Pražský DOX si už vytvořil v českém kulturním světě své pevné místo. Kromě otevřené platformy pro současné umění je stále více také prostorem společenské diskuse a kritiky
Minimalistická bílá budova v pražských Holešovicích, respektive dění uvnitř ní, je v českém kulturním světě zjevením i po bezmála čtyřech sezonách v provozu. A to i přesto, že se v Centru současného umění DOX zatím nepředstavily velké „blockbustrové“ výstavy evropského významu, jak na začátku mnozí očekávali. A že se tu vedle objevných výstav občas objeví narychlo spíchnuté přehlídky bez hlubšího obsahu. V případě DOX ale stojí za to přimhouřit oči a vidět spíše to dobré než to, co se tak úplně nedaří. Vznikl totiž jen díky obětavosti a penězům několika nadšenců. S nápadem vybudovat galerii přišel Leoš Válka, dříve podnikatel ve stavebnictví. Finančně se kromě něj na projektu významně podíleli také další tři podnikatelé – Robert Aafjes, Václav Dejčmar a Richard Fuxa. A jakkoli byl přechod od myšlenky k její realizaci dlouhý a nákladný, stále nebyl završen. „Šel jsem do toho s vědomím, že se vydávám na cestu velkých komplikací a útrap. A realita se ukazuje ještě těžší,“ rekapituluje Válka, který dnes v DOX působí jako ředitel.
Developer romantik
Bývalý emigrant Válka, který v Austrálii vybudoval úspěšnou firmu na opravy mrakodrapů, dnes ve své stylové kanceláři působí dojmem, jako kdyby permanentně prožíval nepříjemný kulturní šok. Nešetří přitom ostrou kritikou českých poměrů od přebujelé administrativy přes nemožnou státní kulturní politiku až po nevyspělost české společnosti. „Většina lidí v téhle zemi nedokáže pochopit, že by někdo dělal něco podobného čistě ze zájmu a z nadšení. Buď je pro ně DOX pračka na peníze, nebo jsme banda blbců, která neví, za co utrácet,“ trpce shrnuje svoji zkušenost z posledních let. Nepomůže ani námitka, že média o DOX od počátku informovala nadšeně a obdivně. To prý jen vypovídá o tom, jak málo se tu toho děje. Přesto je naštvaný muž Válka dalším z řady majetných lidí, kteří se rozhodli své peníze nebo jejich část nevratně „utopit“ v umění, a dělají tak své kulturně strádající zemi obrovskou službu. Ze skupiny podobných nadšenců dokonce výrazně vyčnívá, co se množství vynaložených prostředků týče. Radikální přestavba továrny z počátku dvacátého století na moderní galerii vyšla na 220 milionů korun a Leoš Válka financoval minimálně čtvrtinu. Vybudovat galerii současného umění přitom nebyl celoživotní sen Leoše Války, jakkoli se o umění, architekturu a design dlouhodobě zajímal. V roce 2003 však hledal coby developer industriální objekty pro výstavbu loftového bydlení a při té příležitosti narazil na bývalou továrnu na stroje a letadla v Poupětově ulici. Místo ho okamžitě nadchlo a zároveň přivedlo na myšlenku využít ho jinak než byznysově. „Když jsem přišel do toho prostoru, bylo mi jasné, že je to dokonalé místo pro galerii. Celý život jsem se zajímal o umění, architekturu a design. To všechno, v kombinaci s vědomím, že v Praze galerie současného umění schází, mě k tomu nápadu přivedlo,“ vysvětluje Válka. „Ten prostor měl obrovský potenciál pro zisk, každý jiný by si ty peníze nenechal ujít, nebo tak se mi to alespoň zdálo. Ale já jsem člověk, který dá raději prostor nerealistickému a romantickému scénáři,“ dodává. Přestože mnozí měli jeho nápad za šílený, pustil se s finanční podporou dalších tří partnerů do práce. O pět let později, v říjnu 2008, se centrum umění, vybudované podle návrhu architekta Ivana Kroupy, otevřelo veřejnosti.
Taková česká kunsthalle
Největší česká soukromá galerie fungující jako klasická kunsthalle bez vlastních sbírek představila od té doby řadu projektů. Díky třem tisícům metrů čtverečních výstavních ploch v ní může probíhat kolem pěti výstav najednou, ročně se jich tu koná zhruba pětadvacet.
Hlavní programovou linii DOX není přitom vůbec snadné popsat, tím spíš, že se tu kromě výstav koná nespočet debat a přednášek, a to často na společenská, mimoumělecká témata. Centrum současného umění ovšem chtělo být proměnlivé a mnohovrstevnaté od počátku – jeho programové koncepci vévodí myšlenka různosti a dialogu mezi uměleckými i vědními disciplínami. A tak v Holešovicích mohla před časem paralelně probíhat například výstava o historii legendární galerie Vincence Kramáře, vizuálním stylu České televize a stolních lampách padesátých až devadesátých let, kromě toho několik pater galerie i sochařskou terasu zabrala obsáhlá přehlídka ocelových soch Čestmíra Sušky.
Přestože celek hraje mnoha barvami, jeden tón přece jen převažuje: DOX hodlá být epicentrem kritiky společenských poměrů, místem, které nejen povznáší a vzdělává, ale také vychovává a burcuje. Mnohé zdejší výstavy a aktivity, například loňský Luciferův efekt, nedávná Demokracie v akci nebo diskusní fórum DOXagora, se přímo dotýkají českých bolestí dneška. Skupina Pode Bal na fasádě galerie vyvěsila protest proti kandidatuře Jana Sváčka na ústavního soudce, konalo se tu setkání občanských iniciativ na podporu ministra Jiřího Pospíšila a jeho boje proti pražskému vrchnímu státnímu zástupci Vlastimilu Rampulovi. Nedávno proběhla debata na téma rozkrádání státu a na Demokracii v akci kurátoři jako jeden z hlavních exponátů vystavili soupis největších českých korupčních případů.
