Menu Zavřít

Unikněte před státem!

22. 5. 2009
Autor: Euro.cz

Na cestě k extrémní svobodě lze využít dvojí občanství i daňové ráje

Národní stát a pouta, která nás k němu vážou, jsou přežitkem dvacátého století. Pokud se vám nelíbí moc, kterou nad vámi má „Velký bratr“, a raději byste si sami svobodně vybrali, kde chcete bydlet, kde podnikat a kde platit daně, vítejte v kontroverzním, tajemném a vzrušujícím světě těch, kteří se své závislosti na rodné zemi už dávno zbavili. Vítejte ve společnosti dolarových miliardářů, dobrodruhů a playboyů z lepších rodin. Ale také mezi mafiány, obchodníky se zbraněmi, uprchlými diktátory nebo podnikateli typu Viktora Koženého či Radovana Krejčíře. Ti všichni žijí ve světě pěti vlajek.

Jak ochránit majetek Svět už není bezpečné místo. Obyvatelé Evropy nebo Severní Ameriky žijí v materiálním nadbytku, který nemá v historii lidstva obdoby, přesto se ve svých domovech cítí méně jistě než před deseti lety. Jedenácté září 2001, války a teroristické útoky, jež následovaly, přinesly strach a obavy z budoucnosti. Vedle toho byly důvodem k razantním změnám v bezpečnostní politice států, které se cítily ohroženy možnými útoky. Snaha zajistit bezpečnost občanů ale v řadě případů výrazně vstoupila do sféry jejich osobních práv. Americké úřady v minulých letech zatkly a bez soudu uvěznily řadu občanů podezřelých z terorismu a z měst, jako je Londýn, se staly pevnosti, jejichž každý kout je hlídaný nenápadnou bezpečnostní kamerou. Do pasů, včetně těch vydávaných Českou republikou, přibyly čipy obsahující biometrické údaje, otisky prstů a snímky oční sítnice. Mnoho lidí si v této situaci začalo klást otázku, zda jsou ochotni obětovat značnou část své svobody výměnou za nepříliš přesvědčivý příslib bezpečí. Začali proto hledat cestu ven. A objevili metody, které už po desetiletí používá malá subkultura takzvaných permanentních cestovatelů (PT – z anglického Permanent Travellers). Je to zcela neformální skupina lidí, kteří se cítí líp, když si svůj život řídí sami a alespoň formálně nad nimi žádný stát nemá příliš velkou moc. K těmto úvahám mnohdy nedospěli kvůli strachu o své bezpečí, ale z mnohem prozaičtějších, totiž ekonomických důvodů. Nejčastěji jde o právně a morálně pochybnou, ale logickou snahu vyhnout se placení daní. Většina států totiž vyžaduje vyplnění daňového přiznání jen od rezidentů, a nikoli od těch, kdo pouze projíždějí. Pravidelným přesouváním mezi jednotlivými zeměmi, které může mít pouze podobu krátké cesty za hranice dvakrát ročně, je možné zbavit se velké části daňové zátěže. Dalším ekonomickým důvodem je snaha chránit svůj majetek před ztenčením vinou soudních sporů. Konflikty s bývalými obchodními partnery nebo třeba náročný rozvod mohou totiž člověka připravit o značnou část majetku. Pokud je ale jeho osobní situace úmyslně komplikovaná, může dohledání skutečných majetkových poměrů trvat dlouhou dobu. Je tak možné efektivně a zcela legálně ochránit svůj majetek. Jsou-li totiž vaše peníze uložené ve Švýcarsku, formálně patří firmě registrované na Kypru, máte trvalé bydliště na Bahamách a reálně celý život žijete v Praze, rozpletení tohoto uzlu bude úřadům trvat opravdu dlouho.

