CESTOVNÍ NÁHRADY Pro takzvané služební cesty platí od začátku roku odlišná pravidla. Dřívější zákon o cestovních náhradách vystřídal nový zákoník práce. Od začátku letošního roku se řídí poskytování náhrad při tuzemských a zahraničních pracovních cestách zákoníkem práce.
Od začátku letošního roku se řídí poskytování náhrad při tuzemských a zahraničních pracovních cestách zákoníkem práce. Zatímco dřívější zákon o cestovních náhradách v zásadě obsahoval jednotná pravidla pro všechny typy zaměstnavatelů, nová právní úprava odlišuje poskytování náhrad podle typu zaměstnavatele. Jiná pravidla tak platí pro zaměstnavatele z podnikatelské sféry a jiná zase pro zaměstnavatele ze státní správy. My se budeme ve dvou dílech věnovat vybraným otázkám poskytování cestovních náhrad v podnikatelské sféře.
Pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel přitom může svého pracovníka na cestu vyslat jen na základě dohody s ním. V pracovní smlouvě by mělo být pro účely cestovních náhrad sjednáno pravidelné pracoviště. Není-li tomu tak, je tímto pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než na jednu obec, považuje se za něj obec, v níž nejčastěji začínají pracovní cesty zaměstnance.
výpočet cestovních náhrad 2017
Podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, určí vysílající zaměstnavatel písemně předem (prostřednictvím cestovního příkazu). Jedná se zejména o dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování. Zaměstnavatel přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance.
Zahraniční pracovní cestou se rozumí cesta mimo území České republiky. Dobou rozhodnou pro vznik práva pracovníka na náhradu cestovních výdajů v cizí měně je doba přechodu státní hranice. Tuto dobu uvede zaměstnanec při vyúčtování cestovních náhrad. Při použití letecké přepravy se jedná o čas odletu a příletu podle letového řádu.
ZÁLEŽÍ NA DOHODĚ
Zaměstnavatel je povinen poskytnout zúčtovatelnou zálohu na tuzemskou i zahraniční pracovní cestu až do výše cestovních náhrad. Zaměstnavatel se však může se zaměstnancem dohodnout, že záloha poskytnuta nebude. Při zahraniční pracovní cestě může zaměstnavatel po dohodě se zaměstnancem poskytnout zálohu v cizí měně nebo její část též cestovním šekem nebo zapůjčením platební karty. Záloha na zahraniční stravné může být ovšem poskytnuta i v české měně.
Zaměstnanec je povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty předložit písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu, pokud se nedohodne se svým zaměstnavatelem jinak. Obdobně je zaměstnavatel povinen do 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit práva zaměstnance, pokud se účastníci nedohodnou jinak.
Novinkou je od 1. ledna možnost přerušení pracovní cesty. To se vztahuje jak na tuzemské, tak na zahraniční cesty. Za použití dopravního prostředku po ukončení předem dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance, po kterém již nenásleduje výkon práce, je zaměstnavatel povinen uhradit náhradu jízdních výdajů pouze do výše, která by náležela zaměstnanci v případě, že by k přerušení cesty nedošlo.
Obdobně se postupuje při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance před výkonem práce. Po dobu přerušení cesty z důvodů na straně zaměstnance však zaměstnanec neobdrží náhradu výdajů za ubytování, pokud si je nemusel vzhledem k podmínkám ubytování zachovat. Zaměstnanci rovněž po dobu přerušení pracovní cesty z důvodů na straně zaměstnance nepřísluší stravné. Doba rozhodná pro poskytnutí stravného končí ukončením výkonu práce nebo jiným předem dohodnutým způsobem, a po přerušení pracovní cesty začíná současně se začátkem výkonu práce.
Příklad – prodloužení zahraniční pracovní cesty o dovolenou
Zaměstnanec s bydlištěm v Praze uskuteční pracovní cestu do Paříže ve dnech 5. až 8. července. Před uskutečněním pracovní cesty se dohodne se svým zaměstnavatelem, že od 9. do 16. července bude pokračovat v dovolené po Francii. Na cestu Praha – Paříž a zpět použije letadlo. Do Česka se vrací letadlem 16. července.
