gesto než podstatná suma. Vláda tak dala najevo, že podniku věří.
EURO: Oprávněně? Hladik: Schröder argumentoval počtem pracovních míst. Náš zaměstnavatelský svaz potěšilo, že nebude ohrožena budoucnost lidí a jejich rodin, kteří jsou s Holzmannem spojeni. Na druhou stranu však víme, že půjde jen o dočasnou úlevu, bude-li se německé stavebnictví dále nacházet v katastrofálním stavu. Na rozdíl od Holzmanna stát nepomohl malým stavebním firmám, kterých loni zkrachovalo na čtyři a půl tisíce.
EURO: Stopadesátiletou tradici Holzmanna pošpinila stamilionová ztráta už jednou, v roce 1996. Tehdy stačila změna vedení a podnik chytil druhý dech. O tři roky později jsou v červených číslech miliardy. Proč? Hladik: Holzmann doplatil na nový trend stavění na vlastní náklady bez investora, na metodu Projektentwicklung. Názornými příklady mohou být kolínská Aréna a City Carrée v Magdeburku. V Kolíně prostavěl Holzmann miliardu marek a zavázal se věřitelům, že bude Arénu dvacet let pronajímat. Z nájemného přislíbil ročně hradit třiadvacet milionů marek. Nájemníky společnost nesehnala. Provozování haly nakonec koupila věřitelská banka, která zaplatila pouhých 107 milionů marek. Holzmannu zůstal objekt, ale bez dalších příjmů. To byla ohromná ztráta. V Magdeburku zastavěl Philipp Holzmann zcela mimo potřebu trhu bytovým a administrativním komplexem City Carrée 131 tisíc metrů čtverečních. Nájemné garantovali stavitelé na pětadvacet let. Ani oni nezískali nájemníky. Platili sami.
EURO: To jsou tedy ony ztráty 2,4 miliardy? Hladik: Ne zcela. Auditoři KPMG tvrdí, že jde o komplex ztrát. Německé pobočky koncernu spadly do minusu 225 milionů marek, stavby na vlastní náklady připravily podnik o 1,027 miliardy. To se nečekalo. Čtyři sta dceřiných společností hospodařilo s výsledkem minus 873 milionů. S tím se rovněž nepočítalo. Procesní rizika, tedy újmy z prohraných soudních procesů, přišly na sedmdesát milionů. Reorganizace společnosti, i za cenu propuštění a vyplácení odstupného, zatížila bilanci 220 miliony marek. Součet dává 2,415 miliardy.
EURO: Kontrolní zpráva uvádí datum vzniku ztrát rok 1999. Lze období, v němž finanční díry vznikly, určit jednoznačně? Hladik: O to se vede spor. Heinrich Binder (bývalý předseda představenstva, odstoupil k 15. prosinci 1999 – pozn. red.) obviňoval dvě generace svých předchůdců, že ony byly viníky. Dohady trvají, ale není možné říci, že 2,4 miliardy jsou ztráty roku 1999. Tehdy byly zjištěny, předtím nebyly součástí bilance. Otázkou je i to, zda nebyly úmyslně zatajovány. Nicméně existují.
EURO: Po Schröderově zásahu stáhl Holzmann přihlášku do konkursu a zahájil sanační program. Co je jeho podstatou? Hladik: Prvním opatřením je snížení kapitálu. Celkové základní jmění Holzmanna činilo 148,4 milionu euro. Tyto miliony vložili akcionáři a tyto peníze management promrhal. Mimořádná valná hromada rozhodla o snížení kapitálu v poměru 26 ku jedné; z akcie v ceně 26 eur zůstane akcionáři pouhá jedna šestadvacetina její hodnoty. Tento krok nepřináší do společnosti žádné peníze, zbavuje však Holzmanna povinnosti spravovat majetek akcionářů v původní výši. S tímto rizikem musí akcionáři počítat.
EURO: A dál? Hladik: Druhým krokem je navýšení kapitálu. Každý akcionář by měl do konce února směnit tři akcie za čtyři nové. Cena emise byla stanovena na 85 eur za kus. Trik je v tom, že většina akcionářů jsou banky: nejvíce by proto měl nakupovat ten, kdo drží největší balík, tedy Deutsche Bank. Dosavadní hlavní akcionář, belgický holding Gevaert se úpisu kapitálu nezúčastnil. Takto se k Holzmannu dostanou nové prostředky ve výši 1,25 miliardy marek. A jsme na více než polovině oznámené ztráty.
