Vymyslete dostatečně velkou blbost a dokonce i Němci začnou podvádět jak o život. Názorným příkladem je podpora obnovitelných zdrojů energií, která v praxi neznamená nic jiného, než že si spotřebitelé energie musí konverzi na bezjadernou budoucnost v Německu zaplatit.
Jistě, Češi platí za obnovitelné zdroje také obscénní peníze, které překročí příští rok jedno procento HDP (což je sama o sobě vysoká daň za ekonomický nesmysl), ale je dobré se poučit, jak se parciálním řešením blbost nezmenšuje, ale umocňuje.
Poslední velká ekonomika v Unii, kde má průmysl významný podíl na hrubém domácím produktu, si samozřejmě musí hlídat konkurenceschopnost v energeticky náročných oborech. Proto Němci přišli s na první pohled racionálním řešením: velkým spotřebitelům, kteří zároveň mají vysoký podíl nákladů na energie v jejich nákladové struktuře, poskytnou výjimku.
Neinspirujme se předčasně. Podmíněná racionalita spočívá samozřejmě v tom, že jen málokterý soudný politik vědomě zabije konkurenceschopnou fabriku jenom proto, že uměle zvýšil jednu nákladovou položku, zvláště když se postižení vehementně ozývají a hrozí propouštěním.
Jenže čím více je uživatelů výjimky, tím více zaplatí ti, kteří jí nedostanou. Ukažte někomu křížovou subvenci a on si o ní řekne, kdekoli na světě, učíval mě můj profesor mikroekonomie. A že měl tedy pravdu. V Německu vznikl celý nový obor konzultantů, kteří se neživí ničím jiným než „optimalizací nákladů na energii“. Optimalizací se nerozumí snížení nákladů omezením spotřeby, změnou technologie nebo jiným žádoucím technickým opatřením. Právě naopak: přejít na levný tarif, který není zatěžován příspěvkem na obnovitelné zdroje, vyžaduje energií od jistého momentu plýtvat.
A tak podle německého týdeníku Der Spiegel rostou případy „kreativních řešení“ u podniků, které jsou těsně pod čarou roční spotřeby jedné gigawathodiny a čtrnáctiprocentního podílu nákladů na elektřinu ve vztahu k přidané hodnotě. Aby se na výjimku kvalifikovaly, zvyšují firmy spotřebu energie před koncem roku. Agregáty prostě běží naprázdno a spotřeba roste, dokud nepřekročí potřebnou hranici. I když tahle kreativita staví celou energetickou politiku na hlavu, z hlediska firmy plní svůj účel: výjimka je „doma“ a úspora na tarifu bez příspěvku na energii bohatě zaplatí ono plýtvání. Tedy přesune se na ty, kteří jsou daleko od požadované hranice, anebo se jim prostě příčí se na téhle absurditě podílet. Ministerstva jsou zneklidněna, a budou situaci „řešit“- zřejmě zvýšeným kontrolním úsilím.
Další komentáře Miroslava Zámečníka:
Leoš Heger: Srneček bezelstný a pravdomluvný
Řecko a MMF: Pravda s dvouletým zpožděním
Trochu mi to připomíná historku ze sovětské Gruzie, kterou mi před třiceti lety s úžasem vyprávěl jeden Čech, který se tam oženil. Jeli na svatbu k nějakým příbuzným taxíkem, a to v Gruzii byla a je velká věc. Zábava byla dobrá, taxikář sympaticky zapadl do oslavy a tak jej svatebčané přesvědčili, že by měl zůstat. Jenže taxikář měl denní kilometrovou normu a musel odevzdat jízdné. Rozšafní gruzínští taxikáři měli tehdy zřejmě peněz jako plev, benzín byl báječně levný, a tak onen dotyčný vyřešil problém promptně a „kreativně“. Dal Volhu na špalek a zadní kola se celou noc točila jako o život. Dlouho před koncem oslavy byla norma splněna.
Perverzně nastavené ekonomické parametry, halící se za nějakou „velkou ideu“ vždycky někdo zaplatí. Obvykle ten, který je na konci „potravního řetězce“. Zda v Gruzii za Brežněva nebo v současném Německu, to už je podružný časový a geografický rozdíl.
