Češi nominovali do kulturního výkvětu Evropy národní obrozence
Britové mají svého Shakespeara, Francouzi Molièra, Poláci Jana Pavla II. Do výčtu jmen, který lze nalézt v evropské digitální knihovně Europeana, se každá země EU většinou snažila poslat své velikány. Není divu: projekt placený z bruselské pokladny, který doposud přišel na více než 20 milionů eur, má za úkol představit to nejhodnotnější z evropského kulturního dědictví. Kdyby si ale zájemce o českou kulturu třeba v Portugalsku chtěl udělat obrázek jenom podle naskenovaných děl na portálu Europeana, musel by si myslet, že Česko je nějakou politicky se probouzející zemí rakouského mocnářství.
V digitální knihovně pro 21. století, kterou si před pěti lety vymyslela Evropská komise, reprezentují českou kulturu na prvních místech sebrané spisy Karoliny Světlé, básně Jána Kollára o všeslovanské vzájemnosti nebo přednášky o zdravém duchu ve zdravém těle z pera zakladatele Sokola Miroslava Tyrše. Nechybí ani opravdové lahůdky, které neznají ani studenti bohemistiky. Třeba katolický spisek Žiwoty, skutky a utrpenj Swatých a Swětic Božjch z roku 1848 nebo jedna z prvních českých čítanek od národního buditele Josefa Množislava Bačkory. Abychom nekřivdili – na oficiálním evropském shromaždišti děl evropských „kulturtrégerů“ lze nalézt i dobově velmi ceněnou hru Karla Čapka R.U.R. Jenže jen ve španělském překladu. Podobně třeba názory Václava Klause jsou přístupné jen těm, kdo ovládají němčinu nebo angličtinu.
Jak je možné, že Česko považuje za své evropské velikány spisovatele, jejichž díla ve své době sotva překročila věhlas vlasteneckých knihovniček? Na vině není jen Národní knihovna, která drtivou většinu odkazů na českou literaturu do evropské digitální knihovny naposílala. Poučení lze nalézt spíše v příběhu Europeany, která nakonec dopadla jako mnohé další velikášské kulturní projekty, které si v Bruselu úředníci vymysleli na papíře, aby je pak knihovníci jako nudnou administrativu „zaplácli“ výstupy z úplně jiného projektu.
Když Europeana koncem listopadu před dvěma roky spouštěla svou testovací verzi, měla za sebou již tři roky ostrých příprav. Výsledek byl ale tristní: tři servery umístěné v Nizozemsku se pod náporem masivně vychvalovaného projektu zhroutily a vyřadily portál www.europeana.eu na dlouhé čtyři týdny z provozu. A ani pak se programátoři příliš nepředvedli. Vyhledávání je zmatečné, některé odkazy vůbec nefungují a o interaktivním obsahu nemůže být ani řeči. Celý projekt ostatně dodnes funguje jen jako testovací betaverze.
Stachanovci z Bruselu
Brusel přesto evropskou digitální knihovnu vychvaluje. A vede si přitom, jako kdyby nešlo o kulturní portál, ale o zobrazovač produkce uhlí a oceli. Třeba na rok 2010 si Evropská komise stanovila cíl deset milionů záznamů. A vida – knihovničtí stachanovci hlásí plán splněný na 140 procent. „Europeana je skvělým příkladem toho, jak spolupráce na evropské úrovni může obohatit náš život. To, že je on-line k dispozici čtrnáct milionů děl, uvítají všichni uživatelé internetu,“ prohlásila před měsícem místopředsedkyně Evropské komise Neelie Kroesová. Na tiskové konferenci vytáhla další trumfy přístupné na síti: Goetheho sebrané spisy nebo dánský filmový záznam oslav dne ústavy z roku 1907. Jedno ale už zapomněla dodat: texty, obrázky a videa se na webu neocitly díky Europeaně. Na internet je umístily veřejné instituce z členských zemí EU, aniž by na to z digitálního megaprojektu dostaly jediné euro. Roční rozpočet Europeany čítající 2,5 milionu eur je určen pouze na chod webového portálu a jeho reklamu. O ostatní se už členské země musejí postarat samy.
Nelze se proto divit, že knihovníci považují krmení serverů Europeany asi za stejně smysluplnou práci jako otravné vyplňování několikastránkových dotazníků z bruselských institucí. „Europeana je obrovské politikum. V digitální éře nikdo nikomu nebrání, aby si otevřel vlastní webový portál a nabízel své sbírky kdekoliv jinde,“ říká Adolf Knoll, ředitel pro vědu, výzkum a mezinárodní vztahy Národní knihovny ČR, který zodpovídá za to, jaká data největší knihovnická instituce v zemi pošle do Haagu, kde Europeana sídlí.
