Jedny z nejbystřejších ekonomických hlav se po vypuknutí „velké západní finanční krize“ v roce 2008 trápily tím, jak učinit finanční sektor stabilnějším. Méně náchylným k spekulacím a méně vystaveným morálnímu hazardu, tedy záchraně prostřednictvím finančních injekcí od daňových poplatníků prostřednictvím veřejných financí. Tato intelektuální debata, jakkoli je kontroverzní, však naprosto nesouvisí s českou diskusí o tom, že zdaníme banky zvláštní přirážkou k dani z příjmů právnických osob. Sektorová daň na banky nepřispěje ani k větší stabilitě, ani k omezení spekulací. Tyhle fajnovosti zůstávají zcela stranou Česka, které má bankovní systém robustní, burzu skoro mrtvou a v komplikovaných derivátech se naštěstí téměř nenamočilo.
Banky jsou přesto dobrým cílem z jednoho prostého důvodu: prodali jsme je a ony dosud velmi slušně vydělávají. V posledních dnech se jejich mediální aktivita zvýšila s tím, jak se ukazuje, že ve vysoké politice v Česku nemají bankéři zase až tolik přátel.
Hrozivé důsledky
Popravdě řečeno to, co se dosud „píárově“ protlačilo do redakcí, není nijak přesvědčivé. A to včetně důkazů, že přirážka k dani z příjmů právnických osob bude mít hrozivé důsledky pro českou ekonomiku. Být na místě těch, kdo počítají negativní dopad zvýšení korporátní daně pro banky o několik procentních bodů na zaměstnanost a ekonomický růst, docela bych se ošíval se podepsat. V minulém čísle týdeníku Euro jsme se totiž zabývali fenoménem růstu podílu vkladů na běžných účtech v českém bankovním systému na celkových vkladech, ačkoli reálný úrok z netermínovaných vkladů byl až na pár měsíců za posledních sedm let záporný.
I když mě budou přátelé z bankovního sektoru proklínat, mít na jedné straně takhle levnou zdrojovou bázi, která ignoruje negativní reálný úrok a pořád navyšuje úložky, a mít na straně aktiv tak vysoký podíl českého státu s jeho sice nízko úročeným dluhem, ale pořád slušnou čistou úrokovou marží, tak se nemají čemu divit. Zkrátka a dobře řečeno, jakýkoli stát by se měl podívat na to, s jakými transakčními náklady se zprostředkovávají úspory domácností do financování státního dluhu, a jeden by mohl dospět k závěru, že se z toho něco „uhryzne“.
Podceněný dialog státu a bank
Chyba se stala jinde, teď jen inkasujeme následky. Zjevně jsme podcenili dialog mezi bankami a státem. Jak nabudit apetit domácností a podniků do rostoucí poptávky po úvěrech v situaci, kdy stát hlásá do megafonu, že on sám musí šetřit, neboť se bojí zhroucení největšího obchodního partnera, tedy eurozóny? Mario Draghi řekl už loni v létě, že eurozónu zachrání, i kdyby na chleba nebylo. Na to ovšem ani česká fiskální politika na ministerstvu financí, ani česká bankovní komunita patřičně nereagovaly.
Kvůli tomu dnes neseme náklady v podobě mizerného růstu. Minimálně od té doby je naše makroekonomická politika chybná a kontraproduktivní. V dobře komunikující zemi s omezeným počtem rozhodujících hráčů, která si chce pomoci k růstu – a navíc finančně není omezená, protože je schopna svoje oživení v zásadě sama krátkodobě financovat – by tohle mělo bohatě stačit. Na to, jak je Česká republika malá, selhali pozoruhodným způsobem všichni.
Banky se staly za poslední rok konzervativnějšími a centrální bance trvalo víc než rok, než se rozhoupala k uvolnění měnových podmínek. Že český fiskál nezměnil tón dost agilně, to bych ani nečekal. Dnes je to zkrátka jenom blbější. Fiskál si chce pomoci na bankách vyšším zdaněním, což je v dnešní situaci enormně hloupé. Banky naopak hrozí omezením aktivity, což je také kontraproduktivní. A Česká národní banka je na veřejné hanbě, protože dělá makroekonomicky to, co měla udělat už před nějakým časem.
Selhání důvěry
Sektorová daň na banky je selháním důvěry v systém, bohužel podepřená přinejmenším částečným funkčním selháním. Že v tomhle tanci jedou tři, na tom nezáleží. Sektorové daně jenom předznamenávají jiný, mnohem větší problém. Naše selhání.
Kterýkoli vnější pozorovatel by dospěl k závěru, že sami sobě ubližujeme a bude mít pravdu. Nedivte se nedůvěře v elity, když nezvládají svou roli. V českém případě selhává pár desítek, maximálně stovek lidí, kteří jsou zmateni, protože je nikdo nevychoval k tomu, jak má vypadat normální fungující stát, který mají kolektivně řídit. A zejména je nevychoval k obraně vůči těm, kteří nikdy neměli být součástí systému, protože jsou bez legitimity („kmotři“). Neseženeme-li vnitřní disciplínu na potřebné úrovni v řádu stovek lidí k organizaci a řádu vnímanými národem jako spravedlivou, budeme odsouzeni k tomu, aby nás řídil jeden muž. Poptávka je velká a ženy prominou.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Chtěli jsme kdysi zpívat s anděly
Bulharizace zdravotnictví na postupu
