Vágně formulované programové prohlášení Sobotkovy vlády zvěstuje hlavně roky nestabilního podnikatelského prostředí
Vláda dostala důvěru a může vládnout; už to je úspěch. Jak bude vládnout, by mělo popsat vládní prohlášení. Na to, že má vláda solidní většinu v Poslanecké sněmovně, překvapuje především absence jakýchkoli „tvrdých“ časových či kvantitativních závazků. Slibuje se hodně a připusťme, že mnohé deklarované cíle, pokud jde o korektní správu státu v širším slova smyslu, by zemi nesporně pomohly – ostatně ve všech mezinárodních srovnáních je kvalita institucí tím, v čem Česko dlouhodobě a už skoro fatálně zaostává. Ať je to zvýšení transparence a kontrola nakládání s vybranými daněmi nebo tlak na profesionalizaci a depolitizaci státní správy, včera bylo pozdě.
Jenže kritické čtení vládního prohlášení zároveň ukazuje, k čemu se vláda zavázat nechce. Strašně slabé makro „Jako výraz odpovědné fiskální politiky se vláda připojí k fiskálnímu paktu (Smlouvě o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii),“ deklaruje Sobotkův kabinet a zní to hrdě. Jenže kdyby to vláda myslela s odpovědnou fiskální politikou a připojením k fiskálnímu paktu doopravdy, neschovávala by to do resortních priorit ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka, ale naopak by to prominentně vypíchla nejlépe v preambuli. Ve skutečnosti vláda ani náhodou nechce přistoupit k tomu, co je jádrem fiskálního paktu a v čem skutečně utužuje fiskální disciplínu signatářů. Obloukem se totiž vyhýbá článku tři, který obsahuje závazek držet strukturální deficit (tj. schodek očištěný o vliv ekonomického cyklu) pod hranicí 0,5 procenta HDP. V případě zemí jako Česko, které mají veřejný dluh pod hranicí 60 procent HDP, se připouští schodek do jednoho procenta HDP. V inkriminovaném článku tři je navíc závazek zakotvit do české legislativy princip dluhové brzdy, a to do roka a do dne od přistoupení k paktu.
Teď ta realita – český strukturální schodek letos dosáhne asi 2,5 procenta HDP a nejspíš dál poroste. A vládní koalice hlasovala proti přijetí zákona o rozpočtové odpovědnosti už v prvním čtení. Nějakou dluhovou brzdu tedy zjevně přijímat nechce a přistoupení k takhle vykostěnému paktu je fraška pokropená takovou tou malou českou vyčuraností. Ve skutečnosti vláda slibuje pouze dodržovat tříprocentní schodek veřejných financí. Jenomže to není nic než doznání, že bude pokračovat v nevhodné a chybné, ale léta (s výjimkou roku 2009) v Česku praktikované procyklické fiskální politice. Pokud nastoupí alespoň trochu robustnější ekonomické oživení (letos kolem dvou procent s dalším urychlením v příštím roce), pak držení tříprocentního schodku veřejných financí není něčím, čím by se vláda měla chlubit, ale omylem, na němž nic nezmenší jeho opakování.
Veřejné rozpočty bude vláda přifukovat i tehdy, když to ekonomika nebude potřebovat. Zároveň rostoucí dluhy budou omezovat fiskální prostor, který bychom potřebovali v časech, kdy si „výjimečné okolnosti mimo kontrolu vlády“ (abychom se drželi dikce fiskálního paktu) vyžádají či vynutí vyšší rozpočtové schodky. Vláda se zavazuje nikoli k fiskální odpovědnosti, ale k tomu, že fiskální prostor prožene spotřebou, a to mnohem spíše než investicemi.
O tom, že jde o velmi farizejský přístup k předstírání fiskální odpovědnosti, není pochyb.
Na bližší podrobnosti si zjevně budeme muset počkat do dubna, kdy má vláda v rámci „evropského semestru“ vyrukovat s Národním plánem reforem. A ještě zajímavější bude reakce Evropské komise na takovéto předstírání i rady v jejích doporučeních.
