U konce s dechem

11. 2. 2003

Slábnoucí ekonomika a malá politická vůle k reformám. Stane se druhým Japonskem?

Když se dnes projedete po hlavní berlínské třídě Unter den Linden, snadno si představíte, že se nacházíte v hlavním městě vibrující nové Evropy. Obnovená a nablýskaná třída nyní soupeří s pařížskou Champs-Elyseés o to, která z nich je tepnou kontinentu. Všude jsou k vidění architektonicky odvážná díla a Berlínská zeď je jen blednoucí vzpomínkou. Brandenburská brána je vyčištěná a naleštěná. Nedaleko od ní nové sídlo vlády a kancléře Gerharda Schrödera: velkolepá, devítipatrové rezidence a administrativní komplex, vedle kterého vypadá Bílý dům jako pastouška. Zrenovovaný Reichstag je ódou na sílu a prosperitu sjednoceného Německa - a pilíř Evropské unie. Takový obraz by němečtí představitelé rádi předváděli okolnímu světu. Ale vzhled klame. Výstavní Berlín je v takové finanční krizi, že musí propouštět učitele a zavírat plavecké bazény. Jen čtyři měsíce po Schröderově znovuzvolení kancléřem jsou jeho sociální demokraté tak neoblíbení, že 2. února zaznamenali ve volbách drtivou porážku ve dvou klíčových spolkových zemích. Průzkumy naznačují, že Němci jsou nejpesimističtější za několik posledních desetiletí. Vychvalovaný model kapitalismu z Porýní, ve kterém stát a podnikatelé pracují společně, pomalu spěje ke kolapsu. Situaci nejlépe vystihuje název Japonsko nad Rýnem. Za poslední desetiletí rostlo německé hospodářství v průměru o 1,3 procenta ročně – nejméně v Evropě a jen o málo víc než v Japonsku s jedním procentem. „V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo Německo vzorem celého světa,“ říká jeden z vysokých činitelů. „Teď o nás stále častěji hovoří jako o „nemocném“, a to nejen v celosvětovém, ale i v evropském měřítku. Německo vstupuje do druhé dekády stagnace a začíná přemýšlet, zda je jeho nemoc chronická. Mnoho Němců se po dlouhou dobu nechávalo ošálit tím, že skutečný stav úpadku maskovalo občasné oživení, globální šoky nebo politické sliby, které se nikdy nevyplnily. Obvykle se objevilo příhodné vysvětlení ekonomických neúspěchů: rozdíly v technologiích, spekulace na burze nebo zpomalení růstu jinde ve světě. „Vláda vždy hledá důvody jinde,“ prohlašuje Jürgen Donges, bývalý předseda pětičlenné německé „rady moudrých“ – vrchního výboru ekonomických poradců. Pokles už ale zasáhl i nejdůležitější německé instituce a odvětví. V šedesátých letech patřilo Německo k předním světovým výrobcům léčiv. Země, která vynalezla aspirin, nyní nemá v první patnáctce farmaceutických firem ani jednu. V osmdesátých letech to byly elegantní frankfurtské banky, jež působily jako bašty stability. Dnes je však budoucnost Frankfurtu v roli hlavního finančního centra nejistá. Kdysi oslavované německé univerzity mají nedostatek financí a jsou plné průměrných studentů, kteří využívají bezplatné vzdělání. Není to ještě ani deset let, co prezident Clinton při hledání státního zdravotnického systému pro Spojené státy nalezl ve světě jen dva modely hodné následování – německý a kanadský. Dnes se německý systém stává finančně stále méně dostupným a kvalita péče klesá. Německý burzovní index DAX 30 vykázal v minulém roce nejhorší výsledek v zemích rozvinutého světa. Stoupá počet bankrotů, a dokonce ani vlaky už nejezdí načas. Bylo by dost smutné, kdyby se německý sešup do průměru podepsal jen na budoucnosti 82,5 milionu Němců. Ale tak jednoduché to není. Německo je největším a nejbohatším národem Evropy a pilířem eura. Jeho potíže se tak šíří celým kontinentem a trhají vazby, které už půl století drží pohromadě leckdy svárlivou ale stále fungující Severoatlantickou alianci. Němci, stejně jako mnoho Američanů, mají velké obavy z odhodlání prezidenta George W. Bushe zaútočit na Irák: „Saddám Husajn není žádný svatoušek, ale podle mě to všechno smrdí ropou – ropou a Bushovou prestiží,“ říká Alexandra Chmielewski, podporující Stranu zelených. Takový názor je velmi běžný. A Schröder těmto pochybnostem nasadil korunu, když odmítl podpořit Spojené státy i přes důkazy, že Irák vyvíjí zbraně hromadného ničení. Stal se tak prvním německým představitelem za posledních padesát let, který takto otevřeně porušil spojenecké závazky.
