Umění slézt z tygra

18. 4. 2008

Bývalý mediální magnát oslavil šedesátiny a vrhl se na školství

Známý vydavatel Večerníku Praha Fidelis Schlée oslavil posledního března šedesáté narozeniny. Proslul nejen jako novinový magnát, ale také jako uživatel automobilu Rolls-Royce a člověk se svérázným smyslem pro humor. Od roku 1990 patří mezi nejbohatší občany České republiky - za své bohatství se nestydí a dává je najevo. Kromě luxusního automobilu k Schléemu neodmyslitelně patří věci jako originální socha Minotaura od Dalího v pracovně nebo odpadní potrubí ze zlata v koupelně. Ale také bezprostřední vztah ke svým zaměstnancům, kterým k narozeninám pravidelně přával dlouhou pohlavní svěžest a k nimž se choval nadmíru slušně a velkoryse. Jako bývalý redaktor bývalého Večerníku Praha toto vím jistě.
Schléeho myšlenky a postupy byly a jsou neortodoxní. Uměl uvažovat a jednat naprosto racionálně, až chladně cynicky. Na druhé straně však byl velkorysý a miloval černý humor. Posledním pozůstatkem jeho mediálního magnátství - vlastnil celostátní deník Lidovou demokracii a pražské noviny se stejným nákladem, jako měly celostátní, Večerník Praha - je humoristický a recesistický časopis Sorry.
Další peníze prý už nechce vydělávat a lidem, kteří sázejí jackpot či dělají byznys jen proto, aby viděli peníze, se pošklebuje stejně jako Dalího Minotaurus. „Věřím tomu, že peníze jsou chytré. A pokud je někdo strašně moc chce a dělá všechno pro to, aby je získal, k němu nepřijdou, protože vědí, že si je nezaslouží. Musíte mít dobrý vnitřní pocit z vašeho byznysu, a pokud jej máte, pak vám nuly na kontě přirůstají naprosto automaticky. Pokud byznys plán založíte jenom na těch nulách, pak se vám nepovede. Peníze nepřijdou a zůstanete na nule.“
S blížícím se šestým křížkem na krku se loni na podzim rozhodl vyrýt ještě jednu výraznou stopu. V listopadu koupil Anglo-německou obchodní akademii a vehementně začal proměňovat podobu českého školství. V době, kdy ministryně Džamila Stehlíková prosazuje zákon, který by kriminalizoval rodiče za výchovné naplácání vlastním dětem, Schlée na škole, jejímž je zřizovatelem, obnovil fyzické tresty. V příštích letech chce k obchodní akademii přidat ještě základní školu a univerzitu.

Mezi aprílem a Vítězným únorem

Fidelis Schlée se narodil 31. března 1948, tedy měsíc po vítězném komunistickém únoru a den před aprílem, což do značné míry ovlivnilo jeho život. „Bolševik naší rodině všechno sebral, a proto jsem vyrůstal ve velice nuzných poměrech. Táta za první republiky řídil samosprávu země české a psal a vydával právnické knihy, komunisté ho pak perzekvovali. Když jsem ho už v pěti letech vnímal, zrovna musel v šedesáti letech coby absolvent čtyři vysokých škol kopat studny. Nicméně o tom období později říkal, že během něj byl pohromadě s nejkvalitnějšími a nejvzdělanějšími lidmi.“
Na základní škole měl Fidelis Schléee štěstí na slušnou učitelku, která vymazala v kádrovém dotazníku u jeho otce doktorský titul. Tím získal Fíďa v očích komunistických aparátčíků dobrý původ (syn pomocného dělníka) a mohl studovat na gymnáziu. Po maturitě v roce 1966 odjel do Anglie a začal souběžně studovat Právnickou fakultu v Praze a Mezinárodní právo v Cambridgi. Nechtělo se mu v Anglii zůstat? „Samozřejmě, že chtělo. Ale měl jsem tu starého tátu a starou mámu, kteří měli velice složitý život a byl jsem jejich jediným synem. Slušně mě vychovali a mně by se udělalo ze sebe samého špatně, kdybych tady odložil rodiče kvůli svému osobnímu prospěchu v Anglii.“