EURO: Zbývá 1,2 miliardy. Hladik: Miliardu pokryjí okamžité úvěry od bank. To aby společnost mohla zaplatit platy a pohledávky dodavatelů. Holzmann oznámil, že má recept, jak peníze finančním ústavům vrátit - chce prodat některé pozemky. Zbytek se rozhodli pokrýt sami zaměstnanci. V dohodě, kterou podepsala odborová závodní rada s vedením koncernu, se píše, že stavbaři zůstanou až do konce června 2001 v práci týdně o pět hodin déle a vzdají se šesti procent své mzdy. Zaměstnavatel slíbil, že od roku 2002 si mohou přesčasy vybírat jako volný čas.
EURO: To vše jsou pouhá čísla. Ve hře jsou také platné tarifní dohody. Hladik: Tady se dá očekávat odpor zaměstnavatelů (což se i stalo – pozn. red.). Souhlas s vnitropodnikovou dohodou musí vyslovit jak náš svaz stavebního průmyslu, který sdružuje větší a střední subjekty, tak i ústředí německých stavebních živnostníků, pod něž spadají malé firmy. Máme obavy, že by zmíněná úsporná opatření zvýhodňovala Holzmanna vůči konkurenci. Mohl by si kvůli levnější pracovní síle účtovat výhodnější ceny. Odborová centrála IG Bau tyto výhrady zpočátku sdílela, ale nyní má asi pocit, že je vše v pořádku. V případě odmítnutí musí Holzmann hledat jiný způsob vlastního sanačního příspěvku.
EURO: Brusel, jehož povinností je vyslovit se státní pomocí souhlas, slíbil brzké rozhodnutí. Vy sám jste je očekával na konci ledna. Hladik: Komisař pro hospodářskou soutěž Mario Monti dal najevo, že důkladně prověří, zda je postup vlády v souladu s legislativou Evropské unie. A je-li pomoc státu vůbec nutná a Holzmann schopný sanace. Domníval jsem se, že řízení bude rychlé, ale musím se korigovat. Výsledek může být známý až za pár měsíců. Existují dva názorové tábory. První tvrdí, že je jedno, jak komise rozhodne, protože 250 milionů marek státní pomoci nemá na sanaci vliv. Druhý soudí, že nejde o obnos, ale o princip. Pokud řekne Brusel „ne a předložený návrh odmítne, bude se chtít několik věřitelských bank ze záchranného plánu vyvázat.
EURO: Kterému pohledu dáváte přednost? Hladik: Osobně si myslím, že oněch 150 milionů marek státní půjčky (zbylých 100 jsou záruky) nejsou jádrem problému. Jde opravdu spíše o to, zda má stát pomoci, či nikoli.
EURO: Musí spuštění sanačního programu čekat na verdikt Evropské komise? Hladik: Ne, vše poběží tak, jak začalo. V březnu se sejde řádná valná hromada. Ta posoudí jak dále. Některé banky však skutečně nejsou sanační povinností nadšeny a raději by nechaly Holzmanna padnout. Jisté kruhy se nechaly slyšet, že nebyly objeveny všechny ztráty. Pokud by se tyto informace potvrdily, vznikla by nová situace, jež by mohla být kritická.
Holzmannu se navíc nedaří získat důvěru investorů. Podnik si zkomplikoval situaci rozhodnutím, že se bude zabývat pouze zakázkami nad deset milionů marek. V obtížné situaci, v níž se nachází, tento úmysl svazuje. Sanační koncept zůstane papírem, pokud se nezačne vydělávat na nových zakázkách. Na ty Holzmann čeká.
EURO: Jistotu nemají ani zaměstnanci. Úvahy o třech tisících propuštěných se rozšířily o dalších 2700 míst. Hladik: Holzmann založil se státní pomocí zaměstnaneckou společnost, jež má zabránit, aby se propuštění ihned stali nezaměstnanými. Lidé v ní pobírají vyšší dávku než v nezaměstnanosti a jsou v psychicky lepší situaci. Z takovéto společnosti, jež má umožnit rekvalifikaci, se nové místo shání mnohem lépe. Ti opravdu dobří a odborně na výši do ní nepůjdou. Ty přetáhne konkurence.
EURO: Nebývalo by lepší, kdyby Holzmann setrval v konkursu a postupoval podle platného zákona o insolvenci? Hladik: Mnozí míní, že by to skutečně bylo lepší. Podle nového insolvenčního práva (platí od 1. 1. 1999 – pozn. red.) jmenuje soud správce konkursní podstaty, představenstvo či dozorčí rada pověří správce, jenž má udržet chod podniku. Starý zákon dělal za historií firmy tlustou čáru: správce konkursní podstaty zjišťoval, jaký majetek zůstal, a rozděloval ho mezi věřitele. Nové právo zadlužený podnik neodepisuje, podnikový správce má tři měsíce na to, aby ho znovu nastartoval. Až poté věřitelé rozhodnou, zda má cenu v nastoupené cestě pokračovat, nebo zahájit likvidaci.
