Faraoni se nechávali mumifikovat a stavěli si pyramidy. Později ve snaze zvěčnit velikost zesnulých se balzamovali diktátoři a budovala se mauzolea, včetně toho na pražském Vítkově. Nebo se jim alespoň stavěly pomníky. V méně okázalých případech pozůstalí spoluobčané po svých velikánech pojmenovávají ulice či mosty. Aby se po čase ukázalo, že dotyčná osobnost měla nějakou chybičku a její jméno je nahrazováno jiným, méně potřísněným. Taxikářští pamětníci u nás s dojetím vzpomínají na počátek devadesátých let, kdy bylo fakt dost těžké někam trefit podle aktuální adresy.
Česko je vůbec zemí, kde to mají národní hrdinové po své smrti těžké. Obecně jsme k významným rodákům většinou skeptičtí a nemáme je rádi. Když je však rádi máme a dojde k pokusu o zvěčnění jejich velikosti pro další generace, hrozí, že se u toho nezaujatý pozorovatel bude za břicho popadat jako při historkách o radních z Kocourkova nebo v případě, který popisujeme v tomto čísle týdeníku Euro, jako při černému humoru v absurdním divadle.
Uctívání Václava Havla začalo adorační akcí za přejmenování ruzyňského letiště a bylo jasné, že to bude mít pokračování. Že přijde tak brzy, čekal asi málokdo. O tom, že exprezident byl mimořádnou osobností daleko přesahující české hranice, snad nikdo nepochybuje. Tím, co pro Česko Havel znamenal, se bude jistě spousta lidí zabývat ještě mnoho let. Jisté také je, že jeho role v polistopadové politice nebyla prosta chybiček či omylů s nějakými ne nepodstatnými důsledky. Dojde nepochybně i na kritičtější zhodnocení jeho odkazu.
Ale asi málokde začne tohle jistě bohulibé úsilí sporem o to, jaká parta kamarádů zesnulého bude udělovat mezinárodní cenu po něm pojmenovanou. Patří snad onen honosný titul lidem, kteří s Václavem Havlem sdíleli osud v disentu a jsou na celý zbytek života spojeni s Chartou 77? Nebo to snad mají být ti, kteří Havla provázeli jeho politickým životem po roce 1990 a vytvořili kolem něho ono zvláštní uskupení „pravdy a lásky“ a kteří nyní budují a spravují knihovnu rovněž nesoucí Havlovo jméno? První spoléhají na svá „morální práva“ k Havlovu odkazu a na předběžný příslib dědičky. Druzí si zase přihlásili ochrannou známku. A Dagmar Havlová, která nechce podpořit jednu, ani druhou stranu se do té pranice na hřbitově tak nějak nakonec zapletla se svou nadací také. A zařadila se tak mezi zájemce o organizování Mezinárodní ceny Václava Havla. Teď se všichni sejdou kolem stolu a budou se dohadovat, kdo má větší právo na odlesk slávy, které zbylo po Václavu Havlovi nepochybně dost.
Aby toho nebylo málo, přidají se ještě tahanice o výstavbu budovy knihovny v Praze, které jsou v kraji celkem obvyklé. Co není povoleno kmánovi, jako třeba bazén ve škole pro nevidomé, nemůže a není problémem pro pány investory, jako je Zdeněk Bakala a jeho světový architekt, kteří si ten bazén hned vedle spolu s luxusními rezidencemi v klidu prosadí. Šlo by to určitě i bez Havla. To jméno jenom dává situaci onu zvláště českou absurdní příchuť.
Místo toho, aby se zúčastnění zabývali tím, jaký má být smysl udílené ceny, se řeší, kdo ji bude ve světle ramp předávat. Nejspíše proběhne ještě nějaká ostuda, ale nakonec se všichni dohodnou. Řekněme si cynicky, že nejde úplně o málo. Václav Havel je a jistě dlouho bude dobrá značka. Marketingový nástroj otevírající dveře jak ke sponzorským penězům, tak do pracoven lidí s vlivem v domácí i světové politice a byznysu. Političtí souputníci Havla se rozhodně nechystají opustit českou politickou scénu a spojení s institucemi fungujícími pod velkým jménem jim nepochybně může pomáhat.
Pod úšklebkem z absurdního dramatu tak pozoruhodně prosvítá cynismus dnešní doby. Václav Havel byl zřejmě opravdu dobrý autor, když dokáže psát takové divadlo i ze záhrobí. Kdyby to viděl, tak by se mu to určitě hodně líbilo.