Luciferův efekt, projekt o temných stránkách lidské povahy, neopomněl politickou – a zároveň bytostně českou – rovinu zla: vystavující umělci vytvořili paralely mezi dvojicemi přátelsky se poplácávajících státníků Brežněv–Husák a Putin–Klaus nebo hloupě tlachajícím Milošem Jakešem a Kristýnou Kočí. Nechyběla ani připomínka Klausovy krádeže chilského pera a hlasování, zda má být prezident odvolán pro vlastizradu. Taková interpretace zla v politice v kombinaci s neskrývanými sympatiemi k Václavu Havlovi už galerii DOX vysloužily místo na seznamu „pravdoláskařů“ ultrapravicového a antisemitského novináře Adama B. Bartoše. A dost možná na něm v budoucnu zabere ještě přednější místo. V DOX totiž politickému umění přicházejí čím dál více na chuť. „Dospěli jsme k tomu postupně, úplně původně jsme to až tak vyhraněně necítili. Čistě neangažované umění, umění pro umění, krása pro krásu je pro nás dnes málo. Zajímá nás umění s agendou a chceme být v tomto směru v budoucnu ještě vyhraněnější a radikálnější,“ říká Leoš Válka.
Suplujeme roli státu
Jasný názor na politiku a společnost není vlastní jen programu Centra současného umění DOX, ale i Leoši Válkovi, jak bylo řečeno výše. Do varu se dostává ve chvíli, kdy přichází řeč na finanční pomoc jeho galerii od státu a soukromých mecenášů. „Státní podpora je naprosto neadekvátní. My tu jednoznačně suplujeme roli státu v podpoře kultury a máme na to ročně sedm milionů korun od státu, který vůbec netuší, jakou hodnotu od nás dostává,“ uvádí Válka. Nedá se přitom ani náhodou říct, že by úředníci DOX přehlíželi: letos získal od ministerstva kultury nejvyšší grant ze všech uchazečů (dva miliony korun), nejvíce ze všech a mnohonásobně více než oni dostal také od Magistrátu hlavního města Prahy (pět milionů korun).
Zároveň je však pravdou, že v letošním téměř čtyřicetimilionovém rozpočtu galerie netvoří veřejné peníze ani třetinu. Zbytek musí DOX sehnat z jiných zdrojů. Část pokryje prodej lístků a pronájem prostor, kolem čtrnácti milionů poskytují partneři ze soukromé sféry. Naprosto dominantním mecenášem DOX je miliardář Zdeněk Bakala přispívající částkou 10,5 milionu korun ročně. Přesto se náklady nepokryjí: v roce 2010 skončili v holešovickém centru umění ve ztrátě téměř čtyři miliony korun, loni to bylo minus pět a půl milionu.
Za současnými finančními starostmi stojí ne úplně správný počáteční odhad kultury tuzemských firem a jejich vůle přispívat na umění. Bez soukromých peněz se totiž neobejdou galerie nikde ve světě a Leoš Válka, zvyklý na anglosaské prostředí, je přecenil. Doufal, že soukromých peněz do DOX nateče víc a rychleji. „Je sice hezké, že obrovské korporace, jako je ČEZ nebo významné stavební firmy, na něco přispějí dohromady padesáti miliony. Jsou to ale firmy s miliardovými obraty a zisky. V poměru k objemu našich zdrojů jsme my, co jsme postavili DOX, stonásobně většími dárci. Situace je tu opravdu zoufalá,“ prohlašuje Válka. Jak ale dodává, přece jen nevzdává naději, že svým příkladem dokáže zabahněný český rybník trochu zkultivovat.
**Co nabídne DOX? **
Vybrané plánované výstavy Centra současného umění
Karel Nepraš, 1932–2002 8. 6. 2012 – 1. 10. 2012 Významnému českému sochaři a výtvarníkovi, od jehož úmrtí letos uplynulo deset let, plánují v DOX zatím nejrozsáhlejší a nekomplexnější retrospektivní výstavu. Budou tu k vidění slavné Neprašovy sochy z trubek, drátů a dalších instalatérských dílů, které často sám odléval. Výstava představí také autorovy kreslířské, ilustrátorské a malířské práce.
Vídeňský akcionismus 19. 10. 2012 – 14. 1 . 2013 Jedna z největších podzimních výstav v holešovickém centru umění připomene hnutí, které v šedesátých letech minulého století vyvolalo velký rozruch a pohoršení nejen v jeho domovském Rakousku. Akce, na kterých jeho protagonisté například obětovali zvířata, káleli, onanovali nebo pili vlastní moč, měly odhalovat potlačené pudy a narušovat stereotypy. Výstava v DOX se zamyslí nad tím, jakou úlohu hrály ve vídeňském akcionismu ženy.
Jean-Michel Basquiat leden až březen 2013 Příští rok DOX otevře výstavou legendy americké umělecké scény Jeana-Michela Basquiata. Bude to jedna z největších událostí v této galerii, a to pravděpodobně nejen roku 2013, ale za celou dobu její dosavadní existence. Americký malíř s haitskými kořeny, který zemřel v pouhých sedmadvaceti letech, výrazně zasáhl svou graffiti a neoexpresionistickou tvorbou do vývoje umění sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století.