Vzhledem k tomu, že Česko nemá žádnou ucelenou digitalizovanou sbírku, která by byla průřezem toho nejvýznamnějšího z české kultury, putují do evropské webové knihovny odkazy na naskenované rukopisy z databází Manuscriptorium a Kramerius. A ty mají úplně jiné poslání než sestavovat kulturní „best of“ českých zemí. Slouží především k archivaci tištěných materiálů, které rychle podléhají zkáze a je třeba je zvěčnit v podobě jedniček a nul na disku. „Skenujeme nejdříve to, co se nám rozpadá pod rukama. Takže třeba k Čapkovi jsme se zatím nedostali,“ popisuje Adolf Knoll, proč se na Europeaně vyskytuje tak kuriózní sbírka českých dokumentů. Ne, že by nebylo z čeho vybírat. Systém Kramerius, pojmenovaný podle jednoho z prvních českých nakladatelů, čítá na sedm milionů položek. Jenže jen máloco je možné poslat do Evropy jako ukázku našeho kulturního dědictví.
Tomu odpovídá i česká účast na projektu evropské virtuální knihovny. Česko dodalo na Europeanu necelých 11 tisíc digitalizovaných dokumentů, což odpovídá 0,08 procenta z čtrnáctimilionové sbírky společné evropské databáze. I v případě tohoto zanedbatelného zlomku se ale Europeana chlubí cizím peřím. Digitalizaci buditelské literatury totiž kromě českého státního rozpočtu až do loňského roku platily především norské fondy. Fakt, že se na zachování české literatury 19. století podíleli štědří Seveřané, kteří ani nejsou členy EU, do konceptu oduševnělého Bruselu pečujícího o evropskou kulturu moc nezapadá.
Neviditelné fondy
Projekt Europeana je natolik nabubřelý, že nad výkvětem národních buditelů, kterým se Česko reprezentuje, by se dalo mávnout rukou. Jenže je tu ještě jedna potíž. Národní knihovna v systému Kramerius, naší vůbec největší digitální databázi, používá pro zobrazení naskenovaných archiválií dnes prakticky neznámý formát DjVu. Ten ovšem zdaleka nejrozšířenější operační systém Windows nepodporuje. K prohlížení dokumentů je třeba nainstalovat si doplněk. Pokud uživatel sedí v knihovně, ve škole nebo třeba na ministerstvu, má smůlu. Správci sítě nahrávání takových „vylepšováků“ blokují. Zdigitalizované poklady Národní knihovny proto povětšinou zůstávají neviditelné.
„Před deseti lety, kdy se s digitalizací začínalo, to bylo technicky slušné řešení. Je ale fakt, že dnes už to nikoho neoslní,“ argumentuje Adolf Knoll z Národní knihovny, proč ani nové skeny na webu nejde na většině počítačů otevřít pouhým rozkliknutím. Technicky by přitom nebyl žádný problém se zastaralým obrazovým formátem skoncovat. „Samotný systém Kramerius není omezen na formát DjVu, může být použit i jiný. Formát pro zpřístupnění si vybírá knihovna, potažmo jiná instituce, která obrázky zpřístupňuje,“ vysvětluje Linda Jansová z Knihovny Akademie věd ČR.
Akademie věd i Národní knihovna však slibují, že od příštího roku přejdou na uživatelsky bezproblémový formát jpg. Bylo by ostatně na čase. Těžkopádným knihovnickým projektům totiž vydatně šlapou na paty komerční databáze, které sice nenabízejí fundované třídění podle mezinárodních kódů, zato tu každý rychle a na jednom místě najde, co potřebuje. Typickým příkladem je projekt Google Books, který letos v říjnu překonal v počtu naskenovaných dokumentů Europeanu. A třeba Bavorská státní knihovna se podílí nejen na Europeaně, ale čím dál intenzivněji také na původně čistě americkém projektu společnosti Google.
„Slavský národ rovným se mi zdává pokojnému býti potoku, který ve zdlouhavém pokroku, ale silně k cíli svému plává,“ píše Ján Kollár v básni Slávy dcera, která je digitálně přístupná na Europeaně. Nezbývá než doufat, že zmiňovaný pokrok nebude příliš zdlouhavý. Jinak hrozí, že kulturychtiví uživatelé raději kliknou tam, kde jim díla tvořící fundament Evropy nabídnou bez politické omáčky a výmluv, proč něco nejde.
