Únik z naftalínu

Pod obrazem zakladatele Národního muzea hraběte Kašpara Šternberka v životní velikosti sedí historik, který ve svých dvaatřiceti letech vůbec nevypadá jako muzeální ředitel. Ředitelem je Michal Lukeš už pět let. A vyjadřuje myšlenky, které se k rigidní představě muzea jako národního svatostánku jakoby nehodí: „V nejbližší době bychom rádi předvedli na několika projektech, že peníze nejen potřebujeme, ale že je taky dokážeme vydělávat, reprodukovat.“

Slovo muzeum je odvozeno ze starořeckého musío a původně označovalo svatostánek pro múzy. Pro dnešní lidi má toto slovo spíše odér staroby, pachu po naftalínu a nezřídka člověk slyší i nadávku „patříš do muzea“. Jak ho vnímáte vy?
Mě to slovo fascinuje. Moderní muzeum je produktem osvícenectví. Muzea vznikala na konci 18. a začátkem 19. století a byla v podstatě vědeckými ústavy, které shromažďovaly předměty pro vědecká bádání a s veřejností moc nekomunikovaly.

Jak chápete roli ředitele takovéhle starobylé a důstojné instituce?
Garantovat směr, dávat impulzy, shánět peníze, pomáhat s marketingem a komunikovat s veřejností…

Muzeologie, kterou v našem a německém prostoru založil profesor doktor Zbyněk Z. Stránský, odkazuje mnohem dál, hovoří o muzeích, které stavěli Římané svým vítězům…
Samozřejmě, lidé zřejmě sbírali různé předměty od nepaměti, zřejmě i v jeskyních. Muzejnictví má ale nejspíš začátek v momentu, kdy se muzea stala institucí. Tehdy (v 18. a 19. století) vznikala muzea dvojího typu. Velké státy, hlavně ty, které měly kolonie a koloniální sbírky, například Francie a Anglie, se zajímaly de facto o celkové dějiny lidstva. Menší národy budovaly muzea, aby se pokusily vyjádřit svou národní svébytnost paralelně s tím, jak se vytvářelo jejich národní vědomí. Všechna tato muzea plus minus v této době slaví dvě stě let trvání. My v příštím roce slavíme 190 let existence. Je to také datum počátků pěstování vědy, která se stala základem moderní společnosti.

Ale jakou náplň a úlohu mají mít muzea v 21. století, když „konzervy minulosti“ může mnohem pohodlněji zprostředkovávat lidem televize?
S tím bych nesouhlasil, sbírky totiž vnímáte jen přes vizuální stránku. U muzeí uměleckého typu to může být do jisté míry pravda, když vám technika dovolí si požadovaný obraz nějakým holografem zhmotnit, i když si myslím, že člověk má touhu vnímat genius loci. Ale Národní muzeum je něco jiného. Vidět můžeme sotva tři procenta předmětů, které vlastníme. Máme jich totiž na dvacet milionů, většinu v depozitářích. Neshromažďujeme předměty jen proto, abychom se na ně dívali, jsou mezi nimi i spousty „ošklivých a nekoukatelných“. Připomínám, že druhou největší část tvoří přírodovědecká sbírka. Máme například desítky tisíc brouků, velké mykologické herbáře, botanické herbáře, vycpaná zvířata. Ty tu nejsou apriori pro to, aby se lidé na ně dívali, vystavují se jen částečně na tematických výstavách. Nevystavujeme například 3000 střevlíků, ale připravíme třeba výstavu s názvem Co se děje v trávě. Sbírka jako taková nemá cenu každého jednotlivého předmětu, její cena je v chronologické a tematické přímce. A když takového brouka máte dobře popsaného, to znamená, kdy, kde a kým byl odchycen, můžete z katalogu vyčíst mnoho zajímavých informací o vývoji druhů na českém území či v nějaké menší lokalitě. Brouci jsou zase přímo závislí na tom, jak se vyvíjela flóra a tak dále. Nehledě na to, že i z těch brouků a rostlin dostáváte údaje fyzikální a chemické, takže muzeum je dnes velkou databankou, která je pro vědecký výzkum i pro budoucnost hodně důležitá.