Politický oportunismus tohoto typu možná dobře funguje na domácí scéně, ale pro postavení Německa ve světě je další ranou. „V otázkách světové bezpečnosti vliv Německa klesá stále víc,“ prohlásil bývalý velvyslanec Spojených států v Německu a současný předseda německé větve investiční banky Lazard, John C. Kornblum. Německo ztrácí, protože mnoho evropských zemí – Velká Británie, Itálie, Polsko, Maďarsko, Portugalsko, Česká Republika a Dánsko – postoj Spojených států podporuje. Dokonce i někteří Němci si uvědomují riziko, které tato roztržka představuje. „Je to obyčejný antiamerikanismus,“ prohlašuje Axel Wintermeyer, právník žijící ve městě Hofheim nedaleko Frankfurtu, který se aktivně účastní místní politiky jako člen pravostředové Křesťansko-demokratické unie. „Němci se sami dostávají do izolace.“

Schröderova upadající popularita by stále ještě mohla vyvolat změnu kursu, zejména ve světle volebních výsledků z 2. února. Zatím však jeho neschopnost zlepšit vyhlídky Německa vyvolává neodbytnou otázku: Jaká bude Evropa, pokud Německo přestane být tahounem růstu a nebude udávat tón v politice? Někteří němečtí prominenti už hovoří o tom, že Německo ztratilo svou klíčovou poválečnou roli. „Kdysi jsme mluvili o britské nemoci,“ podotýká Donges. „V příštích deseti nebo dvaceti letech to bude nemoc německá.“ Pokud má Donges pravdu, bude se Německo v lepším případě protloukat, jak to jen půjde. Jeho průmyslový kapitál se postupně odstěhuje a do zahraničí odejdou i nadějní mladí odborníci. Okrajové evropské státy – dynamické ekonomiky, jako je Irsko, Finsko, Británie, Španělsko a státy střední Evropy – mezitím převezmou odpovědnost za hospodářský růst Evropy a zahraniční politiku Evropské Unie. Německo může naopak – spolu s Francií – vytvořit neměnné jádro Evropy: s ničivě vysokými daněmi, zoufale pomalým růstem a strnulými pracovními podmínkami, které maří všechny šance na snížení nezaměstnanosti. Růst protiamerických nálad škodí zahraniční politice a američtí političtí činitelé začnou svého obtížného spojence ignorovat nebo obcházet. K tomu už došlo před současnou iráckou krizí, když Německo spolu s dalšími zeměmi kritizovalo plány Spojených států na zrušení smlouvy o omezení systémů protiraketové obrany s Ruskem. Bushova administrativa prostě ohluchla. Američané ignorovali protesty Němců, smlouvu jednoduše zrušili a uzavřeli novou dohodu. „Sdělení bylo jasné: Už na vás nejsme odkázáni,“ konstatuje Burkhard Schmidt z Institutu strategického výzkumu Evropské Unie.
Udivující je, že Německo všechny tyto problémy posledních dvacet let zkoumá a že má mnoho přesvědčených reformátorů, kteří už dávno požadují větší pružnost, pokud si má země zachovat svou moc a vliv. Jeden z nich, dnes šestasedmdesátiletý hrabě Otto Lambsdorff, zveřejnil analýzu německých problémů už v roce 1982. Její závěry stále platí, jako by je napsal dnes. Co tedy reformě brání? Jednou větou – snaha o stabilitu za každou cenu. Země vytvořená bouřlivou minulostí je pevně rozhodnutá bránit se změnám. Politici počínaje Schröderem a konče kterýmkoli starostou se raději přetrhnou, než aby došlo ke konfliktu, zejména s pracujícími. Na počátku ledna, uprostřed vážné rozpočtové krize, se federální a místní vlády raději rozhodly ustoupit mzdovým požadavkům státních zaměstnanců, než by riskovaly stávku. Přední konzervativní politici tuto kapitulaci podpořili. Odpor ke změnám už zasáhl i dělníky, takže firmy musí se zaměstnanci vyjednávat i o instalaci nového výrobního zařízení. Není divu, že ředitelé se toužebně obracejí k zemím s nižšími omezeními. „Pokud chceme investovat na Slovensku, nejsme těmito pravidly vázáni,“ říká Jürgen Gessinger, ředitel společnosti INA-Holding Schaeffler. Firma se sídlem v bavorském městě Herzogenaurach vyrábí válečková ložiska a zaměstnává 54 tisíc osob po celém světě. Ačkoli problémy vznikaly v průběhu desetiletí, mnoho věcí Němce přesvědčovalo, že žádná krize nehrozí. Zázrak poválečného růstu – německý Wirtschaftswunder – dal vzniknout jednomu z finančně nejsilnějších států planety. V osmdesátých letech minulého století bylo Německo tak bohaté, že jeho banky mohly poskytnout obrovské úvěry i východní Evropě a Sovětskému svazu.
