Dialog o profesionalitě, esemeskách, životosprávě, výstřelcích, bibli a širém světě
Jiří Lábus nosí v peněžence popsaný lístek. Stojí na něm: „Ze všech možných světů je ten, do kterého jsme se narodili, nejkrásnější. Je těch krás kolem nás tolik, že bychom měli od rána do noci a od večera do rána důvod pro ně zpívat Haleluja a Te Deum laudamus. Tebe, Bože, chválíme. My jsme v tom světě však ubozí, neboť nevíme, nevíme, nevíme. Všichni stejně bloudíme jako děti hledající cestu z temného lesa. Hlavní ale je nebýt při tom hledání sám. Kdo nemá, s kým by se držel za ruku, koho by miloval a kdo by miloval jeho, ten je ztracen.“ Jde o citát z knihy Vojtěcha Fischla. Jiřímu Lábusovi slouží za doklad, když o sobě tvrdí: „Jsem hrozně konzervativní člověk.“ Na jiném lístku má ale Jiří Lábus poznamenáno: Další destinace - Istanbul, Benátky, Malajsie. Takže co je to „konzervativní“?
Od podzimu účinkujete s Oldřichem Kaiserem v cestovatelském pořadu Letem světem. Jak jste se k tomu dostal? Připravoval se od počátku léta na popud Milana Šímy a Miloše Čermáka z České televize. V polovině července jsem pobýval na chalupě v jižních Čechách. Večer jsem dostal textovou zprávu od Milana Šímy, že projekt, na němž jsme pár týdnů pracovali, se rozjede až od příštího roku. Ale už za pár minut přišla další zpráva: Všechno asi bude jinak. A vzápětí ještě jedna: Ředitel Janeček ten pořad podepsal. To bylo ve středu v noci. V pátek se letělo na Srí Lanku, do Indie, na Maledivy a do Dubaje.
Přijal jste nabídku hned? Trochu jsem váhal. Je to televizní týdeník a já mám přece jen více představení v divadle než Olda. Tvrdil jsem, že to nebude možné zvládnout. Na první cestu jsme vyjížděli 30. července a trvala šestnáct dní. A zakrátko jsme vyrazili na další trasu. To byla Havana, Mexiko a Jamajka. Oba díly o Německu a Vídeň sice natočili Milan Šteindler a David Vávra, ale až do června příštího roku budeme zase jezdit sami. Začátkem listopadu jsme vyrazili na dva dny do Bruselu a na dva dny do Londýna. A další destinace budou Istanbul, Benátky, Malajsie.
Zajímalo vás Letem světem kvůli tomu, že rád cestujete, anebo protože nabízeli tak zajímavé peníze? Samozřejmě kvůli cestování. Kvůli penězům rozhodně ne. Je pravda, že cestuji rád a Olda je ještě větší cestovatel. Třeba už byl dvakrát v Číně. A určitě je i větší dobrodruh. Takže to i v pořadu máme tak rozdělené. Já jsem ten typický český „prďola“ a Olda je ten, který se v každé zemi přizpůsobí, vezme si něco místního na sebe a vypadá, jako kdyby v té zemi žil celý život. Lidi se nás ptají, proč si v tom pořadu vykáme. My tam ale nejsme za sebe, my jsme tam v určitých rolích cestovatelů.
Jak se vám zamlouval výsledek vašeho natáčení? Někteří lidé se domnívají, že je v pořadu málo informací o té zemi. Což je možná pravda. Ale tento pořad má jiný účel. Měl by ukázat, jak dva obyčejní Češi vidí různé kouty světa. Nehrajeme si na naučný dokument. Někomu se líbí, někomu ne. Ale zajímavé je, že má zatím velmi dobrou sledovanost.