Jenže to by vyžadovalo, aby vše bylo zpřístupněno elektronicky.
Samozřejmě. Proto si myslím, že vlastně význam muzeí díky tomu vzroste. Pak si jednoduchým nastavením vlastních požadavků vytáhnete z databáze – nejspíš za nějaký poplatek –, co budete potřebovat. Když zůstaneme u příkladu brouků: informace o nich z osmnáctého a devatenáctého století nikde jinde nedostanete.

Zůstaneme-li u těch brouků: jak dlouho je možné je uchovávat, konzervovat? Nerozpadnou se?
To asi nikdo neví. Zatím drží okolo 120 let. Ale samozřejmě údržba depozitářů je velice nákladná věc. Sbírka organického materiálu vyžaduje stálou teplotu i vlhkost, s klimatem a cizopasníky neustále bojujeme.

A budou na takové věci peníze, když člověk slyší, že ministr kultury musí už z tak malého rozpočtu ušetřit další miliardu?
Peníze nejsou tou nejdůležitější věcí, nejsou tím, co by nás nejvíce trápilo. Sice je pravda, že v kultuře nikdy nebylo moc peněz a v České republice obzvláště, s finanční nouzí vždy zápasíme, ale naštěstí se v poslední době otevírá mnoho nových možností, jak získávat peníze z Evropské unie. Nyní máme v konečné fázi například projekt Barrande I. Polovina rozpočtu, 30 milionů korun, jde z unijního fondu pro regionální rozvoj, přispěl i stát a pražský magistrát. Na vybudování vědeckého campu v našich depozitářích, kde se na unikátních přístrojích bude provádět výzkum kulturního dědictví, spolupracujeme s předními vědeckými pracovišti. Projekt Barrande I. je součástí uceleného řešení výstavby areálu Národního muzea v Horních Počernicích, kde by měl vzniknout komplex řešící adekvátní uložení kulturního dědictví České republiky, který by umožňoval jeho komplexní výzkum. Jsem optimistický realista. Kdyby na tohle nebyly peníze, tak si zničíme národní kulturní bohatství a bude to zkáza. Ale také platí, kdo si pomůže sám, tomu bude pomoženo. Musíme se naučit lépe pracovat například s marketingem.

To se podařilo Petru Fejkovi, řediteli pražské ZOO.
Jistě, za jeho předchůdce pana Veselovského byla ZOO chovatelsky na špičkové úrovni, ale bez peněz skomírala. Petru Fejkovi – my jsme z jedné fakulty, on studoval jen výš – se podařilo nenarušit odbornou úroveň zahrady a zároveň jí dal image něčeho, co se vyplatí navštěvovat. A jakmile nějakou instituci veřejnost považuje za důležitou, tak ji posléze podporují i politici.

Vraťme se k dalším funkcím moderního muzea.
Prosazuji tezi, že muzeum by mělo být zapojeno i do systému školní výchovy, mělo by doplňovat to, co kantoři ve škole říkají, a to z jiné, zajímavější stránky. Měli bychom děti emotivně nabudit, aby s větší chutí poslouchaly své učitele. A ta úplně poslední činnost, která ve světě již funguje, ale u nás stále ne, by měla naše muzeum účinně napojit na turistický ruch a zahrnout ho do nabízených turistických programů.