Jak být trvale turistou Vše začalo v roce 1964, když americký finančník Harry D. Schultz, který vstoupil do Guinnesovy knihy rekordů jako nejlépe placený poradce na světě, vydal knihu nazvanou „Jak si udržet své peníze a svou svobodu“. Představil v ní vlastní metodu, jak uchránit majetek před finančními úřady, žalobami nespokojených obchodních partnerů, ale také měnovými reformami nebo znárodněním. Koncept nazval „Tři vlajky“. Jeho teorii později rozpracoval druhý ze zakládajících otců W. G. Hill ve své knize Perpetual Tourist, tedy trvalý turista. Tento svazek, stejně jako několik dalších podrobných návodů z jeho pera, dnes patří k internetovému undergroundu a prodávají se za stovky dolarů.
Principem permanentního cestování je, zjednodušeně řečeno, že „cestovatel“ si zařídí všechny úřední dokumenty a povinnosti tak, že ho všechny vlády vnímají jako pouhého turistu, jako někoho, kdo právě projíždí. Ponechá si své občanství, nikoli už ale trvalý pobyt v domovské zemi. To mu poskytuje řadu výhod. Jako někdo, kdo právě nikde nebydlí, bývá PT osvobozen od daní či vojenské služby a může se poměrně snadno vyhnout žalobám. Právní status trvalého turisty je navíc čistě formální záležitostí a není nutné mít neustále sbalené kufry. Lze naopak zůstávat naprostou většinu času na jediném místě. Jde spíše o změnu způsobu myšlení a využití možností, které svět dává. Je to dovedení mobilního životního stylu do extrému, do stavu, kdy je člověk, řečeno slovy polského sociologa Zygmunta Baumana, tak „tekutý“, že státní hranice jsou pro něj pouhou čárou na mapě. Kolik lidí tímto stylem žije, nelze odhadnout. Mnoho občanů si z něj totiž vybírá určité prvky, které aplikuje, aniž by se o zpřetrhání pout s domovským státem vědomě snažili. Týká se to i některých cizinců žijících v České republice. „Dříve to bylo snazší, po vstupu do Schengenského prostoru to úřady více hlídají,“ vypráví Američan Ed, který v Praze žije už sedm let a pracuje jako učitel angličtiny. Celou tu dobu je oficiálně turistou. „Jednou za devadesát dní si vyjedu na pár dní do Chorvatska a potom se vrátím,“ vypráví. Žádost o trvalý pobyt a pracovní povolení neřeší především z pohodlnosti a nechuti jednat s úřady. Vyhovuje mu také pocit svobody. To, že ušetří na daních, je pro něj jen vítaný bonus. Jestli je jeho jednání na hranici zákona, ho netrápí: „Znám lidi, co to takhle v Praze dělají patnáct let.“

Peníze ve Švýcarech i na Kajmanech První vlajkou, kterou Schultz doporučil přidat do svého arzenálu, byl pas druhé země, a to takové, která nedaní příjmy pocházející z ciziny. Druhý pas dává svému držiteli možnost cestovat do zahraničí v podstatě pod jinou identitou, jezdit do zemí, které nemají se státem původního občanství nejlepší vztahy, a dává svému nositeli dvojnásobnou šanci uniknout do bezpečí v případě válek, velkých teroristických útoků či jiných katastrof. Státní občanství lze dnes bez větších potíží získat v řadě karibských zemí typu ostrovů Svatého Kryštofa a Nevisu nebo Vanuatu, ale také v solidněji vyhlížejícím Rakousku nebo Irsku. Jedinou podmínkou v tomto případě obvykle bývá dostatečně velká suma na bankovním účtu.
Druhá vlajka ve výzbroji trvalých cestovatelů je místo, kde mají uložené peníze. Založení konta v cizině je plně legální a poskytuje určitou jistotu pro případ inflace národní měny nebo měnových reforem. Pro tento účel se obvykle vybíraly státy s tradičně kvalitním a diskrétním bankovním systémem. Nejběžnější volbou bylo Švýcarsko, kde řada velkých i malých soukromých bank v minulosti bez problémů přijímala vklady bohatých cizinců, aniž by se někdo příliš vyptával. Podobné to bylo i v případě Lichtenštejnska nebo bank se sídly na ostrovech v Lamanšském průlivu typu Jersey nebo Guernsey. Dosud bezpečné bankovní přístavy ale v posledních letech začaly otevírat své záznamy finančním úřadům, jako tomu bylo například v případě lichtenštejnské knížecí banky LGT. Na svět se tak dostaly informace o řadě prominentů, kteří nechávali velké sumy mimo dohled státu a daňových kontrolorů. Švýcarské banky navíc nemohou kvůli tlaku americké vlády na kontrolu financí proudících ze země legálně otevírat konta občanům USA. Do módy se tak zřejmě začnou dostávat bankovní centra s výrazně horší pověstí, které ale mohou vlastníkům peněz zaručit naprostou anonymitu. Například Kajmanské ostrovy.

Nové daňové ráje Třetí vlajkou v Schultzově systému je trvalé bydliště v některém z daňových rájů. Zemí, jež požadují pouze velmi malou nebo dokonce nechtějí žádnou daň z příjmu, je na světě řada a vzájemně se velmi liší. Na jedné straně jsou „exkluzivní“ lokality jako Monako, Andorra nebo Lucembursko, kde není snadné získat všechna potřebná povolení, a jsou tedy azylem především pro ty velmi bohaté. Na druhé straně jsou státy s o něco horší pověstí, například Kajmanské ostrovy nebo třeba Bahamy, které nevyžadují žádnou daň z příjmu fyzických osob ani dědickou daň. To je také jeden z důvodů, proč si toto souostroví v minulosti vybralo několik podnikatelů se špatnou pověstí jako třeba obviněný český finančník Viktor Kožený. Renomé „daňového ráje“ ale může být i určitým stigmatem, které od tropických ostrůvků odrazuje další velký zdroj příjmů, totiž turisty. Proto se některé státy, kupříkladu Vanuatu, v posledních letech rozhodly změnit své zákony a nefigurovat dále v hledáčku zahraničních finančních úřadů. Tyto země ale nahradilo mnoho jiných, mezi nimi třeba Makedonie, která účtuje pouze desetiprocentní daně.
Ke třem vlajkám tvořícím původní sestavu přibyly postupně ještě další dvě, které autonomii permanentních turistů dále posilují. Čtvrtou zemí v řadě je ta, kde má dotyčný člověk své místo k podnikání, či přesněji řečeno, kde má zaregistrovanou firmu. Pro tento účel se hodí státy s výhodným daňovým systémem, především s nízkou sazbou daně pro právnické osoby. Ideální je kombinace s kvalitní právní úpravou zakládání některých typů obchodních a jiných společností. Není náhodou, že například rodinné nadace těch skutečně bohatých bývají zakládány především v Lichtenštejnsku anebo Nizozemsku. Tyto lokality přitom nemusejí mít v praxi vůbec nic společného s místem, kde se odehrává skutečný byznys té které firmy, nebo kde leží majetek formálně vložený v nadaci.
Pátou vlajkou jsou takzvané playground countries, tedy hřiště, jak se jim v hantýrce tohoto exkluzivního klubu přezdívá. Ty mají obvykle podobu některého z luxusních přímořských letovisek, může ale jít i o krásná města typu Paříže, nebo naopak exotičtější lokality, jako jsou Thajsko či Argentina, kde za dolary nebo eura lze žít přímo královským životem.