Maškaráda Ono také vládě nezbývá nic jiného než hrát tuto hloupou komedii. Na krocích, které by mohly snížit strukturální deficit k úrovni potřebné k dodržování evropského paktu, neexistuje mezi koaličními stranami politická shoda a nezdá se, že by se někdy v dohledné budoucnosti na tom mohlo něco změnit. Pro nižší strukturální deficit je klíčové prosadit změny ve dvou hlavních oblastech – tedy sociálním a zdravotním systému. A zde nelze v programovém prohlášení najít zhola nic, od čeho by se dal očekávat nějaký příznivý makroekonomický dopad.
Dávno avizované rušení druhého pilíře žádným přínosem nebude, protože se do něj nepřihlásilo ani sto tisíc lidí, takže návrat jejich tří procent důchodového pojištění do průběžného systému opravdu není zaznamenatelnou změnou. Z čeho jde naopak trochu hrůza, je formulace „dlouhodobé a systémové řešení rodinné politiky“. Je smutnou tradicí, že kdykoli se nad rodinnou politikou čeští politici zamýšleli, vznikl z toho makroekonomický průšvih velkého rozsahu, naposledy v roce 2006 za sedm desítek miliard.
Jak přispěje zvedání minimální mzdy poptávce po nekvalifikované pracovní síle, nás ještě může nepříjemně překvapit. Firmy stále fungují ve velmi úsporném režimu a nebudou ochotny na hru s minimální mzdou přistoupit. Budou tedy hledat cesty, jak se navýšení vyhnout.
Zaměstnávání málo kvalifikované síly je přitom dlouhodobým problémem, který by si zasloužil konečně řešení, spočívající v selektivním snižování sociální daně pro vybrané ohrožené skupiny. To je ale opak toho, co tato vláda hodlá činit, protože skrytým cílem zvýšení minimální mzdy je dosažení vyššího inkasa odvodů. Což jako vždy neklapne.
Návrat k pravidelné valorizaci penzí o sto procent inflace a třetinu růstu mezd znamená při dvouprocentní inflaci nárůst výdajů minimálně o šest miliard korun ročně. V posledním roce vlády tak budou stát důchody jen z titulu valorizací o skoro dvacet miliard více. K tomu je třeba ještě přičíst nárůst počtu penzistů a skutečnost, že „levné“ starodůchodce budou postupně nahrazovat lidé odcházející do penze s nárokem na vyšší penzi.
Druhým těžkým břemenem pro rozpočet bude zdravotnictví, které se opět propadlo do deficitů, o jejichž řešení není ve vládním prohlášení ani slovo. Hospodárnost systému dostala v závěru působení ministra Hegera a zejména za ministra Holcáta pořádnou ránu, takže je opravdu otázkou, jak to bude s tím „stabilním, předvídatelným a průměrným nákladům odpovídajícím systémem úhrad za všechny typy péče“, o nichž se ve vládním prohlášení mluví. Po zkušenosti s poslední úhradovou vyhláškou, která do systému vnesla „bulharskou konstantu“ a postavila celé snažení o postupnou kultivaci systému DRG v akutní lůžkové péči na hlavu, můžeme být těžko optimisty.
Tvrzení, že za stejný rozsah a kvalitu péče bude stejná úhrada, zní dobře do té doby, než zjistíte, že Česko nemá ve skutečnosti žádné měřítko, které by v úhradách zohledňovalo kvalitu, a že rozdíly mezi jednotlivými zařízeními jsou třeba u diagnóz, kde jde opravdu o život, obrovské. Takže i v úhradách by měl být propastný rozdíl. Jenže najděte politika, který tohle prosadí.
Výpadek ze zrušených poplatků bude uhrazen ze státního rozpočtu, a to včetně těch, které mohly být základem xkrát doporučovaného ekonomického gatekeepingu (to je zvýšený poplatek za praktikem nevyžádané vyšetření u specialisty, který financuje odpuštění poplatků u chronicky nemocných, pokud dodržují léčebný režim). Jak pak motivovat pojištěnce, aby doktory poslouchal, bude od ledna 2015 vědět asi jen pánbůh. I to systém prodraží.
