Komentář: Umění obchodní války

21. 4. 2018

I když nechcete válčit, neznamená to, že nemusíte válčení rozumět. A totéž platí i v mezinárodním obchodě.

Donald Trump svého času absolvoval jednu z nejlepších amerických byznys škol (Wharton). Nemohly ho minout nějaké přednášky na téma mezinárodního obchodu nebo světové ekonomiky, kde se dodnes začíná od klasické teorie komparativních výhod. Podle ní je oboustranně výhodnější, když se partneři soustředí na to, co dělají relativně lépe, a vzájemně obchodují - oba na tom zbohatnou.

Tahle oficiální doktrína samozřejmě neznamená, že by se většina zemí jednoduše rozhodla pro snížení cel i dalších překážek vzájemného obchodování, právě naopak. Autor těchto řádků si před nějakými pětadvaceti lety užil obchodních jednání až do rána, kdy se jako na bazaru v Marrákeši handrkoval o bezcelní kvótu na mořské ryby, moře nemaje. Vtip spočíval v tom, že jsme chtěli zvýšit bezcelní kvótu na české pivo a vyjednávacím nástrojem byli sledi a tresky, které jsme přitom tehdy z Polska nedováželi. „I suchý hadr se dá vyždímat, i prázdná kvóta se musí zobchodovat,“ zněl bonmot jednoho starého praktika, od nějž jsem se tehdy učil; měl pravdu.

Prázdné položky

Vzpomněl jsem si na to při pohledu na seznam položek, jejichž dovoz z Číny chce Trump zatížit vyššími cly, přičemž argumentuje porušováním práv duševního vlastnictví Čínou. Na americký seznam se dostaly „prázdné položky“, jako jsou auta nebo součástky pro letecký průmysl, které v dovozech do USA nefigurují. Smysl pro jejich zařazení je ve strategii vyjednávání, chcete-li, pak v umění obchodní války.

Uplatňovat při dovozu hliníku a oceli z Evropy, Japonska nebo Jižní Koreje „národněbezpečnostní hledisko“ je vůči spojencům docela iritující nesmysl, ale nátlak na Čínu nic takového nepředstavuje. Co si budeme povídat, Čína v posledních čtyřiceti letech založila svoji hospodářskou strategii na tom, že co mohla okopírovat, to také okopírovala. Nedosti na tom, přístup na svůj extrémně rychle rostoucí trh podmiňovala odevzdáním technologického know-how a v každém odvětví, které trochu zavánělo strategickým významem, trvala na vlastnické paritě ve společných podnicích zakládaných v Číně. V poslední dekádě se k tomu připojily akvizice zahraničních nositelů pokročilých technologií a designu v zahraničí, opět bez reciprocity stejného přístupu na čínský trh.

Jak se proclila ocel. Spor Číny a USA může způsobit i války

Příběhy tohoto typu zažilo vícero českých firem, ale poznali to i násobně silnější obchodní partneři včetně Ameriky, Německa, Francie, Japonska, s tím, že čínské firmy nejenže dosáhly na vnitřním chráněném trhu potřebné škály a kompetence, ale nádavkem začaly konkurovat původním nositelům poznatků i na světových trzích.

Řekl bych, že takhle jednostranně interpretovaný přístup k teorii komparativních výhod by pohnul žlučí i Davidu Ricardovi před dvěma sty lety. Rozhodně bych netvrdil, že Trump byl Ricardův pozorný student, to opravdu ne. Nicméně celý systém mezinárodního obchodu, potažmo světové ekonomiky a jejích institucí po druhé světové válce je založen na vzájemném, byť asymetrickém otevírání trhů. Partneři, kteří dosáhli „parity“, svoje trhy otevírají, aby dosáhli obdobných výhod a všichni z toho profitovali. Jednostranné výhody jsou vnímány jako nespravedlivé a budou odmítnuty. Při srovnatelné síle nelze takovou hru pěstovat.

Zařazení Trumpa

Reciprocita je důležitý koncept u všech vyšších primátů, natož pak u lidí. Principu rozumíme, samozřejmého na tom není nic. Nefunguje to ani v kulturně relativně spřízněné Evropě, rovnice mezi britským kapitálem a východoevropskými migranty zkolabovala zcela exemplárně. Ony také benefity a náklady nejsou mezi jednotlivými sociálními vrstvami rozloženy ani trochu rovnoměrně.

Ale že bych nerozuměl tomu, že Amerika si do svého vztahu s Čínou zařadí nějakého Trumpa, který řekne, že tudy už cesta nepovede? Obchodní válku nikdo nechce, ale tady už bylo načase volat po nějaké reciprocitě.