Dovolí vám veřejnoprávní televize luxus cestování v business class či ubytování v dražších hotelích? Ne ne. Létáme turistickou třídou a bydlíme spíš v těch řekněme průměrných hotelích. Abych pravdu řekl, moc na to nejsou peníze. A navíc létáme jen ve třech. Tedy Olda, kameraman a já. Pořad skutečně vzniká na koleně. Pokud to někdo bere tak, že se všude válíme za jeho peníze, mohu ho ujistit, že je to úplný nesmysl. Když jsme byli u moře, byl jsem ve vodě pět minut. Není čas, protože v každé zemi jsme krátce. Od rána do večera točíme. Neustále ve spěchu a v kalupu. Nesedíme a neklábosíme s místními v hospodách. Máme sice seznam míst, kam zajet, ale všechno ostatní vymýšlíme za pochodu. Necháme se inspirovat zemí nebo místem. Je to jakási „Ruská ruleta“, co jsme s Oldou léta dělali. Všechno je založeno na improvizaci. A až na základě toho, co přivezeme, a natočeného materiálu je dost, Šíma s Čermákem vyberou dvacet osm minut čistého času a napíší komentář, který my pak ve studiu v Praze přečteme.
Projel jste Srí Lanku, Maledivy či Jamajku. Nejde o typická místa, kam Češi jezdí na dovolenou. Vyrazil byste tam sám o sobě? Klidně. Mě to tam všude strašně bavilo. Třeba mě uchvátilo hlavní město Indie Dillí. To je takový blázinec! Má to atmosféru. Člověk tam potká krávy, samozřejmě tam jezdí rikšové, motorky, auta. Je to úžasná změť zvuků, vůní, smradů i těch lidí. Úplně jiný svět a mě baví ho poznávat. Zajímavé to bylo i v zemi, kde bělochy moc rádi nemají. Na Jamajce. My totiž jezdíme do míst, kam obyčejný turista obvykle nezavítá. Například o Jamajce se v průvodcích píše, aby lidé hlavně večer nechodili do centra hlavního města. Hlavně pro bělochy je to nebezpečné. Místní jsou většinou zfetovaní, mají zarudlé oči a jsou až agresivní.
A vy tam jdete… Tam právě chodíme. Chceme něco zajímavého natočit.
Jak se domluvíte? To je náš kámen úrazu. Ani Olda, ani já jazyky moc neovládáme. Jenom kameraman umí anglicky. Ale někdy fakt vzniknou problémy. Třeba, když místní mluvili jenom španělsky.
Jak snášíte časové posuny a aklimatizaci? Nedělá mi to problémy. Aklimatizuji se velmi rychle. Akorát mám problémy se stolicí. Já vůbec trpím zácpou. Takže i v zemích, kde má většina lidí průjmy a berou si prášky na stavení, já užívám projímadla.
V Letem světem vystupujete jako český „prďola“. Jaký je Jiří Lábus na své dovolené? V civilu nejsem ten „prďola“, ale velmi adaptabilní cestovatel. Tedy až na ty jazyky. Ale to vynahrazuji tím, že se snažím domluvit rukama i nohama. Kupodivu to jde. Ale jinak mám rád moře. I když nejsem zvláštní plavec. Mám totiž fobii z hloubek a jako dítě jsem se několikrát topil. A mám strašně nepříjemný pocit, když nestačím. Takže kde nestačím, tam nelezu. Nemusím se potápět a zkoumat podvodní říši. Na Maledivách jsem plul ve čtyřiceti metrech pod mořem v ponorce, ale příliš mě to nebralo. Naopak poušť v Dubaji, ta mě velmi uchvátila.
Kdo nebo co na vás udělalo při cestách největší dojem? Až nyní jsem si uvědomil, kolik je na světě bídy. Strašné bídy. Chudých lidí je ve světě strašně moc. A druhá zkušenost: nikde vám nikdo nedá nic zadarmo. Hlavně v těch chudých rozvojových zemích se musí za všechno, za každou informaci, platit. Dolar, dolar, dolar. Každý chce dolar.
A má na to televize fondy? Ne, to musíme dávat ze svých. Když chceme, aby nám místní zahráli nějakou etudu, zaplatím rád. Ale oni chtějí peníze za každou informaci. To je, jako kdyby se mě někdo ve Spálené zeptal, jak se dostane na Václavák, a já mu řekl: Dejte mi deset korun a já vám to povím. To je takový svět.
Kde je pro vás ráj na zemi? Třeba Maledivy jsou krásné. Nechat se ovívat Maledivkama. Malýma divkama. Ale je tam trochu nuda, na těch ostrůvcích s těmi bungalovy. Město, které mě skutečně uchvátilo, je New York. Vyzařuje speciální energii. Prostě stát ve státě. Byl jsem tam už třikrát a stále tam objevuji něco nového.