To ovšem zřejmě znamená pořádat více tematických výstav a současně umět cíleně prodat specifiku Národního muzea. A samozřejmě vybudovat dokonalý servis, restaurace, kavárny, suvenýrové obchůdky, které budou součástí muzea.
Srovnané nerosty a brouci od nejmenších do největších už nikoho neohromí. Zrovna tak jako kostra velryby. Pod ní se jednou projdete, ale pak už nemáte moc důvodů se k ní vracet, pokud nejste odborník. Je pravda, že touto cestou musíme jít. V současné době máme pouze asi 1200 metrů výstavního prostoru, na nichž můžeme dělat volné výstavy. Instalujeme je jednou ročně, teď jsou to právě Lovci mamutů. Už jsme na ní uvítali půlmiliontého návštěvníka, malou Elišku s bratrem.

Kdy jste s tematickými výstavami začali?
Před čtyřmi lety jsme udělali rodinnou výstavu Voda a život, pak jsme si zkusili atypické expozice, abychom přilákali lidi, kteří normálně nepřijdou. Byly věnovány fotbalu a zlatým časům médií. Ukázalo se, že rodinné výstavy, které jsou napojeny na školní osnovy a jsou udělané tak, že je chce vidět i tatínek, silně pomáhají v návštěvnosti.

Před nedávnem jste dostali k dispozici budovu bývalého Federálního shromáždění, která vám připadne po vystěhování rádia Svobodná Evropa v roce 200. Jak to změní váš provoz?
Po převzetí Federálního shromáždění bude rekonstruována hlavní budova Národního muzea na Václavském náměstí. Rekonstrukce začne v roce 2011, má trvat pět let a bude stát 4,5 miliardy korun.

Kam přestěhujete sbírky z rekonstruované budovy?
K dispozici máme depozitární komplexy v Horních Počernicích a Terezíně, které jsou částečně hotové. V budoucnu by obě naše centrální budovy už neměly sloužit jako depozitáře, měly by být využívány k tematickým výstavám. Chceme pokud možno co nejvíc prostorů otevřít veřejnosti, což díky tomu, že budou obě budovy prázdné, půjde. Máme velkou výhodu, že před časem byla rekonstruovaná obdobná muzea v Londýně a Paříži, takže se můžeme poučit.

Dobře, ale čím chcete být unikátní? Jak chcete přitáhnout turisty třeba právě z Londýna a Paříže, kteří mají pocit, že doma mají všechno?
Domnívám se - a takový názor tady zvítězil –, že můžeme být originální a moderní v tom, že vybudujeme přírodovědecké a společenskovědní expozice jako jeden celek. Nenecháme je separátně oddělené, a tím vznikne expozice dějin lidstva, která bude rámovaná životním prostředím. Vlastně by to bylo o tom, do jaké míry jsme si upravovali planetu a životní prostředí a opačně, do jaké míry nutila příroda člověka, aby se jí přizpůsobil.

A co bude ve vedlejší budově?
Ta má výhodu, že je plánovaná v šedesátých letech jako nabubřelý parlament, budou tam přednáškové sály, veliké šatny i dobře vybavený gastroprovoz. Obě budovy budou sloužit jako jeden technologický celek, což nám značně ulehčí situaci, protože nebudeme muset ve staré budově dělat nějaké větší zásahy. Mezi muzejníky máme dlouhodobě dobré jméno. Jde o to, abychom po rekonstrukci získali dobrou pověst i mezi turisty. Musím se přiznat, že jsem se až divil, že když jsem například nedávno požádal o audienci ředitele British Museum v Londýně, okamžitě mne přijal a choval se velice kolegiálně.

