Profesor sociologie Václav Bělohradský od roku 1968 žije v Itálii. Přednášel na univerzitách v Janově a Terstu.
Mohl byste popsat italské únosy?
Mnoho lidí zůstává pořád ještě unesenými, ale počet únosů klesá. Italský únosový průmysl souvisí s marginalitou určitých skupin a oblastí v Itálii, především Sardinie a Kalábrie. Tam žijí v uzavřených enklávách obyvatelé, kteří se vůbec necítí solidární s národem a státem. Banditi v Sardinii či v Kalábrii prosperovali na nelidských únosech lidí. Své oběti nechávají v díře v zemi, kde unesení živoří v nejstrašnějších podmínkách třeba půl roku, spousta jich tam i zemře, nebo zešílí. Specializované gangy si unesené i navzájem prodávají. Když se třeba manažování nějakého únosu stalo pro jednu skupinu složité, tak za určitou sumu prodají uneseného jinému gangu, který má jiné možnosti. Je to složitý způsob podnikání, jeden z nejkrutějších vůbec. Patří k němu i pověstné řezání uší. Existují dokonce důkazy o tom, že hlavoun kalábrijské mafie uvařil a sežral srdce svých obětí. Tato veliká nelidskost je funkcí marginálnosti zločinců, kteří nepociťují žádný morální ani právní svazek se zbytkem země. Dokonce existují výpovědi, které ukazují, jak celá vesnice honila utečeného uneseného, protože vesničané považovali únosy za místní průmysl. Únosy v Itálii jsou tedy důsledkem radikální heterogennosti státu.
Takže ekonomický profit primárním zájmem únosců není?
Přirozeně, že je. Ale abych se tímto způsobem mohl chtít obohatit, tak musím nejdříve ztratit úplně základní vazby na svoji zemi a základní smysl pro solidaritu se svými spoluobčany. Pokud držím šestileté dítě nebo starou dámu rok pod zemí, tak už nepatřím k dané společnosti. A nepatřím k ní proto, že jsem se vyvíjel jinak, nemluvím jejím jazykem, ale určitým dialektem, žiji v uzavřené enklávě a nemám se zbytkem nic společného. V Itálii mají tedy únosy úplně jiné kořeny než v české společnosti, kde to není nic jiného než loupežný zločin.
Říkáte, že unesení jsou v zajetí dlouhé měsíce. Znamená to, že jejich příbuzní za ně neplatí požadované výkupné?
Zaplatit výkupné je v Itálii trestným činem. Navíc Italové odhlasovali zákon, podle kterého zablokují majetek příbuzným uneseného, aby výkupné nemohli zaplatit, protože placením výkupného, podporují únosový průmysl. Stát se tím snaží zabránit tomu, aby únosy pokračovaly. Logika zákona je prostá: Jestliže vím, že vy mi výkupné nemůžete zaplatit, tak nebudu unášet.
Mají Italové povinnost únos nahlásit?
Tuto povinnost samozřejmě mají, ale prosadit se to nedá.
A daří se italskému státu vynucovat tyto zákony, a omezovat tak únosy?
Je to velmi sporné, protože příbuzní se snaží zákon nejrůznějším způsobem obejít. Mohou si třeba od někoho půjčit. Je to velmi složitá situace i morálně, protože není-li stát schopen uneseného osvobodit, je otázka, jestli má právo zabraňovat příbuzným, třeba rodičům, dát výkupné. Ale na druhou stranu je to ve prospěch dalších možných unesených. Domnívám se, že pokud by se podařilo zákon opravdu radikálně uplatnit, tak by již k dalším únosům nedocházelo. Ale ono se to nedaří.
ČLÁNKY DO MAILU