Marek Dalík byl odsouzen, ale rozhodnuto zdaleka není. Argumenty obžaloby jsou křehké
Ještě před několika lety vypadalo odsouzení Marka Dalíka kvůli korupci provázející nákup pandurů jako jedna z málo pravděpodobných budoucností. Dokud vrchní státní zastupitelství řídil Vlastimil Rampula s Liborem Grygárkem, prostě to nešlo.
Když pak Topolánkova poradce začala policie stíhat po příchodu vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové (v říjnu 2012), zdálo se, že je pozdě. Vlekl se i samotný proces a rok stál jen kvůli neochotě někdejšího amerického velvyslance v Praze Richarda Grabera vypovídat.
Jenže minulé úterý soudkyně Veronika Čeplová trochu překvapivě na základě nepřímých důkazů rozhodla, že Dalík je vinen a má si odsedět pět let. Bez zajímavosti není, že exministr obrany Martin Barták byl před časem v podobném případu zproštěn viny.
Nepřímé důkazy tehdy k odsouzení nestačily. Důkazy proti Dalíkovi nejsou bůhvíjak silné, nicméně na uložení trestu to stačilo.
Od začátku šlo o to, komu soud uvěří: manažerům Steyru, kteří mluvili o korupci, nebo Dalíkovi a spol., kteří to popírali. Je to klasický případ „slovo proti slovu“. Soud nicméně upřednostnil výpověď jedné strany, protože považoval Dalíka, provázeného nejrůznějšími aférami (kauza Kořistka, Toskánsko), za nedůvěryhodnou osobu. Nepomohli mu ani svědci typu exministra obrany Bartáka.
Pilířem obžaloby je výpověď manažerů Steyru. Oba zbrojaři, kteří měli přímo vyslechnout Dalíkovu korupční nabídku, o ní nemlčeli a „zatepla“ s ní seznámili několik dalších osob, Victor Jackovich o ní navíc sepsal záznam. Už někdy na začátku roku 2008 o nestandardním průběhu schůzek věděl velvyslanec Graber a zpráva o požadovaném úplatku se objevila i v jedné z diplomatických depeší, které zveřejnil server WikiLeaks. Pro soud byl důležitý i zachycený e-mail, který prokazuje, že o schůzku stála česká strana.
Obhajoba se naopak točila na různých rozporech ve výpovědích svědků obžaloby a hlavně na skutečnosti, že se nepodařilo prokázat, kdo Topolánkova lobbistu Dalíka na schůzku s manažery Steyru vyslal. Ani to nejsou slabé argumenty a plyne z toho jediné – u odvolacího vrchního soudu se ještě uvidí.
V lednu 2006 vláda Jiřího Paroubka rozhodla, že od rakouského Steyru koupí 199 transportérů Pandur za 23,6 miliardy korun, a odstupující ministr obrany Karel Kühnl smlouvu na poslední chvíli podepsal. Na podzim roku 2007 pandur neprošel vojenskými testy a Topolánkova administrativa začala z nákupu transportérů couvat. A právě v tu chvíli se objevil „spasitel“ Dalík. První schůzka se zástupci Steyru proběhla v Brně, ta druhá, na které si Dalík podle soudu řekl o bezmála půlmiliardový úplatek za to, že vláda nákup transportérů „nezařízne“, 8. listopadu 2007 v Praze. Topolánkův kabinet nakonec podepsal se Steyrem novou, poněkud upravenou smlouvu a Česko poté od Steyru koupilo 107 transportérů za 14,4 miliardy korun.
Už někdy na začátku roku 2008 o nestandardním průběhu schůzek věděl velvyslanec Graber. Šestka U Malířů
Klíčová schůzka, bihem které si Dalík údajni oekl o úplatek, proběhla 8. listopadu 2007 v pražské restauraci U Malířů. U stolu tenkrát sedělo šest mužu, jejichž pohled na vic se liší.
Rakousko-americká strana stolu
STEPHAN SZÜCS Manažer Steyru (součást amerického koncernu General Dynamics) popsal obě schůzky jako krajně nestandardní. On i Jackovich museli prý odevzdat mobily, pak nasedli do auta a jeli na jim předem neznámé místo. O úplatek Dalík podle něj požádal na druhé pražské schůzce: Řekl, že pro další pokračování projektu bude nutné uhradit třikrát šest milionů eur (neboli 480 milionů korun ve třech splátkách – pozn. red.).“
VICTOR JACKOVICH Vyjednavač General Dynamics a někdejší americký velvyslanec v Bosně potvrdil Szücsovu výpověď. Dalík se jim prý představil jako člověk z premiérovy kanceláře a pak řekl: —Pokud chcete, aby tento program pokračoval, musíte učinit šestkrát tři.“ Zároveň prý vzal ubrousek a na něj —perem napsal tři šestky“. Oba manažery to šokovalo, ovšem Dalík je prý ujistil: Šestkrát tři, 18 milionu eur.“ Szücs historku o ubrousku nepotvrdil, ovšem soudkyně Čeplová nepovažovala tento rozpor (s ohledem na paměť aktérů zamlženou uplynulými léty) na rozdíl od obhajoby za zásadní.
JOHN ULRICH Šéf Steyru žádost o úplatek přímo neslyšel, protože ho chvíli předtím Barták vyzval ke zhruba desetiminutovému – a prý zcela bezvýznamnému – rozhovoru mezi čtyřma očima. O nabídce ho nicméně Szücs a Jackovich informovali a on si poté – někdy na začátku roku 2008 – stěžoval na Bartákovo neetické chování velvyslanci USA v Praze Richardu Graberovi. Dalíkovo jméno přitom nicméně podle Grabera nepadlo.
Eeská strana stolu
MAREK DALÍK Poradce a přítel (sám se kdysi přirovnal k Hitlerovu tajemníkovi Martinu Bormannovi) expremiéra Mirka Topolánka o schůzkách před soudem prohlásil: —Nebyly ničím významné, byly neformální a já jsem je neinicioval.“ K té druhé, na které měla padnout korupční nabídka, ještě dodal, že si na ní připadal zbytečný“ a rozhodně po nikom nechtěl půl miliardy.
MIROSLAV VÝBOH Lobbista, slovenský obchodník se zbraněmi, Dalíkův známý a podle svých slov i dlouholetý přítel slovenského premiéra Roberta Fica vypovídal ve prospěch Dalíka: —Nedokážu si poedstavit, že by si (Dalík) oekl o úplatek ve spoleenosti, která se vidila poprvé v životě.“
MARTIN BARTÁK Tehdejší náměstek ministra obrany a pozdější ministr obrany vypovídal skoro stejně jako Výboh: —Vubec tu sumu nechápu a nedovedu si poedstavit, že by si (Dalík) poed nikolika dalšími lidmi o nico takového oekl.“ V okamžiku, kdy si Dalík řekl o úplatek, nicméně mluvil s Ulrichem a u stolu neseděl.
O autorovi| Václav Herz, herz@mf.cz