Mohl byste tam bydlet? Kdybych tam měl nějakou smysluplnou práci…
V roce 1972 jste nastoupil do tehdy ještě libereckého Divadla Ypsilon. Po přestěhování do Prahy v něm hrajete dodnes. Říkáte si: Už 32 let? Někdy ano. Je to unikátní, že jsem tady tak dlouho vydržel. Ale nejsem v Ypsilonce nejdéle. Rekordmani jsou režisér Schmid a herci Synková, Kořínek a Popelka.
Čím to, že jste Ypsilonku nikdy neopustil, ač jste měl nabídky z jiných divadel? Využil jsem některé nabídky k hostování, ale pořád jsem cítil, že tady mám určité zázemí. Styl Ypsilonky mi díky žánrové pestrosti vyhovuje. Tady se hraje všechno možné. I opery, operety v kořínkovských úpravách. Až po normální činohru. Rád jsem měl improvizované Večery pod lampou, které jsme tu léta uváděli. Díky nim jsem se naučil na jevišti rychle reagovat a improvizovat. To byla nezaplatitelná zkušenost.
Nyní hrajete v sedmi ze třinácti představení Studia Ypsilon. Je to akorát, nebo se cítíte málo vytížený? Bývalo to víc. Ale mně to tak vyhovuje. Hraji ještě ve třech dalších divadlech: ve Viole, v Ungeltu a v Divadle na zábradlí.
Ale když se řekne Lábus, hned se vybaví Ypsilonka… … ale nevěřil byste, kolik lidí neví. Taxikáři. Když mě vezou v noci po představení, ptají se, co tady dělám. A říkají: Jste ještě v tom Ústí? Tak odpovídám: V Ústí jsem nikdy nebyl. Hrál jsem v Liberci, ale už jsem dávno v Praze. Neříkejte! diví se taxikář. A že je jich udivených. A kde tedy vlastně hrajete? Ve Spálené ulici, jak je pojišťovna. Tak tam je Ypsilonka. Aha, tak to nevím. Ono je to těžké, protože některý taxikář ani neví, kde je Stavovské divadlo.
Jak se za ty roky změnil život herců po představení? Když si vzpomenu na Liberec, kdy jsme byli všichni o hodně, o hodně mladší, tam jsme bydleli vlastně v divadle. Tedy o patro, dvě nad ním v hereckých bytech. Tak to byly večírky! Pak se ještě někam šlo, třeba k někomu domů. Dnes už jsme jednak starší, a pak jsou také další povinnosti. Protože divadlo by vás těžko uživilo. Máme práci v dalších divadlech. Dabing. Hraní pro televize, film. Proto si víc a víc vážím oblastních herců, kteří skutečně žijí jenom z toho, co vydělají v divadle. A to jsou almužny.
Kolik to je, taková divadelní almužna? Snad dokonce méně než průměrná měsíční mzda. Co vám budu říkat. Jsem v Ypsilonce 32 let a mám plat 18 300 korun měsíčně čistého. Po vysoké škole. A to mám jeden z nejvyšších platů. Mladý herec, který živí dvě děti, má včetně přídavků devět tisíc korun čistého. To je co? A v oblastech je ještě složitější divadelní život. Tam jsou premiéry daleko častěji, je to tam ještě daleko větší dřina. A ti lidé to přesto dělají s láskou a jsou to často i vynikající herci.
Přijímáte zakázky jen proto, abyste se uživil? Ne, ne! Jsem naštěstí v situaci, kdy nemusím dělat všechno.
Jak si vybíráte?
Podle textu. Ale pro mě je důležité i to, s jakými lidmi dělám. A jestli mě role osloví nebo ne. Nevyhýbám se ani malým rolím. Ve filmu Zapomenuté světlo Vládi Michálka jsem hrál úplně malinkou roli. Byla to asi minutová scéna, ale strašně důležitá pro celý film. Proto jsem ji přijal.