Řešení: Zaměstnavatel uhradí zaměstnanci cestovní náhrady související s jeho pracovní cestou ve dnech 5. až 8. července (ubytování, stravné, kapesné, vedlejší výdaje) a dále uhradí letenku Praha – Paříž včetně zpáteční letenky.
LIMITY NA STRAVNÉ
Zaměstnavatel podnikatelské sféry poskytne zaměstnanci za každý kalendářní den pracovní cesty v roce 2007 stravné (zvýšené stravovací výdaje) nejméně ve výši:
délka trvání cesty výše stravného
5 až 12 hodin 58 Kč
déle než 12 hodin, nejvýše 18 hodin 88 Kč
déle než 18 hodin 138 Kč
Nesjedná-li zaměstnavatel nebo neurčí-li před vysláním zaměstnance na pracovní cestu vyšší stravné, než je stanoveno v tabulce, přísluší zaměstnanci uvedené stravné. Výši vyššího stravného může zaměstnavatel sjednat v kolektivní smlouvě anebo určit ve vnitřním předpise, respektive určit před vysláním zaměstnance na pracovní cestu individuálně, přičemž nemusí být stanovená výše stravného stejná pro všechny skupiny zaměstnanců. Výše stravného v podnikatelské sféře tak není limitována – horní limit stravného není zákonným předpisem stanoven.
Výše stravného se počítá za každou pracovní cestu a za každý kalendářní den pracovní cesty samostatně, a to i v případě, že v jednom kalendářním dni je uskutečněno několik pracovních cest. Pouze při pracovní cestě, která spadá do dvou kalendářních dnů, se upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dnu, je-li to pro zaměstnance výhodnější.
Příklad – stravné v rámci dvoudenní pracovní cesty
Zaměstnanec, pracující u soukromého podnikatele, vykonal tuzemskou pracovní cestu v době od 18.00 hodin do 5.00 hodin ráno druhého dne.
Řešení:
Varianta a – oddělené posuzování doby trvání pracovní cesty
den cesty délka trvání cesty výše stravného
1. den 8 hodin nejméně 58
2. den 4,20 hodin stravné nepřísluší
Celková výše stravného činí nejméně 116 korun.
Varianta b – souhrnné posuzování doby trvání pracovní cesty
den cesty délka trvání cesty výše stravného
1. + 2. den 12,20 hodin nejméně 88 Kč
Pro zaměstnance je výhodnější počítání stravného při odděleném posuzování doby trvání pracovní cesty.
Příklad – stravné v rámci dvoudenní pracovní cesty
Zaměstnanec pracující u soukromého podnikatele vykonal tuzemskou pracovní cestu v době od 16.00 hodin do 4.20 hodin ráno druhého dne.
Řešení: Varianta a – oddělené posuzování doby trvání pracovní cesty
den pracovní cesty délka trvání cesty výše stravného
1. den 6 hodin nejméně 58 Kč
2. den 5 hodin nejméně 58 Kč
Celková výše stravného činí nejméně 58 korun.
Varianta b – souhrnné posuzování doby trvání pracovní cesty
den pracovní cesty délka trvání pracovní cesty výše stravného
1. + 2. den 11 hodin nejméně 58 Kč
Pro zaměstnance
je výhodnější souhrnné posuzování doby trvání pracovní cesty za oba kalendářní dny.
KDYŽ JE JÍDLO ZADARMO
Pokud je zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, je zaměstnavatel oprávněn za každé uvedené jídlo stravné krátit podle délky trvání pracovní cesty až o hodnotu:
délka trvání cesty maximální výše krácení
stravného za každé jídlo
5 aI 12 hodin 70 procent
déle než 12 hodin, nejdéle 18 hodin 35 procent
déle než 18 hodin 25 procent
Pro účely krácení stravného nebo jeho neposkytnutí musí jít vždy o poskytnutí bezplatného stravování. Pokud by zaměstnanec přispěl na zajištěné stravování zaměstnavatelem na pracovní cestě i sebemenší částkou, nepůjde již o zabezpečení bezplatného stravování a stravné nelze krátit.