Sjednocení s východním Německem zdánlivě jedinečným způsobem posílilo pozici země. Takřka přes noc vznikl nejlidnatější stát Evropy, který měl být základem nového evropského řádu po skončení studené války. Pád sovětského bloku otevřel Východ pro další německé investice. Německo tehdy hrálo klíčovou roli při vytváření měnové unie a trvalo na smlouvě o stabilitě a co nejpřísnějším dodržování fiskálních pravidel u všech jejích členů. Dnes však nezvládá svůj vlastní rozpočtový schodek a hrozí, že evropská ekonomická koordinace skončí naprostým zmatkem. Německu brání v omezení vlastních výdajů a oživení ekonomiky velké překážky. Klíčovým problémem je Kündigungsschutz, tj. zákon o ochraně pracovních míst. Od padesátých let minulého století se příliš neměnil a v podstatě nutí každého zaměstnavatele, aby při propuštění zaměstnanců platil jako mourovatý. Odbory, které prohlašují, že je podporují tři čtvrtiny sociálních demokratů v parlamentu, budou zákon bránit do posledního dechu. A dokonce i křesťanští demokraté se konfrontace s odbory bojí.
Zatímco politici váhají, zákon pomalu, ale jistě rozleptává pracovní základnu, protože firmy mají strach najímat další lidi. Výsledkem je nezaměstnanost přesahující jedenáct procent. „Je to katastrofa,“ říká čtyřiadvacetiletá Jennifer Knoblachová. Doufá, že v červnu získá magisterský titul v oboru žurnalistika na bavorské Katolické univerzitě v Eichstätt-Ingolstadtu. Po práci se chce poohlédnout v zahraničí, protože doma nemá velké vyhlídky. Pětatřicetiletý Arndt Rautenberg říká, že o zákoně moc nepřemýšlel, když v roce 2000 zakládal se dvěma společníky v Düsseldorfu firmu zabývající se technologickým poradenstvím. Ta se později sloučila s americkou společností Sapient z města Cambridge ve státě Massachusetts. Když technologický boom vyprchal, Rautenberg musel propustit několik lidí. Podle zákona ovšem nesměl propustit své nejhorší zaměstnance: musel se zbavit těch, kteří mají největší šanci najít nové zaměstnání. Než by propustil většinu svých nejschopnějších lidí, rozhodl se Rautenberg zaplatit nákladné odstupné těm ostatním. Jak nyní říká: „Můj pohled na přijímání zaměstnanců se naprosto změnil.“ Když se objeví nějaká práce navíc, předá ji Rautenberg raději některé jiné pobočce firmy Sapient, než by najímal místní sílu. Někteří z jeho šéfů mají v Indii dokonce i sekretářky. Ty pak odpovídají na telefonáty směrované do kanceláří v Německu, aniž by volající zjistil, že jeho protějšek sedí v indickém Dillí. Rautenberg v tomto jen kopíruje postup obřích německých firem hledajících příznivější prostředí. Stačí podívat se na 30 společností, které tvoří index DAX největších německých akcií. Všechny až na pár výjimek mají většinu svých obchodních aktivit v zahraničí. Na mezinárodní trh se přesouvají i tak ryze německé společnosti, jako je Deutsche Post. Němci investují v zahraničí víc než cizí firmy v Německu – v roce 2001 to bylo 43,3 miliard dolarů proti 31,8 miliardám. To je jasná známka ztráty konkurenceschopnosti. Například výrobce léčiv Schering a producent softwaru SAP přesouvají stále více výzkumu a vývoje do Spojených států a ostatních zemí. Výrobce kuličkových ložisek, společnost INA, přiděluje designérskou práci do Rumunska. „Jakmile výzkum jednou opustí Německo, už se nikdy nevrátí,“ prohlašuje Hans-Dietrich Winkhaus, bývalý ředitel chemické společnosti Henkel. Německo tak skončí ekonomikou Toyota-Sony: obří společnosti a žádný růst. Ve skutečnosti vývozy v posledním desetiletí rostly i přesto, že domácí poptávka poklesla. Kdo nemůže uniknout, nachází vlastní řešení. Cornelia Pernaová nabízí ve svém salonu krásy ve Fechenheimu – což je předměstí Frankfurtu – manikúru a masáž nohou. Ti, kdo