Úcta ke kontinuitě

18. 5. 2020

Když se bedlivý čtenář nového vydání týdeníku Euro pozorně zadívá do jedinečné mapy největších vlastníků půdy v Česku, ihned získá v kostce přehled o historických zvratech, které tu poznamenaly soukromé vlastnictví. Je vlastně s podivem, že největšími individuálními vlastníky jsou ve 20. letech 21. století stále ještě šlechticové. Šlechta měla v českých zemích tradičně silné postavení i za první republiky, i přestože už tehdy došlo k pozemkovým reformám a konfiskacím šlechtického majetku.

Přetrženou kontinuitu v novém seznamu největších vlastníků půdy reprezentují i církve. Ty se k pozemkům dostaly zpět z velké části díky restitucím, které by konečně měly zajistit odluku církve od státu – tak důležitou pro moderní sekulární stát. Mezi pozemkové magnáty se díky vývoji v posledních třiceti letech řadí také čeští miliardáři: od druhého nejbohatšího Čecha Radovana Vítka přes Agrofert svěřenského fondu Andreje Babiše až po Pavla Tykače či Zdeňka Bakalu.

Úcta k půdě není hodnotou, kterou lze obnovit za pouhá tři desetiletí. Buduje se staletí a její jakékoli přerušení má fatální důsledky. Zejména v morální rovině.

Mizerný vztah velké části současných vlastníků k české půdě je jednou z příčin toho, že ornice a zemědělsky využívaných luk v posledních desetiletích výrazně ubylo. Sehnat novou plochu, nebo dokonce začít podnikat v tomto oboru od nuly, je tak dnes takřka nemožné. Když k půdě není člověk ničím vázán, a už vůbec ne rodinným odkazem, nemá žádný problém se jí zbavit, ba naopak leckdy na výhodný prodej dokonce přímo tlačí.

Jak hodnotná je v Česku orná půda, dokazuje růst její ceny. Kdo v posledních patnácti letech (tedy od vstupu země do EU) nakoupil zemědělský pozemek, určitě neprodělal. Spíš naopak. Ceny vzrostly až o 300 procent - tedy rychleji než byty. Takový nárůst už se nebude opakovat, i když cena setrvale poroste, už kvůli tomu, že půda je zkrátka „nedostatkové zboží“, jak se dočtete v hlavním tématu tohoto čísla.

Nedostatek kontinuity v novodobém českém kapitalismu si uvědomuje i Roman Jurečko, muž s vizáží sicilského gentlemana, jehož mnozí považují posledních dvacet let za nejmocnějšího člověka v Plzni. Jako jediný z Topolánkovy skvadry „regionálních kmotrů“ ODS si přitom udržel vliv kontinuálně. Ale je si vědom svých nedostatků. „Nás nikdo neučil vyznat se v kultuře,“ lituje například Jurečko. Sám se tedy vrhl alespoň na zkrášlování veřejného prostoru.

Někteří plzeňští politici a manažeři se v poslední době vydali na svou „pražskou misi“, ale Jurečko prý zůstává doma, na zahradě své plzeňské restaurace Ve Vilách, která už zažila nejednu klíčovou politickou schůzku. A těší se, až ji po postupném uvolňování karantény zase otevře svým hostům. Víc se dočtete v reportáži z Plzně.

Ať už na displeji, nebo na papíře, přeji vám podnětné čtení.