Aby zaměstnavatel mohl využít svého práva krátit stravné, musí sjednat nebo určit míru krácení před vysláním zaměstnance na pracovní cestu. Pokud zaměstnavatel nesjedná nebo neurčí před vysláním zaměstnance na pracovní cestu míru krácení stravného, přísluší zaměstnanci stravné v plné nekrácené výši. Míru krácení může zaměstnavatel sjednat v kolektivní smlouvě nebo stanovit ve vnitřním předpisu, případně sjednat v pracovní smlouvě.
Za zabezpečení bezplatného stravování se nepovažuje:
• pohoštění nebo občerstvení podávané během pobytu v letadle nebo na lodi,
• zabezpečené občerstvení při jednání, školení či kongresu, které nemá charakter snídaně, oběda nebo večeře (například poskytnutí chlebíčků či minerálky),
• zajištění stravování v závodní jídelně jiného zaměstnavatele při pracovní cestě, pokud zaměstnanec hradí stravenku.
Příklad – krácení stravného při pracovní cestě
Zaměstnanec stavební firmy byl vyslán na třídenní tuzemskou pracovní cestu. Zaměstnavatel zajistil druhý a třetí den pracovní cesty zaměstnanci bezplatný oběd. V podnikové směrnici je stanoveno použití nezvýšené výše stravného a dále krácení za bezplatné jídlo charakteru snídaně, oběd a večeře ve výši odpovídající maximální výši krácení podle zákoníku práce.
Začátek pracovní cesty je v 8.00 hodin prvního dne s ukončením třetího dne v 16.15 hodin. Podle předloženého dokladu o ubytování v hotelu byla zaměstnanci poskytnuta druhý a třetí den snídaně.
Řešení:
den cesty 1. den 2. den 3. den
trvání cesty 16 hodin 24 hodin 16,15 hodin
výše stravného 88 Kč 138 Kč 88 Kč
krácení stravného = 1 30,80 x 35 % Ka 2 = x 69 25 Ka % = 2 61,60 x 35 % Kč
stravné po krácení 57,20 Kč 69 Kč 26,40 Kč
STRAVNÉ V ZAHRANIČÍ
Při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci zahraniční stravné (stravovací výdaje v cizí měně) a to podle doby, kterou stráví osoba v zahraničí. Výše základních sazeb zahraničního stravného je stanovena prováděcím právním předpisem, pro rok 2007 je to vyhláška ministerstva financí č. 549/2006 Sb. Výši zahraničního stravného určí zaměstnavatel ze základní sazby zahraničního stravného sjednané nebo stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.
Sjedná-li zaměstnavatel podnikatelské sféry (v kolektivní smlouvě) nebo určí-li před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu základní sazbu zahraničního stravného, musí tato základní sazba činit v celých měnových jednotkách, s přihlédnutím k podmínkám zahraniční pracovní cesty a způsobu stravování, nejméně 75 procent a u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby nejméně 50 procent základní sazby zahraničního stravného stanoveného pro příslušný stát podle vyhlášky č. 549/2006 Sb. Horní hranice zahraničního stravného není limitována. Pokud zaměstnavatel nesjedná nebo neurčí výši základní sazby zahraničního stravného před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu, bude použita výše základní sazby zahraničního stravného stanovená podle vyhlášky číslo 549/2006 Sb.
Při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni se doby strávené mimo území ČR, které trvají 1 hodinu a déle, pro účely zahraničního stravného sčítají.
Doby, za které nevznikne zaměstnanci právo na zahraniční stravné, se připočítávají k době rozhodné pro výpočet stravného pro tuzemskou část zahraniční pracovní cesty.