BOX:
Pět vlajek 1. Pas druhé země.
2. Peníze uložené v cizině.
3. Trvalé bydliště v daňovém ráji.
4. Firma registrovaná v offshore lokalitě.
5. Jedna nebo více zemí „na hraní“.

bitcoin_skoleni

BOX:
Výstup z undergroundu Systém úniku před formálním panstvím jednoho státu popsaný v článku se v praxi používá desítky let. Býval ale doménou dvou skupin lidí. Prvními byli boháči, kterým s ochranou jejich majetku a osobnosti pomáhali účetní a právníci. K těm druhým patřili dobrodruzi, kteří se pohybovali v řadě zemí a byli neustále na cestách. Věci, jako je druhé občanství nebo trvalý pobyt v exotické zemi, jim spadly do klína spíše náhodou. Tento trend se ale začal rozšiřovat koncem devadesátých let i do úzké komunity takzvaných survivalistů, tedy lidí, kteří se obávali možných katastrof v souvislosti s příchodem nového milénia a očekávaným selháním globálních počítačových sítí na začátku roku 2000. Tito lidé se s paranoidním zaujetím začali zabývat hledáním možností, jak domnělým katastrofám uniknout, a to kromě jiného nalezením bezpečných útočišť v cizině.
Další vlna zájmu přišla po 11. září a teroristických útocích na New York, kdy počet lidí, kteří se přestali cítit bezpečně, výrazně rozrostl. Paradoxně se ale řady zájemců o životní styl podle „pěti vlajek“ rozšířily i z druhé strany, tedy z řad lidí, kterým přestala být po chuti bezpečnostní politika USA nastolená za vlády prezidenta George W. Bushe. Návody, jak uniknout „Velkému bratrovi“ s jeho kamerami, otisky prstů a fotografiemi oční sítnice, se začaly objevovat v řadě blogů na internetu i v knihách, které lze koupit v běžné obchodní síti. Posledním přírůstkem do této sbírky je nedávno vydaný bestseller Emergency (anglicky Pohotovost), v němž redaktor deníku New York Times Neil Strauss popisuje své obavy z vývoje americké politiky v příštích letech a to, jak se pro jistotu rozhodl získat pas jednoho karibského ostrůvku.

BOX:
Kam pro druhý pas Dvojí státní občanství je kontroverzní a z právního hlediska nežádoucí věc. Státy se mu proto obvykle snaží zabránit tím, že mezi podmínky pro získání jejich státního občanství zařadí nutnost vzdát se toho původního. Tak to činí například USA. Řada zemí ale stále nic takového nežádá. Výjimky platí také tam, kde to stanoví mezinárodní smlouvy.
Pro získání občanství některé z karibských zemí, jako jsou Dominika (neplést s Dominikánskou republikou), Belize či Svatý Kryštof a Nevis, stačí jediná věc. Peníze. Například v případě Sv. Kryštofa je podmínka jednoduchá – investice ve výši 350 tisíc dolarů, například ve formě koupě bytu nebo domu na ostrově. K tomu se přidají úřední poplatky, popřípadě paušál místním právníkům a zhruba do roka má žadatel v rukou nový pas. „Čestné“ občanství za pomoc nové vlasti lze obdobným způsobem dostat i v méně vzdálených zemích, například v Irsku, kde jej dostal Viktor Kožený. V takovém případě jsou však nutné investice v řádu milionů dolarů. Zdánlivě snadné, ale ve skutečnosti přísné podmínky, má také Izrael. Vedle prokázání židovského původu či konverze k judaismu je to především povinná vojenská služba. Tato země navíc pro případ úniku před globální válkou či terorismem rozhodně nepatří k nejbezpečnějším lokalitám. Dnes lze prostřednictvím internetu nalézt řadu firem, které se na zajišťování občanství, hlavně v karibských zemích, specializují. Některé společnosti poskytují tuto službu společně se zakládáním obchodních společností v takzvaných daňových rájích.

  • Našli jste v článku chybu?