EURO: Boom, který zažilo německé stavebnictví v první půli devadesátých let, je minulostí. Bankroty pohltily tisíce stavbařů. Kdy nastal zlom? Hladik: Zhruba v polovině 90. let stavební společnosti zjistily, že nemohou pasivně čekat na práci, ale musí si ji obstarat samy. Šance, kterou trend Projektentwicklung nabízel, se některé z nich (jako Holzmann) chopily rychle, ale nejspíš ne zcela profesionálně. Bylo by však chybou vinit je ze sklonu k dobrodružnosti, to by bylo velké zjednodušení. Za situace, kdy nebyly zakázky, se firmy zavázaly, že objekt nejen postaví, ale i pronajmou a budou udržovat. Zabily dvě mouchy jednou ranou: bylo co stavět, navíc s vidinou, že půjčky budou splácet nájemným. Toto očekávání zklamalo, scházela zkušenost. Pokud se třeba nepodařilo pronajmout kancelářskou budovu o výměře 25 tisíc metrů čtverečních, postavenou za 200 milionů marek a s předpokládaným nájemným 40 marek za metr čtvereční, činil roční výpadek na nájemném plus náklady na údržbu a úroky za investici 25,5 milionu marek.
EURO: Dá se hovořit o podcenění situace? Hladik: Ano. Za situace, kdy stoupají ceny, roste nájemné, je lehké se nechat svést kalkulací, že to tak půjde dál. Nebo že se tato úroveň udrží. Tato představa je lákavá, ale ošidná. Vše probíhá ve fázích. To některé firmy zásadně podcenily, měly špatnou představu o trhu nemovitostí.
EURO: Byla chyba pouze ve špatném odhadu? Hladik: Jsou rizika, na která jsou firmy krátké. Přestane-li stát poskytovat jisté daňové úlevy, nastává jiná situace. Ve východním Německu podporoval stát bytovou výstavbu. Pokud se soukromý investor rozhodl postavit byt či dům a pronajmout ho, mohl si náklady odečíst z daní. To byl motiv. Počet dokončených bytů se tu za šest let od roku 1991 zdesetinásobil. Poté, co výhody v roce 1997 skončily, opadlo tempo téměř na úroveň roku 1995.
EURO: Za prudkou explozi stavební branže může tedy stát? Hladik: Jistě, ale v kombinaci s prvky tržního hospodářství. Stát vytvořil zákonné předpoklady. Omezením spolurozhodování veřejnosti razantně zjednodušil povolovací řízení pro veřejné stavby. Kdyby se o dálnicích diskutovalo jako kdysi, nepřibyl by jich ani kilometr. Bytovou výstavbu učinil tak zajímavou, že se o ni z rozpočtového hlediska nemusel starat. Východní Německo postavili bohatí západní Němci. Krom toho teklo každoročně východním směrem 200 až 300 miliard marek solidárního balíčku. To trvá dodnes.
EURO: Je objem státní pomoci bývalé NDR ekonomicky únosný? Ústavní soud v Karlsruhe potvrdil, že potrvá do konce roku 2004, teprve pak přijdou změny. Hladik: Není únosný. Pokud se podíváte na stav dopravní sítě na západě, zjistíte, kde peníze chybějí. Při současném kolapsu východoněmecké ekonomiky je však transfer nutný. Nevznikla tam žádná investiční základna, východní státy jsou odkázány na umělou výživu. Firmy nejsou kapitálově vybaveny, produktivitu mají v porovnání se západními sousedy 60 až 70procentní, náklady na jednotku výroby zhruba o dvacet procent vyšší. Když přísun financí zastavíte, zvýšíte nezaměstnanost - ze sedmnácti procent asi na dvojnásobek. Se všemi sociálními, psychologickými i kriminálními důsledky. To by bylo politicky neúnosné.
Další problém vzniká zvažovaným rozšířením Evropské unie o Českou republiku, Polsko, Maďarsko, Slovinsko a Slovensko. Pro západní Německo jsou tyto země partnery, pro východní státy konkurence. Veřejné mínění dokládá, že na východě si Němci jako občané rozšíření přejí, jako zaměstnavatelé a zaměstnanci se ho bojí.
