Zdá se, že Češi mají velký smysl pro kulturu. Vláda se totiž otřásá kvůli sporu o šéfa Národní galerie Jiřího Fajta, kterého odvolal dosud neodvolaný ministr kultury Antonín Staněk. Vláda tedy není v ohrožení kvůli střetu zájmů premiéra či jeho trestnímu stíhání nebo účasti komunistů na administrativě, ale kvůli tak malichernému sporu o jednoho kulturního manažera.
Už jen tato podivná příčina vládní krize ukazuje, jak bizarní nastavení priorit má současné vedení sociální demokracie. Vedení strany, která začíná uvažovat o odchodu z vlády až v okamžiku, kdy jí prezident odmítá vyměnit ministra. V situaci, kdy podle průzkumů preferencí osciluje kolem pěti procent nutných pro vstup do Poslanecké sněmovny. Po 30 letech tedy hrozí, že Česko se bez této 140 let staré tradiční demokratické partaje bude muset obejít. Což je zneklidňující. Vždy, když v této zemi umírala sociální demokracie, umírala i svoboda. Ať už v době nacismu, nebo komunismu.
ČSSD je teď zhruba v takové pozici jako protektorátní vláda vůči Heydrichovi. Může navrhovat, co chce, ale musí vyčkat, zda jí to prezident s premiérem posvětí.
Miloš Zeman tak dotáhl do konce svou pomstu, pečlivě připravovanou už od jeho neúspěšné prezidentské volby v roce 2003. Nutno však poznamenat, že sociální demokraté se na zkáze své strany podíleli do velké míry sami. Miloši Zemanovi mnohdy stačilo se jen dívat a trochu jim umést tu správnou cestu do záhuby.
Dobrým příkladem současného mentálního nastavení ČSSD bylo chování předsedy Jana Hamáčka na konci června po setkání s Milošem Zemanem v penzionu Na Louce v Novém Veselí na Žďársku, kterou si Hamáček na prezidentovi vyprosil.
Neuspěl při ní v ničem, Zeman se rozhodl ministra Staňka ve vládě ponechat, ačkoliv nemáme prezidentský systém. Místo toho, aby Hamáček rázně „bouchl do stolu“, nakonec jen prohlásil, že se Česko dostalo „na pokraj ústavní krize“ a že se půjde zeptat Babiše, jak dál.
Sociální demokracie potřebuje tvrdého lídra, ne želé.
Řešení současné vládní krize je několik. Ani v jednom případě nedrží ČSSD dobré karty. Pro sociální demokracii i pro tuto zemi by bylo nejlepší, kdyby Andrej Babiš podal na prezidenta kompetenční žalobu, aby Ústavní soud konečně stanovil pro hlavu státu jasné mantinely.
To se ale nejspíš kvůli nadstandardním vztahům premiéra a prezidenta nestane. Druhou nejlepší možností pro ČSSD je odchod z vlády. Avšak mocenský apetit některých zkrachovalých straníků je tak velký, že jsou kvůli tomu schopni obětovat i osud vlastní partaje. Se založenýma rukama tak všichni jen čekáme, až někdejší levicový hegemon dopadne na to konečné dno.
ČSSD je teď zhruba v takové
pozici jako protektorátní
vláda vůči Heydrichovi. Může
navrhovat, co chce, ale musí
vyčkat, zda jí to prezident
s premiérem posvětí.
O autorovi| Jan Novotný, novotnyj@mf.cz