V poslední době jsem hrával hodně záporných postav, a teď si říkám, že by bylo dobré hrát nějakou kladnou roli. Ty se však hrají velmi těžko. Záporné role jsou vděčnější. Ale být zaškatulkován je pro herce to nejhorší.
Jak se změnilo divadlo od roku 1989?
Myslím, že velký rozdíl není. Vždy jsme stavěli repertoár tak, aby nebyl poplatný režimu. Ani když jsme hráli ruskou klasiku, či sovětské hry. Byly to kvalitní texty. Nikdy jsme nedělali úlitby. Občas jsme se dostali do problémů. Už v Liberci. Schmid musel na pohovor. A potom v Praze. Večírek, který napsal Schmid, byl hrozný malér, protože ho v roce 1986 navštívil Dubček. Když se to dověděli „nahoře“, Schmid musel na kobereček na městský výbor. Byla z toho hrozná mela. Dokonce nám chtěli zavřít divadlo. Tak jsme všichni museli do prvomájového průvodu. Kooperativně. Aby nás tam všechny viděli. Tak jsme fakt šli. Celá Ypsilonka. Dokonce mám doma ještě fotku. Na Letenské pláni. V průvodu. Byl krásný den, svítilo sluníčko. A ten den padal z oblohy největší odpad z Černobylu (po výbuchu v ukrajinské jaderné elektrárně - poznámka redakce). Nebo když v Ypsilonce poprvé vystoupila Marta Kubišová. V říjnu osmdesát devět. Ve Večerech pod lampou. Z toho byl pochopitelně také malér. Přišel listopad. A pak bylo všechno jinak.
Jediný problém je dnes vlastně s penězi. My patříme pod magistrát hlavního města. Musí se šetřit a šetří se hodně. Proto není chod divadla vůbec jednoduchý.
Takže se omezují zájezdy? Naopak! Jezdí se víc. Díky zájezdům se právě vydělá. Hraje se totiž ve větších sálech a vstupenky stojí víc než u nás v divadle. Máme většinou pravidelné štace, kam jezdíme rádi. Některá místa jsou vyhlášená. Jsou tam skvělí diváci. Třebíč, Písek, Tábor. I Ostravsko, kam jezdíme každý rok. Vždy v červnu na pět dní, už dvanáct nebo třináct let. A je to taková tradice. Vždycky spíme v motorestu ve Frýdlantu nad Ostravicí a odtud vyrážíme hrát do Karviné, do Havířova.
Do ciziny se také jezdí? Naposledy jsme byli loni v Moskvě s Prodanou nevěstou, kam nás na týden pozval Oleg Tabakov. Byl to zajímavý zájezd. A Moskva se skutečně hodně změnila. Od té doby, co jsem tam byl naposledy. V roce 1980. Opravdu je to světové město. Drahé. Velice.
Baví vás vůbec ještě hrát? No. Baví. Řeknu to takhle: když na tom jevišti stojím a rozsvítí se světla, díky publiku zapomenu i na únavu a lidé v hledišti mě nabíjejí energií. Ale přiznám, že když mám hodně představení za sebou, občas cítím takové: No, že by se mi dnes dvakrát chtělo…
Existuje nějaká hranice, kolik se dá kvalitně odehrát představení? Můžete hrát každý večer. Třeba na Brodwayi se jedno představení hraje celý rok. Kromě pondělí, ale v neděli dvakrát. Jenže tam jsou buď alternace, a nebo je to královsky zaplacené. Také u nás znám herce, kteří hrají denně nebo skoro denně. Ty obdivuji. Třeba Langmajera a Rössnera. Co ti dokáží za rok nastudovat rolí. Ale já si říkám, že to musí být šílené vypětí.
Přistihl jste se, že byste cítil: To moje hraní je ale rutina? Svým způsobem to rutina je. Zvlášť, když hrajete dokola jedno představení. Vždyť některé budu hrát po dvěstěpadesátépáté. Ale člověk se tomu musí bránit. Musí si na tom představení něco najít, jako by to bylo poprvé. Něčím by vás to mělo aspoň trošku bavit. Musí. Divák by jinak poznal, že je to rutina.
Jak to ale uděláte? Já nevím. To říkám na rovinu. To je ta profese, to řemeslo. Že to pokaždé hrajete s takovým nasazením jako na premiéře. Musí to jít. To je ta profesionalita.