Zatím jste se nevepsali se do povědomí lidí nějakým logem či výtvarným rukopisem tak, jak se to podařilo zmíněné zoologické zahradě. Vaše starobylé logo splývá s řadou podobných znaků a nikdo si ho nemůže zapamatovat.
S tím lehce bojujeme, ale musím říci, že Petr Fejk v ZOO to měl trochu jednodušší. Samozřejmě jsme se pokusili vytvořit nějaký vizuální manuál a používáme jako logo starou pečeť z roku 1818. Jedna z možností je používat jako identifikační ikonu symbol budovy Národního muzea, ale to by zase nebylo pravdivé. Nejsme jen tato budova, máme ještě Náprstkovo muzeum, spravujeme památníky skladatelů, máme Lobkovický palác, Muzeum knihy ve Žďáru, Vrchotovy Janovice, budeme mít Vítkov, kde bude muzeum moderní české státnosti, máme Muzeum loutky a cirkusů v Prachaticích. Celkem asi pětadvacet expozičních budov, nepočítaje asi sedmdesát odborných oddělení. Děláme přes šedesát výstav ročně, byť některé jsou velmi malé. Náš problém je v tom, jak svázat do jednoho loga, které by bylo jasné, tuhle pestrost, aniž by se zmenšovala možnost komunikace třeba Náprstkova muzea?

Váš problém je možná v tom, že toho od loga chcete moc. Logo by měla být jen nálepka, identifikační ikona, to je víc než pro vás úkol pro špičkové typografy.
Teď jste ťal do bolavého bodu, protože my o tom stále jenom diskutujeme. Jedna věc je design a druhá dát grafikům věcné zadání. Stále nemůžeme přijít na to, jak dát to všechno, co spravujeme, do jednoho celku. Naše úvahy jsou zřejmě moc složité. Naposled jsme třeba uvažovali o pěti prstech, protože Národní muzeum má pět již zmíněných úkolů, každému typu muzea jsme chtěli dát jednu barvu: historikům červenou, hudebníkům modrou, přírodovědcům zelenou.

Kolik stojí jedna velká výstava?
Například mamuti stáli asi pět a půl milionu. To jsou takzvané živé peníze. Dále jde o to, jak jsme šikovní, zda najdeme agenturu, která nám udělá zdarma televizní spot, jaké seženeme mediální partnery. Česká televize nám v tomto případě poskytla zdarma prostor asi pro dvě stě spotů. Tohle dohromady dělá řádově dalších šest milionů. Navíc řada firem pro nás pracuje za nižší honoráře, protože si uvědomuje důležitost naší instituce a přitom ví, že jsme jen příspěvková organizace.

Stejně jako tady na nás hledí z obrazu Kašpar Šternberk, který se zasloužil o založení muzea, mohla by být někde ve vstupní hale jednou umístěna loga firem, které vám pomohly obnovit slávu muzea. Uvědomují si to čeští manažeři?
To zatím v Čechách ještě nefunguje a firmy myslí jen krátkodobě. Kachlíky slávy, které najdete hlavně ve Spojených státech v každém muzeu, na nichž jsou vyjmenováni všichni sponzoři, od velkých firem až po Mrs. and Mr. Smith, kteří každoročně muzeu připíší tisíc dolarů, to u nás ještě nefunguje. Ale když se nám nějaká výstava podaří, investice se bohatě vrátí. Například mamuti jen za půl roku zvedli návštěvnost o sto procent. Loni hlavní budovu navštívilo zhruba 440 000 lidí, letos jsme se k tomuto číslu dobrali již v červenci. Stojí-li lístek 120 korun, tak jde o velké peníze. Dříve jsme vydělávali na vstupném přes 40 milionů ročně, letos to tedy bude mnohem více. Výstavy nás přitom stojí asi třináct milionů ročně. Při dobrém marketingu si alespoň částečně na sebe vydělat můžeme. Problémem zůstává, že úspěch se mnohdy příliš nevyplácí. Riskujete, že když více vyděláte, dá vám ministerstvo kultury méně peněz a raději pomůže neúspěšným, kteří mají dluhy. Je to velmi demotivující. Samozřejmě většina peněz jde do údržby budov, depozitářů a do platů zaměstnanců, které ročně odčerpají přibližně sto milionů korun. Jenže jen takhle jednoduše se to počítat nedá. My přitahujeme lidi a především turisty do centra města, oni používají městskou dopravu, pak jdou do restaurace, něco si tu koupí. A z těch daní má zase nejvíce stát. Úspěšné muzeum je pro každý region – při této kalkulaci – výdělečné, a to nehovořím o tom, že svou činností pomáháme vzdělávat společnost, což je nejperspektivnější investice. Jsem rád, že už i politikům došlo, že právě věda a výzkum spolu s turistikou jsou základem pro státy našeho typu. Těžký průmysl a montovny aut se odsud rychle vystěhují. Česká republika má největší hustotu hradů a zámků v Evropě, a to bychom měli, spolu s hustotou muzejní sítě, umět prodat. Vysoká škola ekonomická, která chce od příštího semestru začít vychovávat manažery pro oblast kultury, na to už taky přišla.