u ní pracují, vypadají jako normální zaměstnanci. Ve skutečnosti však jde o nezávislé externisty, kteří jí platí nájem a rozdělují si výnosy z prodeje kosmetiky. Paní Pernaová tvrdí, že by si nemohla dovolit platit sociální pojištění za zaměstnance na plný úvazek. Podnikatelé, kteří nenajdou podobnou mezeru v zákoně, stále častěji podvádějí, aby se vyhnuli tíživým odvodům z mezd. Práce bez dokladu a další aktivity černého trhu vzrostly ze 13,9 procenta hrubého domácího produktu v roce 1995 na nynějších šestnáct procent. Profesor Friedrich Schneider z univerzity v rakouském Linci, který se zabývá sledováním černého trhu, odhaduje objem nezdaněné činnosti za rok 2001 na zhruba 363 miliard dolarů. Pracovní zákon je jedno obrovské závaží. Dalším je bývalé východní Německo. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 nechtěl kancléř Kohl ani slyšet o ekonomických dopadech politického sjednocení. Dnes každý ví o velkých chybách, kterých se dopustil: výměna východních marek za pětinásobek jejich skutečné hodnoty, přeinvestování výstavby ve východním Německu a obrovské zdanění pracujících na Západě, z nějž vláda financovala masivní platby na Východ. To je jeden z důvodů, proč má Německo druhé nejvyšší mimomzdové náklady na světě, hned po Belgii. Od roku 1990 stálo sjednocení Německa zhruba sedm set miliard dolarů a stále pohlcuje čtyři procenta HDP ročně. Potíž je, že přestavba ještě zdaleka není u konce. „Z ekonomického hlediska existuje samozřejmě řada věcí, které jsme neměli dělat,“ uznává ministr financí Hans Eichel. „Ekonomika, která byla čtyřicet let odříznuta od zbytku světa, se nedá jednoduše vzít a přes noc přebudovat na ekonomiku konkurenceschopnou. Sjednocování Německa bude trvat do roku 2020.“ Ovšem z hlediska voleb hraje nyní východní Německo stejnou roli, jakou hraje v politice USA Kalifornie: vyhrát bez něj celostátní volby je nepředstavitelně těžké. Politici mají tím pádem přirozeně strach zavádět tvrdá opatření k řešení ekonomické situace na východě země, kde nástupci bývalé komunistické strany stále ještě občas dostanou více hlasů než strany hlavního politického proudu.
U Němců navíc dosud přetrvává pocit, že jsou bohatí, což je další velkou překážkou změn. S příplatky může důchod dosahovat až sedmdesáti procent průměrné celoživotní mzdy a starší lidé si mohou část penze dokonce ukládat. Podpora v nezaměstnanosti je jen o málo méně štědrá. Pouhá dvě procenta obyvatel proto trpí trvalou chudobou a o takovém úpadku některých městských čtvrtí a životní úrovně jejich obyvatel jako v USA se tu ani zdaleka nedá mluvit. Východoněmecké město Magdeburg je papírově jedno z míst, která jsou na tom v Německu nejhůř. Nezaměstnanost v této oblasti činí 21,5 procenta. Místní průmysl se po pádu Berlínské zdi doslova rozpadl. Několik kilometrů od středu města jsou chátrající zbytky strojírenské fabriky, která v dobách komunismu jen v samotném Magdeburgu zaměstnávala dvanáct tisíc lidí. Nový nákupní komplex v centru města je přesto přeplněný. V ulicích je sice sem tam vidět nějaký dům se zabedněnými okny, ale díky penězům ze Západu se objevuje stále více zcela nových nebo opravených budov. Němci nevidí příčinu úpadku v samotném systému. Stejně tak nevidí, jak tiše mizí celá průmyslová odvětví a oblasti podnikání. Přebujelá byrokracie a slabá podpora výzkumu zničily například výrobce léků. Poněkud bizarní příklad uvádí Birgit Königová, spolumajitelka berlínské poradenské firmy McKinsey specializující se na zdravotnictví. Vzpomíná si, jak jako studentka při pokusech používala vlastní krev. Bylo to jednodušší než zdlouhavé získávání povolení potřebných k testům na zvířatech. Nakonec svou vědeckou práci raději dokončila v USA.