Kdo byl nebo je vaším nejoblíbenějším hereckým partnerem? Výborných herců jsem zažil mnoho. I na jevišti v Ypsilonce. Léta jsem hrál s Oldou Kaiserem. S ním se hraje velice dobře. Ať v divadle, nebo ve filmu. A musím říct ještě jedno jméno. Chantal Poullain. S tou teď hraji v Divadle Ungelt ve hře Play Strindberg. Je to znamenitá partnerka, která opravdu hraje očima. Jsme na sebe napojení a cítím, jak mě poslouchá a vnímá. Což je ohromné. A je v ní plno energie.
Jaké je naopak hrát s člověkem, kterého lidsky příliš nemusíte?
Lidsky je mi to jedno. Hlavně aby to byl dobrý herecký partner. Vždyť s tím, koho nemusím, se přece po představení nemusím bavit. Ale já neznám nikoho, s kým bych se vyloženě lidsky nesnesl. Nehraji totiž ve velkých divadlech. A tam, kde hraji, nikdo nikomu nevadí. Tady neexistuje, že by někdo o někom řekl, že je hajzl.
V hraní hodně záleží na očích. Herec musí hrát očima. Pokud jsou oči živé, tak je to báječné. A když má někdo mrtvé oči, to se hraje těžko. Kdo má báječné oči, je Schmitzer. Když se podíváte ve filmu na detaily, jak mu ty oči hrají, to je úžasné.
V rozhovorech říkáte, že Oldřich Kaiser je vaším velkým přítelem a kamarádem. Vzpomenete si ještě na vaše vůbec první setkání? To už je hrozně dávno. Ve škole jsme se minuli. Já jsem právě dostudoval a on začínal. Takže poprvé jsme se potkali při nějaké televizní práci v roce 1977. Detektivka to byla. Teď ji nedávno opakovali. Já jsem hrál podezřelého z vraždy a on hrál vraha. A pak jsme spolu jeli náhodně z nějakého cizího představení. Začali jsme si povídat, pak jsme ještě někam zašli. A najednou jsem pochopil, že jsem poznal člověka, se kterým si povídám půl hodiny, ale měl jsem pocit, že ho znám dlouho dlouho dlouho. Pak jsme začali psát svoje první pořady. To bylo ještě v Divadle na Vinohradech. Potom Olda přešel do Ypsilonky.
Když jste šel tehdy do televize natáčet tu detektivku, věděl jste, s kým budete mít tu čest? S Oldou jsem se do té doby osobně nesetkal, ale jméno jsem znal. Viděl jsem ho v nějakém filmu, když byl hodně mladý, byl na konzervatoři v Brně. Ale v životě mě nenapadlo, že s tímhle člověkem strávím kus života.
Jak dlouho se „rodilo“, že jste si padli do noty? Skutečně to vzniklo velmi spontánně a rychle. I když jsme každý úplně jiná povaha.
Jak jste jiní? Zůstaňme třeba u toho cestování. Olda může spát na zemi, někde v lese, vlastně kdekoliv. Ráno se otřepe a jede dál. Kdybych já spal několik dní na lavičce v parku, bude mě bolet celé tělo a těžko bych se s tím vyrovnával. On je takový Mauglí. Povahově? Jak kdy a jak před kým. Svým způsobem jsme uzavření oba. Ale to neznamená, že bychom byli nemluvní. Jen každý máme rád svůj klid.
Jak jste naťukli tu společnou notu? To bych taky rád věděl. V rádiu už přes deset let děláme pořad o rodině Tlučhořových. Točíme jednou za tři neděle. A ani my nechápeme, že už to děláme tak dlouho. Ale kdybychom nechtěli, tak Rodinku neděláme. To není povinnost. Řekneme si základní téma dílu, sedneme si ke dvěma mikrofonům. A začneme natáčet. Vzniká tam něco, čemu taky sám nerozumím. Dojde k takovému zvláštnímu kontaktu, jiskření. Jeden řekne větu, druhý řekne větu. A takhle to pomalu skládáme. A normálně to funguje. S nikým jiným bych tohle asi nemohl dělat. Nevím o nikom.
