Současná demokracie má sklon zajistit svým občanům veškeré jejich potřeby a přání
Američané si osvojili, že stát za ně vyřeší všechny problémy, odstraní z jejich životů jakékoli riziko a zajistí jim veškeré potřeby a přání. Začali se obracet spíše na stát než na rodinu či občanskou společnost kvůli uspokojení většiny svých zájmů, podpoře vlastních snah a řešení problémů každodenního života. Roste nejen počet Američanů, kteří požadují od státu, aby jim poskytl výhody a služby, ale i jejich závislost na něm. Stávají se v důsledku toho spíše jeho klienty než lidmi, kteří rozhodují o vlastním životě?
Alexis de Tocqueville
Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805–1859) v knize Demokracie v Americe, jejíž první díl byl publikován v roce 1835 a druhý o pět let později, varoval před sklonem demokratických států zajistit rovnost pro všechny své občany. A při sledování tohoto nesplnitelného cíle rovněž před podlehnutím tomu, že vyřeší všechny sociální problémy. Tocqueville se obával, že spojení rovnostářství a regulační moci centralizovaného státu by mohlo vést k nové formě despocie, která zničí lidskou duši. Předvídal, že v budoucnu „bude nesčetné množství podobných a sobě rovných lidí v jednom kole v honbě za drobnými a všedními zábavami, jimiž bude sytit svou duši“. Ze státu se stane všemocný nástroj, jenž bude sloužit k uspokojení těchto tužeb. Z občanů, kteří si sami vládnou, se stanou pasivní lidé podléhající neosobnímu, byrokratickému státu.
Problém takového státu nespočívá v jeho tvrdosti a krutosti vůči svým občanům, ale v opačném sklonu – v uspokojování jejich sobeckých a malicherných zájmů. Tím ničí jejich samosprávu, neboť „činí svobodnou vůli méně užitečnou a vzácnější“ a vytváří společnost, jež závisí na autoritativní vládě byrokratů a odborníků. Taková moc dle Tocquevilla „nic neničí, jen brání vzniku čehokoli. Netyranizuje, ale překáží, potlačuje, dráždí, vysiluje, ohlupuje a nakonec redukuje každý národ na stádo bázlivých a snaživých dobytčat, jejichž pastýřem je vláda“. Poté, co se občané vzdají svobody a odpovědnosti za vlastní samosprávu ve prospěch bezpečí v náručí rodičovské vlády, se z demokracie stane jistý druh umírněné despocie. Její metody jsou sice méně donucovací a záměry laskavější, ale navzdory tomu je despotická. Tato nová despocie nás ve věku demokracie ohrožuje více než jakýkoli jiný její nepřítel.
Montesquieu a Rousseau
Politický vědec a historik Paul A. Rahe používá citát z Tocquevilla jako motto ke své knize Soft Despotism, Democracy’s Drift: Montesquieu, Rousseau, Tocqueville, And The Modern Prospect (Umírněná despocie, směřování demokracie. Montesquieu, Rousseau, Tocqueville a současná vyhlídka). A zkoumá Tocquevillův vliv na vývoj moderního politického myšlení a také to, je-li možné jeho závěry aplikovat na současnou politiku. Ještě předtím se však zamýšlí nad dvěma jeho předchůdci a významnými francouzskými mysliteli, kteří Tocquevilla ovlivnili – nad Charlesem Louisem Montesquieuem (1689–1755) a Jeanem-Jacquesem Rousseauem (1712–1778). Oba tito vlivní političtí teoretici se zabývali problémy moderního státu.
Dle Raheho Montesquieu dospívá k závěru, že Anglie v jeho době vyvinula „novou formu vlády, jež více podporuje svobodu a je stabilnější, než by si jakékoli předchozí politické zřízení dokázalo představit“. V knize O duchu zákonů z roku 1748 Montesquieu velebí a rozvíjí moderní britský stát zaměřený na zisk, který za monarchie vzkvétal, ale jenž ani zdaleka nebyl dokonalý. Britové v něm sice žili spokojeně, ale v neklidném prostředí. Z tohoto důvodu Montesquieu klade důraz na zprostředkující roli pravomocí a tříd a rozvíjí koncept oddělení mocí, jež by měly bránit růstu tyranie státu. Rousseau naopak moderní stát kritizoval, protože nechává občany nezúčastněné. Zastává se jeho antického vzoru, který však Montesquieu považuje za neproveditelný, protože v moderním světě ničí svobodu.
Samospráva
Rahe je sice ovlivněn Montesquieuem i Rousseauem a sdílí jejich pocit možnosti moderní despocie, ale tvrdí, že Tocqueville byl spíše „dědicem Montesquieuea“. Tocqueville se totiž na základě kritiky administrativní centralizace a zkušenosti s místními americkými institucemi domnívá, že role zprostředkovatelů mezi suverénním státem a občanem by měla být uznána a udržována jako obrana proti rozvoji moderního despotického státu. Těmito zprostředkovateli míní sdružení a skupiny, které se dnes nazývají občanskými společnostmi a jejichž prvním členem je rodina.