Dá se situace v Německu nějak zvrátit? Někteří politici si začínají uvědomovat rozsah krize. „Potřebujeme mnohem rychlejší růst,“ prohlašuje ministr hospodářství a práce Wolfgang Clement. Možná je prvním sociálním demokratem, který kdy navrhl zmírnění přísných ustanovení pracovního zákona. Jeho návrh však vyvolal odpor odborů, jež jsou dost vlivné na to, aby zablokovaly většinu zákonů, které se jim nelíbí. Schröder na ministrovu iniciativu zareagoval vyhýbavě. „Ještě než Clement dokončí větu, celá strana už raději couvá,“ stěžuje si Rautenberg ze společnosti Sapient.
Po pravdě řečeno, volby ze 2. února zasadily sociálním demokratům pořádnou ránu. Schröder po nich slíbil, že bude spolupracovat s opozicí na urychlení změn. Příznivci reforem však již takové plané záblesky zažili mnohokrát. „Nemyslím si, že současná vláda bude mít dost odvahy k zásadním reformám,“ soudí Karl-Heinz Paqué, ministr financí východoněmecké spolkové země Sasko-Anhaltsko.
Zatímco centrální vláda nejeví ochotu k jednání, místní správní orgány jsou aktivnější. I když je Východ většinou hospodářsky v troskách, některé z jeho spolkových zemí se proměnily v laboratoře reforem. Paqué omezuje státní byrokracii a hrozbou odstoupení z vládního sdružení zaměstnavatelů, které vyjednává celostátní smlouvy o mzdách, podněcuje ke změnám na pracovním trhu. Zaměstnanci magdeburské společnosti SKET zaměřené na výrobu strojů a zařízení nejsou sdruženi v odborech a z hlediska pracovní doby a platů jsou proto mnohem flexibilnější. „Pracuje se kdykoliv – v neděli, o svátcích. Problém se tak dá vyřešit,“ říká výkonný ředitel Dirk Pollak. SKET očekává nárůst tržeb z pětačtyřiceti milionů dolarů v roce 2001 na loňských 64 milionů dolarů.
Jiní podnikatelé požadují radikální změny v hospodářské politice. Randolf Rodenstock, ředitel firmy vyrábějící skla do brýlí, která sídlí v Mnichově a nese jméno jeho rodiny, navrhuje, aby se do tří let zredukovaly na polovinu dotace a daňové úlevy poskytované většinou jen některým vybraným oborům. Poté by vláda měla snížit jak daně občanů, tak i firem. „Musíme se zbavit spleti drobných výjimek a úlev,“ tvrdí.
Jestliže Německo nedokáže znovu podnítit hospodářský růst, vznikne dvourychlostní Evropa s nedozírnými následky. Například Evropská centrální banka nemůže donekonečna snižovat sazby, aby Německu pomohla k vyššímu růstu, zvláště když jsou menší státy, jako Irsko a Finsko, náchylné k přehřátí. A jestliže Německo nedokáže zalátat díry v rozpočtu, ohrozí i momentálně silné euro.
Architekti Evropy se slabým Německem nepočítali a nedokázali ani naplánovat mimořádné změny za evropskými hranicemi. Kohl a Schröder – a na francouzské straně François Mitterrand se Chirakem – věštili Spojené státy evropské, ale s posunem Číny na pozici světového producenta se vyrovnat neuměli. Pro pomalou Evropu s vysokými výrobními náklady – a to platí zvláště pro Německo – je stále obtížnější soupeřit s dovozy z Číny a z dalších zemí s nízkými výrobními náklady.
Jestliže Německo nedokáže tyto problémy řešit, jeho váha v celosvětovém dění bude klesat. Schröder prokázal v roce 2001 odvahu, když poslal německé ozbrojené síly do války v Afghánistánu. Berlínská neochota k podstatnému zvýšení nízkých výdajů na obranu dokonce i po 11. září 2001 ovšem znamená, že je Německo jako strategický partner nepříliš spolehlivé, a to jak pro jiné evropské země, tak i pro Spojenými státy vedené NATO. Vzhledem ke stoupajícím rozpočtovým potížím bude Schröderova země jen těžko schopna posílit armádu tak, aby jí dodala větší váhu v zahraničněpolitických debatách. “Není pochyb o tom, že by Německo mělo se silnější armádou i silnější postavení,” říká vysoce postavený německý diplomat.
Nejspíš to dopadne tak, že se v Německu nic podstatného nezmění. Jestliže se ovšem stárnoucí a bohatá země obrátí do sebe, ztratí nárok na jakékoliv důležité slovo ve světě. Na druhé straně může být stagnace pohodlná. V ulicích neuvidíte zástupy bezdomovců a Mnichov bude nadále každoročně oslavovat Oktoberfest. Pokud se však Německo nevzpamatuje a nenajde cestu k novému růstu, stanou se Němci jen bývalou velmocí a třetiřadým státem.