Kdo je vlastně mozkem a motorem vašeho tandemu? My to tak nerozdělujeme. Mezi některými jinými dvojicemi to funguje tak, že píše jen jeden a druhý se přizpůsobí. Třeba Molavcová - Suchý. Píše jen Suchý. Jitka je vynikající interpretka. My v naší dvojici ani nemáme rozděleno, jak to někdy bývá, že jeden je ten chytrý a druhý ten blbý. My to máme podle toho, kdo co hraje za role. Rodinku třeba děláme ve třech - Olda, já a dramaturg Honza Czech. Jednou napadne námět mě, podruhé Oldu a nebo Honzu. Pomáhá nám také, že každý hrajeme i na sebe. Já hraji sám divadlo bez Oldy a on má také svá představení. A jen něco děláme spolu.
Jak vám je, když čtete články o jeho eskapádách? Člověk to musí brát s nadhledem a mávnout nad tím rukou. Jsou to kolikrát výmysly. Nehoráznosti. Ale to není jen o Oldovi, ale i o ostatních, řekněme celebritách. Jenže když to chtějí lidi číst, tak to ty noviny budou psát. A lidi ty blbosti bohužel čtou a řeknou: Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Olda to samozřejmě může pustit z hlavy, ale má starého tatínka, který se náhodou něco dočte a hned volá, co se děje. To je to svinstvo. Oldovi to může být ukradené.
Neříkejte, že neměl úlety? To neříkám. Úlety má každý. Neznám člověka, který by v životě neměl úlet. Já neříkám, že je Olda svatý.
Je šance mu nějak pomoci a umíte to? Šance je, samozřejmě. Ale Olda je natolik inteligentní, že si nakonec pomůže sám.
Ale sám víte, že média psala, že mu není pomoci, že se jednou upije k smrti… To jsou bohužel ty články bulvárních plátků.
Bojíte se o něj někdy? Jako o kamaráda, přítele, kolegu? Není proč. Něco nepříjemného se může stát každému. Mně, vám… Kohokoliv může porazit auto, i když bude střízlivý a půjde po chodníku.
O čem se spolu bavíte při těch dlouhých cestách? O všem možném. A nejde o tom psát. Řešíme chlapské záležitosti. Semeleme úplně všechno. Tedy mimo fotbal a sport obecně. To nás ani jednoho nezajímá. Letadlo má vlastně dvě výhody. Buď že se tam můžeme vyspat, a nebo že to rychle utíká, protože tam pořád něco podávají.
Zajímáte se o politiku? Do určité míry. Nebo spíš až od té doby, kdy se začnou dít věci nehorázné.
Jste vášnivým čtenářem, milujete detektivky. Četl jste někdy bibli, korán? Musím se přiznat, korán jsem nikdy nečetl. Bibli mám doma na stole. Pomalu ji pročítám. Loni jsem natočil na audiokazety jedno z evangelií, takže to mám prostudované dokonale.
Věříte? Jsem věřící člověk. Ale to je moje věc. I kvůli tomu mě zajímá bible. Tam je odpověď na všechno.
Přičichl jste při cestách k nějakému náboženství, vyznání? Spíš k tomu, kolik je na světě chudoby. Ale přesto mi přijde, že ti chudí jsou šťastnější, než bohatí. Věří, že to tak má být. A že v příštím životě to bude jinak. Z každého náboženství si člověk může něco vzít. Ale buď věří v Boha, a nebo ne. A je jedno, jak to nazývají. Jestli Buddha nebo jakkoli jinak.
Čtete také sci-fi? Ne. To je technika a to mě neoslovuje. Nerozumím jí a nemám tu představivost. Vždyť já nemám ani ten internet. Video už sice mám, dokážu ho pustit i naprogramovat, ale to je tak všechno. Mobil jsem dostal po letech od Oldy Kaisera k Vánocům. Já nemám ani auto. Takže jediné, co přečtu z žánru sci-fi, je Bradburry. To je především o lidech. Marťanská kronika je pěkná. Nebo 450 stupňů Fahrenheita. To se mi líbí.
