Sněmovna schválila Lisabonskou smlouvu. S velkou pravděpodobností vstoupí i v platnost. Irové totiž v referendu pravděpodobně změní svůj odmítavý verdikt.
Jestli si však oddechnou i občané evropských zemí, až tento dokument vstoupí v platnost, je otázka. Správná odpověď zní – některých zemí ano. A to je asi největší problém celého nového uspořádání Evropské unie. Když před pár lety Mirek Topolánek na shromáždění studentů označil tehdy diskutovanou a nakonec zamítnutou evropskou ústavu za „shit“, pak Lisabonská smlouva je jeho destilátem. Obsahuje všechna problematická ustanovení ústavy zakroucená do takových paragrafů, aby jim opravdu nikdo nerozuměl.
Sarkozy prezidentem EU?
Pod fólií jednotnosti a politické integrace, kterou euronadšenci ovinou a utáhnou kolem Evropy, totiž jen více a ostřeji vystoupí hrany logických a oprávněných národních zájmů. Stačí si představit, jaké pocity by v Češích, ale nejen v nich, vyvolalo, kdyby se stálým předsedou Evropské rady, tedy jakýmsi prezidentem EU, stal třeba Nicolas Sarkozy, jehož chování vyvolává vtíravý dojem, že francouzská vojska ještě pořád leží u Slavkova. Je sice pravda, že pocity jsou jenom pocity, ale v mnoha menších státech se budou mnohem více než dosud ptát, jak vlastně vypadá například ta společná evropská politika, a zda se jí opravdu vždy budou řídit Francouz a Brit sedící v důležitých křeslech stálých členů Rady bezpečnosti. A to se dost a logicky diskutuje o tom, že by své křeslo měl dostat i Němec. Bude jejich rozhodování řídit bruselský mnohostranný konsenzus, nebo jejich legitimní národní zájmy?
To, co se nyní děje v souvislosti s finanční krizí a propadem světové ekonomiky je jasným dokladem, že národní košile byla, je a vždy bude bližší než evropský kabát. A nenechme se pomýlit dojemným zájmem velkých západoevropských zemí o Ukrajince, Bulhary či Lotyše a chystáním velkorysé pomoci těmto zemím, které čelí hrozbě státního bankrotu. Pády tamních velkých bank by totiž mohly povalit i jejich matky, největší banky v Německu, Francii, Rakousku či Belgii. Takže nejde o žádnou evropskou solidaritu, ale především o ochranu vlastní zadnice.
Balíčky plné protekcionismu
Národní protikrizové balíčky jsou plné více i méně zjevného protekcionismu. Volání po celoevropské bankovní regulaci je zase jen pokusem, jak z dobře dozorovaných dceřiných bank, například v Česku, přesunout likviditu do strádajících matek.
Lisabonská smlouva je nástrojem, jak tyto potřeby velkých zemí snáze uspokojit tím, že usnadňuje přenášení kompetencí z národních států na nadnárodní celek, a tím, že omezuje možnost vetovat některé záležitosti a posiluje hlasovací váhu velkých zemí. Evropa tak jistě bude akceschopnější, ale krize nám ukazuje, že ta akce nemusí být pro nás zdaleka vždy přínosem.
Vzhledem k systému fungování Unie výrazně vzroste role bruselské byrokracie, která předjednává evropské normy. Zatímco nyní musí příslušný úředník jednat a snažit se vyhovět sedmadvaceti národním pánům, nově se bude stačit dohodnout se čtyřmi či pěti velkými zeměmi, které si už hlasovací koalici dobudují bez problémů samy. Paradoxně tak je ústupek, který Evropa udělila Irsku v otázce irského komisaře, velmi podstatný. Původně měl být omezen počet eurokomisařů a některé země se měly střídat na pozicích. Irové vyjednali i pro nás, že nadále bude mít každá země svého vysokého úředníka.
Měli jsme tedy Lisabonskou smlouvu zablokovat? Na to se těžko odpovídá. Neratifikování smlouvy by znamenalo téměř jistě štěpení Unie na pevné jádro a volně uvázané satelity. A také posílení těch politiků uvnitř tvrdého jádra, kteří prosazují podobu Evropy jako opevněného kontinentu plného různých obchodních bariér a vlád chránících pracovní místa pro našince. Je to prostě něco jako stát v hořícím bytě v sedmém patře a přemýšlet, zda uhořet, nebo skočit z okna. Nezbývá než věřit, že přijedou včas hasiči v podobě nové politické generace, která se pokusí podobu EU reformovat zpátky do dlouhodobě udržitelného a fungujícího stavu.
