Lord Derek Ezra seděl v boji britských uhelných odborářů proti vládě Margaret Thatcherové na obou židlích
Zachovat spoustě horníků práci, nebo zvýšit produktivitu i za cenu zavírání uhelných dolů? V dilematu, které sužuje v posledních sto letech nejednu vládu po celém světě (včetně té naší), měl lord Ezra tvrdě hájit zájem managementu. Nečinil tak a dostal za vyučenou. Odměnou mu může být pověst posledního britského konzervativce ze staré školy.
V letech 1971 až 1982 byl, tehdy ještě pouze jako sir Derek, šéfem britské Národní uhelné rady, což byla de facto marketingová instituce. Ezra (23. února 1919 – 22. prosince 2015), jenž v marketingu vyrostl, si za své působení může připsat jeden velký úspěch a jeden stejně velký neúspěch. Na jedné straně za jeho vlády zažilo britské hornictví nebývalý rozvoj, když se mu podařilo ze dvou konzervativních a jedné labouristické vlády vytáhnout značné investice. Na straně druhé nebyl schopen splnit, co za dodané peníze slíbil, to jest zvýšení produktivity dolů.
NA STRANĚ ODBORÁŘŮ
Dost možná byl jeho posledně jmenovaný úkol nesplnitelný, ale kam s takovou řečí na Margaret Thatcherovou. „Místo aby hájil zájmy managementu, jak by se dalo od člověka v jeho pozici očekávat,“ soptila ministerská předsedkyně v září 1981 ve westminsterském parlamentu (v citaci deníku The Daily Telegraph), „budí vedení Národní uhelné rady pod sirem Derekem dojem, že plně sdílí zájmy odborářů, kteří zastupují zaměstnance.“
Ezra si skutečně vybudoval přátelský vztah s Joem Gormleym, šéfem mocných uhelných odborů. „Vždycky, když se jednalo o uhlí, jsme tomu říkali show Dereka a Joea,“ citoval The Independent pozdější vzpomínky z úst tehdejšího ministra financí Nigela Lawsona. Výsledkem vztahu Ezry a Gormleyho byla koordinovaná strategie státního managementu a odborů ve chvíli, kdy Británii její stagnující ekonomika vynesla nelichotivé přízvisko „nemocný muž Evropy“.
To nemohlo být Thatcherové po chuti. Odborář byl v jejím slovníku obzvlášť neoblíbený výraz, a nikoli bezdůvodně. V sedmdesátých letech byla svědkem toho, jak Gormley za de facto Ezrovy asistence dokázal svrhnout vládu Edwarda Heathe (v níž sama účinkovala jako ministryně školství). Když chtěl Heath zavřít některé nevýdělečné doly, pustili se horníci do stávky a vymohli na vládě svoje. Thatcherová byla rozhodnutá něco takového znovu nedopustit; napoprvé však také neuspěla a za vinu to kladla právě Ezrovi.
Šlo o to, že v letech 1979 a 1980 si Ezra na nátlak Gormleyho odborů vymohl na vládě desítky milionů liber investic do modernizace těch dolů, které prosperovaly nejlépe (čti „prodělávaly nejméně“), výměnou za uzavření těch nejhorších. Ezra peníze dostal, modernizace proběhla, ale když přišlo na zavírání a propuštění zhruba 30 tisíc horníků, odboráři byli z definice proti.
NEPOCHOPENÝ MUŽ
Tehdy došlo k události, jež Ezrovo působení ve funkci šéfa britského uhlí definovala a prakticky ukončila. Někdo z Whitehallu vynesl jména konkrétních dolů, které měly být uzavřeny. Thatcherovou a její lidi už nikdy nikdo nepřesvědčil, že to nebyl právě Ezra (on sám to až do smrti vehementně popíral). Odboráři na základě této informace stačili zorganizovat protestní akce; Thatcherová se konfrontace obávala a raději od plánu ustoupila.
Ezrovy dny v čele uhelné rady však byly sečteny. O rok později nedostal od vlády nabídku do dalšího funkčního období a stáhl se do ústraní (a Thatcherová později zavření dolů prosadila). Až do smrti, jež jej zastihla dva dny před Vánocemi, o sobě tvrdil, že zůstal osamocen ve snaze dosáhnout v jednání průmyslníků s dělníky porozumění na obou stranách.
O autorovi| DANIEL DEYL, deyl@mf.cz