Máte oblíbenou knihu, ke které se vracíte, když se necítíte úplně v pohodě? Ani ne. To já si radši pustím muziku. Mám rád Stinga. Od něj si pouštím cokoliv. Teď jsem si po letech znovu koupil Franka Sinatru. A opět oceňuji tu lehkost, se kterou zpíval. Poslechnu si i Phila Collinse. Nemusím drsnou hudbu.
Tvrdíte o sobě, že jste člověk, co se o všechno zajímá. Kde a jak získáváte informace, když nemáte internet? Hlavně v novinách. Když třeba vyjde recenze na knížku a zaujme mne, tak si ji koupím.
Takže nové technologie vás neberou? Jsem opravdu hrozně konzervativní člověk. Mám tady citát z jedné knížky od Vojtěcha Fischla…
Pořídíte si někdy počítač? Zatím si říkám: Když potřebuji nějaké informace, mohu si je najít ve slovnících, kterých mám doma hodně. Zatím mi internet nechybí.
Víte, co je to e-mail? Uměl byste ho poslat? To by mi musel někdo vysvětlit. Ale asi bych se to také naučil. Radši ale píšu dopisy. A nebo esemesku, když už je nejhůř.
Takže jedinou vaší technickou vymožeností je mobilní telefon… Dlouho jsem se bránil, ale pak jsem si na něj velice rychle zvykl. Dnes můžu říct, že je to pro mě nepostradatelná věc. I když na něm nejsem závislý. Ale to jsou ti mladí. Jak na něm pořád píší textovky… To vůbec nechápu. Tomu nerozumím. Samozřejmě, když potřebuji textovku poslat, tak ji pošlu. Ale radši se s lidmi sejdu, než abych jim pořád psal. A nebo se mohou psát dopisy. Vždyť je to tak hezké, když se píší.
Vypínáte telefon? Na noc určitě. A někdy si říkám, když někam jedu, že jsem si ho radši ani neměl brát. Člověk si ani na té dovolené příliš neodpočine. Když má u sebe mobil. Kdokoliv ho může otravovat. Kdokoliv může zavolat, aniž bych s ním chtěl mluvit. Pořád někdo píše a musím odpovídat. Takže vždycky jen řeknu: Hele, jsem hodně daleko, tak ahoj, ahoj. Za týden přijedu.
A co domácí kino, plazmová televize, satelit? Mám velkou televizi. To ano. Ale jsem hrozně pohodlný člověk, takže než se odhodlám to jít koupit… To radši jdu do kina. Tam je bezvadně velké plátno, k tomu dolby stereo. Chodím rád do kina sám a pozdě večer. Takže mám domácí kino v tom kině. Jednou se mi stalo, že jsem tam skutečně seděl úplně sám. A multikina musejí promítat, i když je tam jeden člověk. To malá kina nemusela. Je 22.40 a já sedím sám v kině. Paráda.
Nemáte auto, ale máte řidičský průkaz? Ten mám. Ale z toho důvodu, že jsem před lety natáčel roli, kde jsem musel řídit. A za hluboké totality mi Studio Barrandov řidičák zaplatilo. Během čtrnácti dní jsem absolvoval rychlokurz, ale pak už jsem auto neřídil. Nebaví mě to. A pak ty starosti s parkováním. Bydlím v centru města, takže se za čtvrt hodiny dostanu k divadlu. Mám sice chalupu, ale jezdím tam málo. A když, tak se s někým svezu a nebo autobusem se dá nakonec také jet. A když po Praze hodně spěchám nebo je večer, jedu taxíkem. Mně auto nechybí. Ani nejsem fanda na nějaké značky. Nebo že bych si říkal: To je ale úžasné fáro…
Sportujete? Možná vás to překvapí, ale jeden čas jsem chodil do boxu. Asi dva měsíce, nebo půl roku? A pak do veslařské posilovny. Dneska? Když jsem na chalupě, jezdím na kole. Anebo chodím. Co já se po Praze nachodím! A na jevišti se hýbu skoro každý večer. Někdy i velmi rychle. Opravdu si ale cením vrcholových sportovců. Vím, co je to přeběhnout hřiště. Zažil jsem to, když jsme hráli takový fotbalový srandamač při zájezdě někde na Ostravsku.