==== KRÁCENÍ STRAVNÉHO I PŘI ZAHRANIČNÍ PRACOVNÍ CEST ====Ě
Bylo-li zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, je zaměstnavatel oprávněn zahraniční stravné krátit, a to následovně:
délka trvání zahr. cesty stravného maximální za v˘kaIdé ‰e krácení jídlo
déle než 12 hodin 25 %
déle než 6 hodin, nejdéle 12 hodin 35 %
déle než 1 hodina, nejdéle 6 hodin 70 %
Nesjedná-li zaměstnavatel míru krácení zahraničního stravného v kolektivní smlouvě anebo ji neurčí před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu (například ve vnitřním předpise, pracovní smlouvě a podobně), přísluší zaměstnanci zahraniční stravné nekrácené.
Příklad – cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě
Zaměstnanec zemědělské společnosti je vyslán svým zaměstnavatelem na dvoudenní pracovní cestu do Německa. Zaměstnavatel má sjednáno ve vnitřním předpisu poskytnutí zahraničního stravného ve výši dané vyhláškou č. 549/2006 Sb., včetně poskytnutí kapesného ve výši 40 % stravného a dále míru krácení stravného ve výši maximálního krácení podle zákoníku práce.
Zaměstnanec strávil po oba dva dny v Německu více než 12 hodin. Na hotelovém účtu je uvedena částka, která obsahuje jak výdaj za ubytování, tak za snídani. Doba strávená na tuzemské části zahraniční pracovní cesty je kratší v kalendářním dnu než pět hodin.
Řešení: Zaměstnanec má na zahraniční pracovní cestě zajištěno částečné bezplatné stravování, protože je mu poskytnuta druhý den pobytu snídaně v hotelovém zařízení. Zaměstnavatel má proto ze zákona oprávnění krátit stravné o jím stanovené procento, a to ve výši 25 % z výše stravného.
Zaměstnanci bude poskytnuto zahraniční stravné ve výši: 1. den – stravné v plné výši 45 eur, 2. den – krácené stravné ve výši 33,75 eur. Toto krácení v souladu s vnitropodnikovou směrnicí bude provedeno bez ohledu na výši hodnoty snídaně uvedené na dokladu o ubytování. Zaměstnanec obdrží navíc kapesné ve výši 40 procent z částky 45 eur za každý den, tedy částku 36 eur.
JAK JE TO S KAPESNÝM?
Poskytnutí kapesného v cizí měně při zahraniční pracovní cestě je fakultativní cestovní náhradou. Podmínky pro jeho poskytování jsou uvedeny v § 180 zákoníku práce. Zde se říká, že zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout kapesné do výše 40 procent zahraničního stravného (před jeho případným zkrácením) poskytnutého zaměstnanci podle § 170 odst. 3 a § 179 zákoníku práce. I když je ustanovení zákoníku práce o poskytování kapesného zařazeno v oddíle, který se týká poskytování cestovních náhrad zaměstnancům ve státní správě, lze toto kapesné poskytovat i zaměstnanci v podnikatelské sféře. To vyplývá z odkazu na § 170 odst. 3, který právě stanoví podmínky pro poskytování zahraničního stravného u zaměstnavatelů podnikatelské sféry.
Kapesné je určeno na úhradu výdajů osob
ní povahy v průběhu zahraniční pracovní cesty. Nejedná se o nárokovou výši zaměstnance, ale jde o fakultativní rozhodnutí zaměstnavatele.
Nutno přitom odlišit kapesné od nutných vedlejších výdajů, kterými rozumíme jednoznačně výdaje vynaložené v souvislosti s pracovní cestou a nezbytně nutné pro její řádný průběh a pro splnění účelu cesty. Naproti tomu kapesné je zdrojem pro úhradu výdajů osobní potřeby, které nikterak nesouvisí s účelem a průběhem zahraniční pracovní cesty. Proto také zaměstnanec nemá povinnost v rámci vyúčtování zahraniční pracovní cesty přesně uvádět, k jakému konkrétnímu účelu kapesné použil; v cestovním příkazu vyúčtuje kapesné pouze jako celkovou přiznanou částku.