Velký třesk, Apollo a dějiny z Václaváku
Co připravuje Národní muzeum v letech zbývajících do rekonstrukce
Po mamutech připravujeme velkou výstavu s názvem Stopy lidí. Symbolický název označuje symbolickou výstavu. Je to expozice o noze a chůzi, běhání a zvláštním pohledu na nohu jako symbol pohybu člověka po zeměkouli. Začneme tím, jak člověk vstal ze čtyř nohou, postavil se na zadní a šel, migroval, bojoval, bavil se, zdobil se, občas byl jednou nohou v hrobě, žil si na vysoké noze, začal se obouvat. A skončí to prvním krokem člověka na Měsíci. Stopa na Měsíci bude tečka za výstavou. Tender na architektonické řešení výstavy vyhrál bývalý ředitel Národního divadla, scénograf Dan Dvořák. Z Air and Space Musea ve Washingtonu budeme mít půjčenou botu od skafandru z Apolla 11, stejnou, jaká udělala ten malý krok pro člověka a velký pro lidstvo, i výcvikovou přilbu Neila Amstronga. Zjistil jsem, že v Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově mají československou vlajku, kterou měl na Měsíci Eugene Cernan, původem Čechoslovák, a tu samozřejmě také vystavíme. Dokonce jednáme o tom, aby jeden z astronautů, který byl na Měsíci, přijel.
Další velkou výstavu připravujeme spolu s Vojenským historickým ústavem a Senátem o Valdštejnovi ve Valdštejnské jízdárně. Měla by být otevřena také v listopadu, stejně jako Stopy lidí.
Ke 190. výročí založení Národního muzea chystáme výstavu o osmičkách v našich moderních dějinách, které zatím pracovně říkáme Zrodila se republika. Doplňovala by ji menší výstava v hlavní budově: Němý svědek dějin, protože kdyby někdo stál 116 let tady na rampě Národního muzea a pozoroval, co se tu dělo, defilovaly by před ním celé moderní dějiny.
V roce 2009 otevřeme muzeum na Vítkově s expozicí, která bude edukativní a ponese název Křižovatky české a slovenské státnosti. Nezapomeňme, že původně byl tento objekt postavený jako legionářský památník, pak v něm měl být pohřben Tomáš Garique Masaryk, nakonec byl zneužit komunisty a chvíli tam bylo i mauzoleum Klementa Gottwalda. Tomuto místu vrátíme původní význam a bude u toho zase vyhlídková terasa, kavárna a vše, co musí moderní expozice mít.
V úplných začátcích je výstava, kterou jsem si sám pro sebe zatím nazval Zrod zeměkoule. Začali bychom velkým třeskem, pokračovali vznikem Mléčné dráhy, sluneční soustavy až k první buňce. Ale nevím, jestli se mně ji podaří prosadit, nechci své kolegy do ničeho nutit.

Michal Lukeš (32)
vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval postgraduální kurzy a stáže v Itálii, Německu, Rakousku a ve Spojených státech. Externě učí na Univerzitě Karlově a na univerzitě v Liberci. Posledních pět let je generálním ředitelem Národního muzea.