Hlídáte si váhu? V tom jsem dost neukázněný. Jím, co mi chutná. Mám dnu, takže bych měl dodržovat určitý režim. Ale životosprávu mám velmi nedobrou. Ráno moc nesnídám. V poledne moc nejím. Takže si dám pořádně až večer po představení. Není to zdravé. Ale aspoň nekouřím.
Stále bydlíte v bytě po rodičích. Nenapadlo vás při vašich příjmech pořídit si dům se zahradou? Ne, to mě tedy nenapadá! Považuji to za zbytečné. Docela mi stačí byt 3+1. Mám chatu a chalupu, které jsem zdědil po rodičích. Ale jsem městský člověk. Vyrůstal jsem v Praze a jsem tu zvyklý. Stejně bych na ten dům asi neměl ani peníze.
Bojíte se stárnutí? Samozřejmě, že se bojím. Každý zestárne.
Najdete si někoho, kdo o vás bude pečovat? Věřím, že si někoho najdu a nebo si ústav najde mě. A zaplatím si slušný domov důchodců. Na to přece spořím.
Jak často se vídáte s bratrem Ladislavem? Kvůli vytíženosti nás obou zřídka. Jednou za dva, tři měsíce na nějakých rodinných oslavách.
Jaký je váš sourozenecký vztah, když se tak málo vídáte? Dobrý, jako vždy před tím. Ještě se hecujeme, ale už se nemlátíme. Přestože je mladší, vždycky mě zbil. Byl rychlejší.
Je mezi vámi nějaká řevnivost nebo soutěživost? Vůbec. Já totiž vůbec nejsem soutěživý typ. Nevím, jak on. On je nesmírně pracovitý, zodpovědný, strašně poctivý a ve své práci maximalista, tak to někde musí být vidět. (Ladislav Lábus patří k předním českým architektům - poznámka redakce.) Většinou se mi líbí, co dělá. Je to vizuálně pěkné a ještě to splňuje funkčnost pro život. Navštívil jsem pár jeho domů a jsou praktické a účelně zařízené. Aby se tam těm lidem dobře žilo. Kdyby naši rodiče žili, tak by byli šťastní. A to oni jsou. Táta byl také architekt, ale těch nejlepších Láďových děl se už bohužel nedožil.
O čem se bavíte, když se jednou za dva, tři měsíce sejdete? Právě protože nemám auto, domácí kino či jiné vymoženosti, a tudíž je nepoměřujeme, máme si o čem povídat. Říká mi, co dělal, co nakreslil, kde vystavoval. Já mu zase povídám, co, kde a s kým jsem točil. Ladislav má tři děti. Takže si také povídáme o nich, nebo s nimi.
Když u něj vidíte ty děti, vám nechybějí? Nevím. On si děti taky moc neužil. Byl pořád v práci. Ráno odejde, přijde pozdě večer…
Jiří Lábus (54) se narodil 26. ledna 1950 v Praze. Už jako malý se rozhodl stát hercem. K cíli dokráčel v roce 1972, kdy absolvoval DAMU a vzápětí nastoupil do tehdy ještě libereckého Studia Ypsilon, s nímž se později přesunul do Prahy. Populární Ypsilonce je věrný dodnes, hostuje však také v divadlech Ungelt, Viola a Na zábradlí. V roce 1977 se „životně“ setkal s Oldřichem Kaiserem, kterému věnoval polovinu svého života. Ať divadelního, či osobního. Na konci sedmdesátých let spolu začali tvořit televizní zábavu, pokračují v ní stále, a ještě si přidali rozhlasové vysílání o rodince Tlučhořových. „Všechny ostatní pořady už zanikly, ale tento nás stále baví,“ říká herec, jenž je převážně spojován s rolí čaroděje Rumburaka v televizním seriálu Arabela. Jiří Lábus dosáhl také na dvě nejvyšší české herecké individuální ceny. Českého lva získal za roli v kafkovském filmu Amerika, cenu Thálie mu vynesla divadelní hra Hlava medúzy. Nadšení a obdiv sklízí Lábus také za své dabingové výkony: ať už jako Marge v kresleném seriálu Simpsonovi, či jako „rozhlas“ v M.A.S.H. Jiří Lábus je svobodný, bezdětný.