Francouzi tyto instituce zničili a zrušili v rámci francouzské revoluce a snahy o „volnost, rovnost a bratrství“. Američané je však zachovali i po svém úsilí o vybudování nového národa na konci 18. století. Dokonce své státní instituce uspořádali tak, aby podporovaly rozvoj takových soukromých institucí. Abraham Lincoln, americký prezident v letech 1860 až 1865, je nazval „svobodnými institucemi“. Rahe tvrdí, že samospráva byla pro Američany svobodou, kterou si vybojovali ve válce za nezávislost v letech 1775 až 1783 a již bylo třeba bránit. A této svobody si velmi cenili i v době vlády prezidenta Andrewa Jacksona v letech 1829 až 1837, kdy jejich zemi navštívil Tocqueville.
Změna názoru
Rahe se domnívá, že tento názor Američanů na svobodu se začal měnit na konci 19. a během 20. století. V té době američtí myslitelé studovali evropské politické ideje – především německé – importovali pravidla politiky a koncepce státu starého kontinentu a prosazovali jeho metody v akademické oblasti, médích i v politice, aby vytvořili nový základ amerického politického uspořádání. To pak ovlivnilo republikánského prezidenta Theodora Roosevelta (ve funkci v období 1901 až 1909) i demokrata Woodrowa Wilsona (v úřadu v letech 1913–1921), Nový úděl – soubor opatření a ekonomických a sociálních reforem zavedených během let 1933 až 1937 za vlády demokratického prezidenta Franklina Delano Roosevelta – a program Velká společnost z roku 1965, jejž prosadil demokratický prezident Lyndon B. Johnson a který se týkal například podpory vzdělání, zdravotního pojištění či životního prostředí.
Tyto evropské prvky se znovu objevují v tom, co by bylo možné nazvat novou dobou pokrokové reformy současného prezidenta Baracka Obamy. Ta se pod rouškou „pokroku“ zasazuje o větší rozvoj práv, více státních zásahů ve společnosti a o vyšší centralizaci amerického života. Dle Raheho lze v tom, co stoupenci pokroku považují za právo, odhalit „něco skutečně žádoucího a dobrého. Je to prokazatelně součástí ,štěstí‘, o němž se zakladatelé USA domnívali, že je budou Američané sledovat“. A dodává: „Nejen v jejich době, ale ani v Tocquevillově se však nepředpokládalo, že by někdo mohl mít ,právo‘ na takové dobro. Navíc v době vzniku USA Američané věřili – a nejvíce jeden z otců-zakladatelů a prezident v letech 1801 až 1809 Thomas Jefferson – že zvýšení centralizované moci, aby byla zaručena ,rovnost při hledání štěstí‘, je neslučitelné s politickými právy, která Franklin D. Roosevelt v roce 1944 zařadil do své zprávy Kongresu. Tocqueville byl téhož názoru.“
Nová cesta
Ať už je to však jakkoli, jasné je, že tvrdá despocie tyranizuje, zatímco umírněná infantilizuje. Tvrdá despocie obsazuje společenský prostor, v němž občané žijí a uplatňují své svobody. Umírněná despocie pozvolna a nepozorovaně zaplňuje prázdné místo, které vzniklo poté, co občané tento prostor dobrovolně opustili.
Rahe zaměřuje pozornost na současné západoevropské sociální demokracie, aby odhalil pronikání umírněné despocie. A vrchol vidí ve Francii. Dle něho je „francouzská nemoc“ důsledkem toho, že Francouzi přenechali starost o osud a svobody byrokratickému aparátu. Ten dle Tocquevilla představuje „nesmírnou protektorskou moc nad lidmi, která si samojediná klade za úkol zajistit jejich požitky a držet ochrannou ruku nad jejich osudem. Je absolutní, detailní, přesná, prozíravá a laskavá“.
Zásadní otázka zní: Lze se tomuto směřování demokracie k despocii vyhnout? Raheho analýza politického myšlení je bezvýhradně a správně ahistorická. Demokracie sice může ,směřovat‘ k umírněné despocii, ale není to předem daný výsledek, jejž nevyhnutelně stanovily síly takzvaného pokroku. Vždy totiž zůstává volba. Američané mohou buď pokračovat po cestě, po níž se vydali – v úpadku dle evropského vzoru a ke značně regulovanému a sekularizovanému národu, který bude opomíjet rodinu a děti – nebo se rozhodnout pro jinou. Třeba pro tu, na níž se budou snažit znovu najít a pak obnovit svůj vztah k zásadám, jež ctili otcové-zakladatelé USA – k základním institucím, jako je rodina, a ke zvykům samosprávy. Jen ty totiž mohou toto směřování demokracie zpomalit, a dokonce zvrátit.
Box:
SOFT DESPOTISM, DEMOCRACY’S DRIFT: MONTESQUIEU, ROUSSEAU, TOCQUEVILLE, AND THE MODERN PROSPECT
(Umírněná despocie, směřování demokracie. Montesquieu, Rousseau, Tocqueville a současná vyhlídka)
AUTOR
Paul A. Rahe
VYDAL
Yale University Press New Haven Londýn 2009
ROZSAH
374 stran