Andrej Babiš se chová jako třicetiprocentní akcionář, který si s firmou dělá, co chce, a s majoritou se vůbec nebaví.
Silné řeči o konci demokracie v Česku nemáme jako střízliví pragmatici v týdeníku Euro moc rádi. Někdy je však třeba, aby ta silná slova zazněla, a to hodně nahlas. A takovým okamžikem jsou aktuální kroky premiéra v demisi Andreje Babiše.
Už rozsáhlé personální změny v úřadech a státních firmách či nemocnicích jsou za hranou demokratické politiky. Babiš je hlavou vlády bez důvěry. Získal 30 procent hlasů a stále nemá žádného parťáka, který by jeho vládnutí podporoval. Vláda je podle ústavy odpovědná parlamentu a z této odpovědnosti čerpá svou legitimitu. To, že činí jiné než udržovací kroky, znamená, že 70 procent voličů zbavuje jejich občanského práva podílet se na správě země. Chová se, a řekněme to terminologií, které by měl Babiš rozumět, jako třicetiprocentní akcionář, který si s firmou dělá, co chce, a s majoritou se vůbec nebaví. To je zákonem obecně vnímáno jako krádež cizího majetku a soudy to tak obvykle řeší. Současná personální politika vlády v demisi je vážná věc, ale při nečinnosti prezidenta to lze nakonec řešit ústavní žalobou.
Babišovo vydírání
To, co se ale stalo minulý týden ve věci šéfa Generální inspekce bezpečnostních sborů Michala Murína, je daleko vážnější a jde o podstatu režimu, v němž žijeme. Není až tak podstatná podobnost s událostmi na přelomu roku 1947 a 1948, kdy ministr vnitra Nosek obsadil v jedné velké čistce velení policie komunistickými kádry a začal budovat i agentu Burešovi dobře známou Státní bezpečnost v přípravě na převrat.
Estébák Ján Sarkocy: Mám nahrávku, na které se mě Babišův advokát snažil podplatit
Nejde ani o to, zda je v demisi, či má důvěru. I Andrej Babiš je, stručně řečeno, povinen dodržovat zákony země, v níž se momentálně zdržuje. A podle těchto zákonů se jako premiér může sobě podřízeného Murína zbavit v zásadě třemi cestami. První je, že šéf GIBS sám rezignuje. Druhou je vypršení jeho pětiletého mandátu a třetí je spáchání trestného činu. Murín nerezignoval, mandát mu ještě tři roky nevyprší, a jestli spáchal nějaký trestný čin, měl o tom Babiš informovat vládu a sněmovní orgány a řádně Murína odvolat.
Místo toho mělo zaznít, že buď do konce února opustí dobrovolně funkci, a objede se to bez skandálu, nebo to neudělá, a odejde se skandálem. Taková věta, pokud padla, a zatím to ani sám Babiš nepopřel, zakládá skutkovou podstatu trestného činu popsaného v trestním zákoníku v paragrafu 175 jako vydírání. Pokud orgány činné v trestním řízení doposud nezačaly konat, tak by rozhodně začít měly.
Stíhání na objednávku
Ten skandál na Murína se totiž evidentně chystá. Na základě jakéhosi přestupku, tedy nikoli trestného činu, z něhož Murína patrně viní Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, které nám před pěti lety demonstrativně předvádělo půldruhého metráku zlata jako důkaz korupce a klientelismu v Nečasově vládě a dodnes nemá pravomocný rozsudek ani za komickou nezaplacenou daň z darovaných kabelek.
O skutečném motivu je možné se jakkoli přít, nicméně o čem se přít nedá, je fakt, že Babiš je v tomto případě v konfliktu zájmů, jaký nemá obdoby a který by komukoli jinému v jakékoli jiné demokratické zemi neumožňoval v této věci konat. Obsadit svým člověkem velení bezpečnostní složky, která je kompetentní zasáhnout vůči policistům vyšetřujícím jeho vlastní trestnou činnost, by mohl možná Erdogan a ani jemu by to asi neprošlo úplně hladce. A fakt nejde jen o Čapí hnízdo. Jde o to, že se tak nezákonně a jaksi mimochodem vytváří mocenská struktura, v níž bude moci být stíhán, nebo nestíhán kdokoli, čistě podle osobních a obchodních zájmů Andreje Babiše. A tomu je třeba se postavit.
Přečtěte si další komentáře Pavla Párala:
