Kypr ani zdaleka neměl nejvíc „napákováno“. Proč tedy zemi sázka na finanční služby nevyšla?
Bankovní systém Kypru je v poměru k celkovým aktivům „monetárních finančních institucí“ (MFI) eurozóny, abychom se drželi definic Evropské centrální banky (ECB), mrňavý. Dovede však zamotat hlavu pořádně. Kypr není jediným ostrovním státem, který dospěl k závěru, že „roztočit kola“ a zbohatnout se dá víceméně jen zaměřením na finanční sektor. Proto dosud fungoval jako daňový ráj nabízející diskrétní služby mnohonásobně většímu okruhu klientů, než představuje domácí obyvatelstvo a „originální“ kyperské firmy. Proč tahle sázka Kypřanům nevyšla?
Odhalování podstaty věci komplikuje, že ECB zveřejňuje statistiky za celou soustavu a zbytek přebírá od členských národních bank. Navíc výsledky publikuje v uživatelsky nepříliš přátelském formátu. Porovnávání dat o velikosti jednotlivých bankovních soustav v členských zemích s jejich nominálním HDP tak vyžaduje jistý čas strávený v databázích ECB a Eurostatu. Přitom ECB pod pojmem „rezident“ eviduje všechny subjekty, fyzické i právnické osoby včetně bank a vlád, z celé eurozóny.
Z prosincových dat a HDP za loňský rok lze vyčíst, že Kypr ani zdaleka neměl nejvíc „napákováno“. Srovnatelně dimenzovaný finanční sektor má Irsko a Malta, přičemž to všechno jsou trpaslíci ve srovnání s Lucemburskem, kde celková aktiva MFI překračují HDP tohoto nepatrného státečku přímo kolosálně. Lucemburský finanční systém z 99 procent slouží zbytku světa, nikoli nepočetným Lucemburčanům. Na tom, že spravujete peníze cizincům, není samo o sobě nic špatného, pokud jim je negarantujete prostřednictvím fondu pojištění vkladů. (Mimochodem, zrovna v Lucembursku je například velmi nízký poměr špatných úvěrů k celkovému portfoliu.) Důležité je i to, že HDP je toková veličina (nově vytvořené hodnoty za rok), kdežto úvěry či depozita rezidentů nebo celková aktiva jsou veličinou stavovou (v grafu ke konci prosince 2012). Protistranou celkového objemu úvěrů je kapitálová zásoba, takže se nic neděje, pokud z takto akumulované kapitálové zásoby plyne výnos odpovídající s příslušnou opatrnostní rezervou potřebě splácení závazků. Velký finanční sektor se ovšem stává fatálním rizikem, jakmile se prudce zhorší kvalita a výkonnost podkladových aktiv, zejména pokud struktura financování závisí na obezřetných zahraničních investorech.
V Irsku banky položila na straně aktiv prasklá realitní bublina. Irský stát se následně dostal do skokového nárůstu zadluženosti tím, že závazky bank garantoval. Kypru k velkému průšvihu postačily kdysi zdánlivě bezrizikové investice do řeckých vládních dluhopisů.
Na rozdíl od Irska nemá Kypr kromě turistiky jiné obory, které by vytvářely slušnou přidanou hodnotu, takže by garance kyperského státu – i kdyby byla vydána – neměla žádnou hodnotu. Kypr by se jenom předlužil. Kredibilitu mohla zemi dát pouze pomoc zbytku eurozóny nebo jiné třetí strany, třeba Ruska, pro které Kypr v posledních dvaceti letech fungoval jako oblíbený kanál legálního či ilegálního odlivu kapitálu.
Požadavek na zapojení velkých depozitorů do řešení problému Kypru je sám o sobě logický, při bankrotu by nedostali nic. Dosud ovšem neznáme odpověď na tři otázky.
Co se stane s depozity, až banky otevřou? Jak budou reagovat vkladatelé v dalších zemích s křehkým bankovním sektorem? A jak se Kypr vypořádá se zhroucením dosavadního modelu rozvoje založeného na specializaci na finanční sektor a služby offshore firmám?
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