Nejmladší soudce republiky

Počátkem sedmdesátých let v justici chyběli lidé, mnoho jich bylo roce 1968 vyhozeno. Proto byl Fidelis Schlée v roce 1971 ve svých 23 letech jmenován soudcem a po šesti měsících předsedou senátu. „V justici jsem vydržel do roku 1976, kdy jsem se vzdal funkce předsedy senátu. Dle zákona je soudce nezávislý. Má rozhodovat dle zákona a svého svědomí, a tak jsem i rozhodoval. Nikdo mi do toho nemluvil. Až do roku 1976, kdy si mě zavolali na obvodní výbor KSČ Prahy 1. Vedoucí tajemník mi sdělil, že budu soudit nějakou skupinku mladých dětí, kteří se na maturitním večírku opili a dělali výtržnosti v centru Prahy, a že strana si přeje přísné nepodmíněné tresty. Řekl jsem soudruhu tajemníkovi, že je hezké, že si strana přeje, že si zahrádkáři přejí vyšší ploty, rybáři více ryb a že operuje kategorií z roku 1950 a že takhle se už nesoudí. A do týdne mě vyzvali, ať odejdu sám, nebo že mě vyhodí. Vrátil jsem průkazku ROH, vystoupil z komunistické strany a odešel z justice.“
Poté mu známý našel místo právníka na Obvodním ústavu národního zdraví na Praze 4. „A pak jsem to všelijak pytlíkoval až do roku 1988. Vždycky někde nějak, abych přežil.“ Nic zajímavého ho prý v těch letech nepotkalo a ani se o nich nechce moc bavit.

Soukromník kolauduje Barvy laky

„Další zajímavá etapa přišla až v roce 1988, kdy stát povolil podnikání na živnostenské oprávnění. To byla předzvěst konce komunismu.“ K prvnímu srpnu 1988 získal Schlée oprávnění provozovat advokacii - jako první soukromý nezávislý právník v socialistickém Československu. Národní výbor mu tehdy určil cenu, za kterou může své služby poskytovat - za 30 korun za hodinu.
„Byl to obrovský zvrat v mém životě. Když jsem se stal živnostníkem, přestala výplata! Každý tu byl zvyklý, že jednou nebo dvakrát do měsíce mu v zaměstnání dají výplatu. Skončil jsem jako zaměstnanec, byl jsem svobodný, samostatný, ale přestala chodit výplata. Sladký život socialismu, kdy člověk může chodit na pivo a jen předstírat, že pracuje, skončil.“
Soukromý právník Schlée brzy dostal velkou zakázku od hostivařského podniku Barvy a laky, který měl sice postavenou novou továrnu, ale pět podnikových právníků nebylo schopno dosáhnout její kolaudace. Problém byl s hasičskými předpisy, kterým zjevně nevyhovovala. „Stříkačky dostříkly do druhého patra, ale ta fabrika jich měla sedm. Kdyby to bouchlo, hořel až Strojimport nahoře na Vinohradské. Mně se ale povedlo to za tři týdny zkolaudovat. Obešel jsem všechny dotyčné instituce a vysvětlil, že pokud bylo vydané takové stavební povolení, byť v rozporu s požárními předpisy, pak teď mají jen dvě cesty. Buď říct, že stavební povolení bylo nezákonné, zrušit je a továrnu nechat zbourat, anebo celý objekt zkolaudovat. Proto jej zkolaudovali a já za to tehdy vydělal dost peněz. Ředitel byl spokojený a nechal mě fakturovat 24 hodin práce za každý den. Jenže než došly peníze ze státního podniku na můj sporožirový účet, trvalo to měsíc! Od půlky srpna do prosince, kdy mi tyhle peníze přišly, jsem nikde nedostal ani korunu a posledních čtrnáct dnů jsem už opravdu pil vodu a jedl jen suchý chleba.“