DAŇOVÉ ŘEŠENÍ CESTOVNÍCH NÁHRAD
a) na straně zaměstnance Podle znění § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů se za příjmy ze závislé činnosti nepovažují a předmětem daně nejsou náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti do výše stanovené nebo umožněné zvláštním právním předpisem (např. část sedmá hlava třetí zákoníku práce) pro zaměstnance zaměstnavatele, který je organizací státní správy, jakož i hodnota bezplatného stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách. Jiné a vyšší náhrady, než stanoví tento zvláštní právní předpis, jsou u zaměstnance zdanitelným příjmem ze závislé činnosti.
Vzhledem k tomu, že pro zaměstnavatele podnikatelské sféry není zákoníkem práce limitována horní hranice poskytnutého stravného při tuzemské nebo zahraniční pracovní cestě a tím není limitována ani výše poskytnutého kapesného při zahraniční pracovní cestě, vyplývají pro daňové řešení u zaměstnanců zaměstnavatelů podnikatelské sféry následující závěry:
• Cestovní náhrady přijaté zaměstnanci do příslušného limitu stanoveného pro zaměstnance zaměstnavatelů státní správy nebudou u zaměstnance podnikatelské sféry předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti.
• Cestovní náhrady přijaté zaměstnanci nad limit stanovený pro zaměstnance zaměstnavatelů státní správy budou u zaměstnanců podnikatelské sféry zdanitelným příjmem, který se zahrnuje v příslušném měsíci do příjmů podléhajících zdanění daní z příjmů ze závislé činnosti (tyto nadlimitní cestovní náhrady se rovněž zahrnují do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální a zdravotní pojištění).
b) na straně zaměstnavatele Vzhledem k tomu, že pro zaměstnavatele podnikatelské sféry nejsou stanoveny horní limity stravného, bude podle znění § 24 odst. 2 písmeno zh) zákona o daních z příjmů daňově uznatelným výdajem (nákladem) stravné a kapesné v té výši, v jaké bude zaměstnavatelem podnikatelské sféry zaměstnanci poskytnuto, tedy i nad limit stanovený pro zaměstnavatele státní správy.
Příklad – stravné u zaměstnance na tuzemské pracovní cestě
Obchodní společnost stanovila pro své zaměstnance v interní směrnici nárokovou výši stravného pro všechny zaměstnance následovně:
délka trvání cesty výše stravného
5 až 12 hodin 100 Kč
déle než 12 hodin, nejvýše 18 hodin 160 Kč
déle než 18 hodin 210 Kč
Zaměstnanec uskutečnil tuzemskou pracovní cestu ve dnech 15. až 17. června s tím, že zahájení pracovní cesty bylo v 10.00 hodin a ukončení třetího dne v 18.30 hodin.
Řešení: Zaměstnanec obdržel stravné za třídenní pracovní cestu ve výši: 160 Kč + 210 Kč + 210 Kč = 580 Kč.
Zákonný limit, který není u zaměstnance předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti činí: 106 Kč + 165 Kč + 165 Kč = 436 Kč.
Rozdíl 144 Kč je zdanitelným příjmem zaměstnance v příslušném kalendářním měsíci a současně tento příjem zvýší vyměřovací základ pro odvod pojistného na sociální a zdravotní pojištění.
U zaměstnavatele bude celá částka vyplaceného stravného 580 Kč daňově uznatelným nákladem.
JAK JSOU NA TOM PODNIKATELÉ
Na tuzemské a zahraniční pracovní cesty fyzických osob s příjmy z podnikatelské nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti včetně pracovních cest jejich spolupracujících osob se ustanovení zákoníku práce o cestovních náhradách vztahují nepřímo, a to prostřednictvím § 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů.
Podle tohoto ustanovení jsou daňově uznatelným výdajem výdaje (náklady) na pracovní cesty včetně výdajů (nákladů) na pracovní cestu spolupracujících osob a společníků v. o. s. a komplementářů k. s., a to maximálně ve výši podle zákoníku práce. Pravidelným pracovištěm podnikatele se rozumí také místo podnikání uvedené v živnostenském oprávnění nebo jiném obdobném povolení k podnikání.