Experti na zakázky A když se nic neřeší v mandatorních výdajích, nelze nic řešit ani v tom, kde objektivně existuje šance, že by zvýšení výdajů mohlo přispět ke zrychlení růstu a snížení nezaměstnanosti. Vláda se ve vládním prohlášení zavazuje, že nesníží investice do infrastruktury. Pomíjí přitom skutečnost, že dnes jsou investice Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) zhruba na třech čtvrtinách úrovně let 2007 a 2008. I s příjmy z fondů EU činí letos 63 miliard oproti 82 miliardám v roce 2007. Navíc aktuální výhled na roky 2015 a 2016 signalizuje, že SFDI bude mít k dispozici dokonce jen 42, respektive 47 miliard korun. Důvodem poklesu je nástup nového rozpočtového období EU a nové dotace budou nabíhat postupně. Takže i na zachování současné úrovně výdajů potřebuje vláda vydolovat nějakých dalších dvacet miliard ročně někde z vlastní, či lépe řečeno naší společné, kapsy.
Kabinet k tomu hodlá zavést „institut státní expertizy pro celou oblast investiční výstavby u veřejných zakázek“. Těžko říci, co je tím vlastně myšleno, ale je skutečností, že u veřejných investic nikdo v Česku metodicky správně neřeší jejich efektivitu z pohledu návratnosti tak, jako se to děje v soukromé firmě. Pokud by se tohle podařilo Andreji Babišovi na ministerstvu financí prosadit, bylo by to jistě nesmírně přínosné, ale zatím žádné takové signály neevidujeme.
Nakonec pro investice do infrastruktury nemusí být ani největším problémem nedostatek finančních zdrojů. Naprosto nedostatečná je připravenost staveb. Nová pravidla sice zlevnila výkupy pozemků, ale prodloužila proces výkupů, protože se velmi často čeká na rozhodnutí soudů. Také nová pravidla pro veřejné soutěže umožňují neúspěšným uchazečům dlouho protahovat tendry a oddalovat zahájení staveb. Lesní pokladnička Do státní kasy hodlá více sahat i ministr zemědělství, když žádá znovuzavedení zelené nafty pro zemědělce a kontinuitu v poskytování národních podpor ze státního rozpočtu. V tomto resortu přitom je jeden zdroj financí, který by mohl být při nesprávném zacházení přidušen. Představa, že jinou organizací tendrů podpoří Lesy ČR regionální zaměstnanost, je, mírně řečeno, poněkud nepochopitelná. Při pokácení stejného počtu kmenů a vysázení stejného počtu semenáčků je při stejné produktivitě potřeba vždy stejné množství lidí. Takže zde to s tou zaměstnaností určitě neklapne. Jaká by měla být pak podpora malých a středních dřevařských firem, si netroufáme odhadovat. Pokud by tím měl být myšlen prodej státního dřeva těmto společnostem za jinou než standardní tržní cenu, za niž se prodává v současnosti, šlo by zcela zjevně o trestný čin.
Lesy ČR jsou nyní schopny odvádět státu kolem šesti miliard korun ročně, což by asi mělo být zachováno, ale ve vládním prohlášení o tom není ani písmenko.
Celkově je tak vládní prohlášení velmi obecnou deklarací, z níž nelze ani zhruba odvodit, kudy se bude vládní politika v příštích třech a půl letech ubírat. Je to předzvěstí nejen nestability podnikatelského prostředí, ale i velmi pravděpodobných konfliktů ve vládní koalici složené ze stran programově značně odlišných.
Dluhovou brzdu nová vláda zjevně přijímat nechce a přistoupení k vykostěnému fiskálnímu paktu je fraška pokropená takovou tou malou českou vyčuraností.
O autorovi| Pavel Páral Miroslav Zámečník • paralp@mf.cz • zamecnik@mf.cz