Živnostníci neměli na listopad 1989 čas

Od srpna 1988 proto začal žít jiným životem než většina ostatních lidí. Celonárodní nadšení nesdílel ani v listopadu 1989. „Pamatuji si, že jsem v listopadu potřeboval projet Prahou za nějakým obchodem a všude na silnicích stáli lidé a cinkali klíči! Lidé se tehdy bouřili za státní peníze. Chodili demonstrovat a brali za to výplatu. Bolševik si platil svoje odpůrce, mě ale neplatil. Musel jsem si na jídlo vydělat, a proto jsem neměl čas chodit demonstrovat. Z toho plyne poučení, že kdyby v té době byly živnostníků, jako jsem byl já, miliony, nikdy by k listopadu 1989 nedošlo! Neměli by čas stávkovat. Myslíte si, že dnes může instalatér celé dny někde demonstrovat? Z čeho by pak platil inkaso?“
Skutečnosti, že se mění režim si ale pochopitelně všiml. Podílel se na vzniku Sdružení podnikatelů, sepsal novelu daně z příjmu. Poté s několika dalšími právníky sepsal zákon o živnostenském podnikání. „Donesl jsem to sám do Federálního shromáždění, kde jsem potkal lidoveckého předsedu Bartončíka. Zákon jsem mu dal a vysvětlil, že je třeba, aby jej poslanci odhlasovali. On to tam bolševikům přednesl, a ti to odhlasovali. Tehdy odhlasovali všechno. Zákon byl přijat ve 23 hodin večer 24. dubna 1990. Publikovat zákon ve Sbírce zákonů tehdy trvalo půl až tři čtvrtě roku. Proto jsem zákon ještě s jedním kolegou rychle přepsal do knihy, sehnal šikovného tiskaře v Mostě, který porušil všechny předpisy vázaného hospodářství a za týden byla kniha v nákladu sto tisíc výtisků vytištěná!“
Knihy se tehdy prodávaly za dvacet korun, ale Schlée tu svoji ocenil na osmdesát. Celý náklad tehdy koupil obchodní dům Kotva. „Takové fronty před Kotvou nikdy nebyly a už nebudou. Stálo se tam v desetistupech. Během čtrnácti dnů byla kniha vyprodaná a dle ní se začalo v Čechách podnikat.“ Tímto prvním vlastním vydavatelským počinem vydělal Schlée během necelého měsíce v první polovině roku 1990 svých prvních několik milionů korun. Pak ještě napsal knihu o daních, která skončila obdobných úspěchem.

Mediálním magnátem díky sousedovi

Tehdy Fidelis Schlée bydlel v Jagellonské ulici na rozmezí Vinohrad a Žižkova a jeho sousedem byl redaktor Večerní Prahy Aleš Pohořal. Večerní Praha byla listem městského výboru komunistické strany a jako taková propadla státu. „Aleš za mnou jednou večer přišel, že Večerce hrozí krach. Proto jsem šel do redakce, popovídal si tam s lidmi a začal kmitat po vládě. Až Pithart s Ježkem podepsali privatizační papír, že se stávám majitelem Večerní Prahy. K prvnímu lednu 1991 jsem nastoupil do novin. Všichni na mne koukali jako trubky a já na ně také.“
Provoz novin zpočátku financoval z milionů, které vydělal na knížkách. Zhruba po půl roce začala Večerní Praha vydělávat a miliony se začaly vydavateli vracet. Po hezkých sedmi letech prodal noviny pasovskému vydavatelskému domu, který v té době již vlastnil řadu dalších regionálních titulů.
„Společnost se strašně zrychluje. O bitvě u Verdunu jste se dozvěděl s týdenním zpožděním, na válku v Perském zálivu jste se ale počátkem devadesátých let již díval v přímém přenosu. Díky mobilním telefonům mám stálý přístup k onlinovým informacím. Tištěné noviny jsou dle mého názoru na ústupu. To byl důvod, proč jsem z médií odešel. Nemluvím o knihách a časopisech, ale tištěné noviny coby nositel informací, tedy všechny noviny s výjimkou bulváru, jsou na ústupu. Starší lidi to ještě čtou, ale najděte puberťáka, který si kupuje noviny! Proč by to dělal, když si zprávy může snadno přečíst na internetu? Věřím, že do tří let bude mobil s televizí.“