Pro přiznání výše stravného při konání tuzemské pracovní cesty platí určité omezení pro podnikatele – fyzické osoby. Daňovým výdajem (nákladem) při tuzemských pracovních cestách jsou totiž pouze zvýšené stravovací výdaje (stravné) při cestách delších než 12 hodin v kalendářním dnu, a to maximálně do výše stravného vymezeného pro zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů. Pro podnikatele – fyzické osoby sice není stanoven limit horní hranice výše stravného, ale daňově účinným je pouze taková výše stravného, která odpovídá horní hranici stravného zaměstnanců státní správy, tj.:
délka trvání cesty daňovu uznatelné stravné
déle než 12 hodin, nejvýše 18 hodin 106 Kč
déle než 18 hodin 165 Kč
Při zahraniční pracovní cestě přísluší podnikateli stravné v cizí měně ve výši základní sazby zahraničního stravného podle vyhlášky č. 549/2006 Sb., a to podle doby, kterou stráví osoba v zahraničí. Na rozdíl od tuzemské pracovní cesty není při zahraniční pracovní cestě podnikatel omezován při přiznání zahraničního stravného délkou pracovní cesty 12 hodin. Podnikatel si může rovněž přiznat kapesné ve výši 40 % zahraničního stravného.
Zatímco u zaměstnance je prokázáno uskutečnění pracovní cesty řádně vyplněným a zaměstnavatelem schváleným cestovním příkazem, u podnikatele leží důkazní břemeno o prokázání pracovní cesty výhradně na podnikateli a v případě daňové kontroly musí podnikatel veškeré uplatněné výdaje na pracovní cestu prokázat správci daně. Podnikatel musí prokázat, že se jedná o výdaje, které mu vznikly v rámci pracovní cesty konané v přímé souvislosti s jeho podnikatelskou činností, vykonávanou podle příslušného živnostenského nebo jiného oprávnění.
Na poplatníka s příjmy z podnikatelské a z jiné samostatné výdělečné činnosti se nevztahuje možnost paušalizace cestovních náhrad. Všechny cestovní výdaje, které podnikatel vyúčtovává k úhradě v rámci pracovní cesty, musí být prokázány a doloženy příslušnými doklady, s výjimkou výše stravného a kapesného, které je přímo stanoveno v zákoníku práce.
KDY VZNIKÁ NÁROK NA CESTOVNÍ NÁHRADY
Cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při
• pracovní cestě
• cestě mimo pravidelné pracoviště
• cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místu výkonu práce nebo pravidelného pracoviště
• přeškolení zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, jež bylo sjednáno v pracovní smlouvě
• přijetí do zaměstnání v pracovním poměru
• výkonu práce v zahraničí
ZAHRANIČNÍ STRAVNÉ NA ZAHRANIČNÍ CESTĚ
• Pokud doba strávená zamustnancem na zahranianí pracovní cestu mimo území ČR trvá v kalendářním dni déle než 12 hodin, poskytne zaměstnavatel zahraniční stravné ve výši základní sazby, stanovené uvedenými vyhláškami.
• Pokud doba strávená zaměstnancem na zahraniční pracovní cestě mimo území ČR trvá v kalendářním dni déle než 6 hodin, nejvíce však 12 hodin, poskytne zaměstnavatel zahraniční stravné v poloviční výši sazby zahraničního stravného.
• Pokud doba strávená zaměstnancem na zahraniční pracovní cestu mimo území ČR trvá v kalendářním dni méně než 6 hodin, avšak alespoň 1 hodinu, poskytne zaměstnavatel zahraniční stravné ve čtvrtinové výši sazby zahraničního stravného.
• Trvá-li doba strávená mimo území ČR méně než 1 hodinu, zahraniční stravné se neposkytuje.
ČÍM SE ŘÍDÍ CESTOVNÍ NÁHRADY
Zákon a. 262/2006 Sb., zákoník práce, § 151 aI § 189.