Tělesné tresty patří do školství

„Vydělal jsem dlouhé peníze a už nechci dělat byznys, protože už mě je nebaví vydělávat. Ztratil jsem motivaci. Byznys děláte proto, abyste vydělal, jinak je to nonsens. Ale já už nechci vydělávat peníze, protože moje potřeby jsou bohatě saturovány. Sem tam si koupím bentleye, moc to nepoznám a je mi to jedno. Hromadit majetek, aby mi pak prasklo srdce, to je kontraproduktivní. Proto jsem z byznysu vyskočil a začal se věnovat dítěti.
Loni v listopadu za mnou přišli otcové zakladatelé Anglo-německé obchodní akademie, že už jsou staří, a jestli bych školu od nich nechtěl. Správně usoudili, že už nepotřebuji peníze. Zřizovatel školy si dle zákonů nesmí ze školy vzít ani korunu, pokud chce mít nárok na alespoň nějaké státní dotace. A to mě baví.
Jste-li v dobré ekonomické situaci, nebo dokonce více než dobré, pak máte morální povinnost poskytnout část svého bohatství na veřejně prospěšné věci. Mě škola bude stát ročně několik milionů korun, ale uvidím, jak se z pubescentů stávají maturanti, kteří jsou schopní v němčině či angličtině účtovat a vést podnik.“
Na škole se platí příspěvek na studium ve výši 23 tisíc korun ročně a škola bere každého zájemce, který se přihlásí. Bude-li moc zájemců, chce to řešit novou budovou a dalšími učiteli, ale rozhodně ne zaváděním přijímacích zkoušek a výběrem mezi uchazeči.
„Z hrůzou jsem zjišťoval, jaké nesmysly ve školství vládnou. Na všech středních školách se musejí studenti přezout, když ráno přijdou do školy. To je přece naprosto absurdní! Platím tam přece šest uklízeček! Takže ráno nabízejí střední školy neuvěřitelný obrázek: Skupina profesorů místo toho, aby se připravovala na výuku, hlídá, jestli se žáci přezuli. Kantoři se chovají jako blbci ve hře, kterou vždycky prohrají! Polovina studentů proběhne v tom návalu a druhá se znovu obuje ve druhém patře. Můj první výnos coby zřizovatele školy tedy byl, že moji studenti se přezouvají, když chtějí. A funguje to bez jakýchkoli problémů.“
„Jako na každé škole jsou i na té mojí silně nepřizpůsobiví jedinci. Upozornil jsem paní ředitelku, že pokud by se na mé akademii stalo to, co se občas stává na jiných školách, že sem tam student vysype kyblík s odpadky na profesora, má mě zavolat a já ho bez mrknutí oka seřežu jako psa. Kantor na studenta sáhnout nesmí, ale já jsem majitelem školy. A je mi jedno, jaké z toho budu mít případné následky. Tento týden to oznámí rodičům na třídních schůzkách, a pokud s mým přístupem nebudou souhlasit, ať dají své dítě na jinou školu.“
Od příštího roku chce posunout začátek výuky z půl osmé na půl devátou. „Chci, aby studenti měli větší komfort. Večer mají diskotéky a spoustu povinností, proto chci, aby se pak mohli dobře vyspat.“

Teorie třímetrového penisu

Po rodičích mohl restituovat významný majetek, ale neuplatnil ani jeden restituční nárok. „Byl to kapitál, který jsem nevyprodukoval. Nepotřebuji dostávat dary, o které jsem se sám nezasloužil.“ Neuznává ani institut dědictví a jeho dcera, kterou nade vše miluje, nemá s žádným počítat. Dostane to nejlepší možné vzdělání a hodiny, které on dostal od svého táty. A víc prý nic. Majetek chce ještě za svého života rozdat, jak uzná za vhodné. „Od doby, kdy mám bohaté známé, jejich děti se třesou na jejich majetek, a to není dobře. Vezměte si například, kdybyste měl tatínka, který by měl sto milionů, vy byste byl chudý zaměstnanec a on by byl těžce nemocný a nechtěl vám dát peníze na byt a na auto, nemyslíte, že byste chtěl, aby rychle umřel?“
Pesimisticky popisuje i přátelství. „Ve světě mnoha nul kamarádi nejsou. V této společnosti obvykle nejsou ženy, a pokud mají ženské pohlaví, stejně to nejsou ženy. A u chlapů funguje teorie třímetrového penisu. Všichni si myslíme, že jsme lepší než ostatní chlapi, ale ničím to není verifikované. A je jeden absolutní verifikátor, a tím je počet nul na kontě. Jaký má smysl, že Babiš má 127 firem? Vždyť ani nemůže znát všechny lidi v jejich představenstvech! Jaký jiný motor pro přikoupení další firmy má než demonstrovat své třímetrové péro. Pak také máte absolutní komunikační problém. Mám kufry od Luise Vuitona, když mi je British Airways poškodily, do týdne mi zaplatily 360 tisíc korun. Komu to můžete vyprávět? Nebo mám jít do hospůdky za barákem a vyprávět, že včera ten humr v Paříži byl málo propečený? To je blbé téma k rozhovoru. Většina lidí si bude myslet, že se vytahuji. Komu mohu své příhody sdělovat? A přátelství se týká sdělování.“
Nejenže nemá přátele, ale domů si nezve ani své známé. „Ke mně domů nesmí žádné návštěvy. Také tam žádná nepřijde. Myslíte si, že je žádoucí, aby viděli u mě olejomalby od Picassa? Vždyť pak mi může někdo v noci uříznout hlavu. S přibývajícími nulami se dostáváte do stále větší izolace.“