Plán EU stavět hotspoty v Africe připomíná snahu přehradit řeku oblázky. Uganda přitom ukazuje, že na uprchlících mohou cílové země i vydělat. Na první pohled to vypadá, že Brusel v posledních týdnech kopíruje celé pasáže z kuchařky maďarského imigračního experta Viktora Orbána. „Hranice Evropy chráníme účinněji," pochlubil se před dvěma týdny v projevu o stavu Unie předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker.
Lapidární řeč čísel jeho výrok potvrzuje. Účinnou blokací libyjských přístavů se Itálii v srpnu povedlo snížit počet nově připluvších na ostrov Lampedusa meziročně o 87 procent. Rakousko rozmístilo v Brennerském průsmyku vojenskou jednotku o síle 70 mužů, která prohledává vlakové soupravy se stejnou vervou, jako to kdysi dělali východoněmečtí pohraničníci.
Přímo z Orbánovy kuchařky zvané Schengen 2.0 jako by pocházel nápad, který počátkem září bez větší pozornosti médií představili Emmanuel Macron a Angela Merkelová na summitu v Paříži: žádosti o azyl v EU budou posuzovány v předsunutých hotspotech v afrických zemích, jako je Čad a Niger. „Orbán vítězí ve sporu o imigranty,“ nadepsal svůj komentář server Politico. Citoval i rozjařeného Orbána, jenž návrh častoval slovy: „Dříve by se říkalo, že taková myšlenka pochází od samotného ďábla, dnes se to stává většinovým názorem.“ Jenže Orbán není první, koho napadlo podrobovat běžence azylové proceduře už v Africe - se stejným nápadem v minulé dekádě přišli (a neuspěli) Tony Blair nebo německý ministr vnitra Otto Schily.
Tábory pro odmítnuté?
Že by mohl fungovat, je čirá iluze. Čad ani Niger, ale ani OSN samozřejmě žádné procesní středisko provozovat nebudou, EU si je bude muset postavit sama a obsadit vlastními lidmi. Unijní imigrační úředníci přitom nezačali efektivně zpracovávat žádosti o azyl ani v Itálii nebo Řecku, kde jsou mnozí skuteční uprchlíci před válkou zadržovaní už přes rok a půl. Jakmile budou desetitisíce běženců za asistence nigerských a čadských vojáků zadrženy (ještě než překročí Saharu), EU se o ně bude muset fyzicky postarat, což detenční centra změní v regulérní uprchlické tábory financované z unijní pokladny. Další osud běženců je přitom nejistý.
I kdyby jim byl udělen azyl, do jaké země odcestují? Žádný přesídlovací mechanismus se v tuto chvíli nejeví životaschopným. Ačkoli si to občané mnoha států neuvědomují, signatářské země Konvence o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (signovaly ji všechny evropské země včetně Ruska) jsou právně zavázány poskytnout pomoc každému, u něhož existuje „odůvodněná obava, že bude doma perzekuován“. Dublinské protokoly sice hovoří cosi o „první bezpečné zemi“, avšak co jsou technické parametry smlouvy o hraničním režimu proti mezinárodní konvenci? Zároveň ovšem platí, že na většinu běženců putujících Saharou se úmluva bude vztahovat jen těžko.
Žádný přesídlovací mechanismus se v tuto chvíli nejeví životaschoným (Foto Reuters)
Přes Středozemní moře do Itálie (na rozdíl od jiných migračních tras) dopluje jen málo skutečných obětí konfliktů, tento proud tvoří z velké části obyvatelé Guinejského zálivu, jejichž mobilita během desetiletí stoupla natolik, že si cestu mohou dovolit. Každý žadatel má přitom v Evropě právo odvolat se proti zamítnutí u soudu - ovšem jaký soud v Čadu bude jeho žádost řešit? Tak či onak, po prvním neúspěchu se většina odmítnutých nebude pobytem v táboře vůbec zdržovat a najdou si k moři jinou trasu. Výsledkem bude, že se cesta do Libye protáhne a ostatní trasy prodraží.
Zastavení mohutné imigrační vlny z předloňského roku ve skutečnosti umožnil fakt, že Evropa platí zločinným režimům za to, aby migranty zamykaly do vězení, v němž za krutých podmínek tráví měsíce. Nejen libyjská vláda národní jednoty premiéra Fajíze al-Sarraje obdržela z Bruselu miliony eur, peníze dostaly i ozbrojené frakce Brigáda 48 a Al-Ammú, jež předtím obchod s lidmi víceméně kontrolovaly. Je otázkou času, kdy jednotlivé frakce peníze využijí na nákup zbraní, obrátí je proti sobě, a Brusel tak bude fakticky sponzorovat občanskou válku. V subsaharské Africe přitom už řadu let živoří okolo čtyř milionů skutečných uprchlíků před válkou, z nichž mnozí se celé věky nedokážou pohnout z místa.
Vítejte v Ugandě!
Síť táborů u města Dadaab na západě Keni patří k největším uprchlickým aglomeracím na světě. Většina ze čtvrt milionu nedobrovolných obyvatel pochází se Somálska, v němž zuří občanská válka od počátku 90. let. Mnozí zplodili v Dadaabu děti a některé z těchto dětí právě rodí vlastní děti. Za čtvrtstoletí tábor ani na okamžik neopustili, nemají pracovní povolení a jsou stoprocentně závislí na potravinových přídělech od Světového potravinového programu, který vzhledem ke krizi na Blízkém východě loni seškrtal příděly o třetinu.
Celkové roční náklady Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) na obyvatele Dadaabu (vyjma potravin) poklesly z 223 dolarů v roce 2010 na předloňských 148 dolarů. Keňa každý druhý rok hrozí, že tábory úplně zruší a Somálce násilně vystěhuje do vlasti, s níž už ztratili jakýkoli kontakt. A přitom to jde dělat přesně opačně, jak ukazuje příklad Ugandy. Tato malá subsaharská země s 30 miliony obyvatel poskytla od začátku milénia útočiště milionu uprchlíků, hlavně před občanskou válkou v Súdánu. Každý nově příchozí dostane automaticky pracovní povolení, parcelu o výměře 30 na 30 metrů a trvalý pobyt. Ten zahrnuje volební právo, možnost kandidovat, školní výuku zdarma a přístup ke zdravotní péči v rozsahu obvyklém pro občany země. Stěžují si Uganďané?
Jádro, nebo uprchlíci? V Německu sílí generační spor
Ano, ale ne nijak dramaticky. Uprchlíci ze Súdánu, Konga a Burundi totiž zabydlují vyprahlé území na severozápadě, kde se Uganďanům nelíbí, ale Súdánci jeho klima shledávají podobným tomu domácímu. Na tomto uspořádání vydělávají všichni. Asi 40 mezinárodních organizací operujících v zemi s nejrychleji rostoucí uprchlickou komunitou na světě pomáhá financovat výstavbu stovek kilometrů silnic a poskytuje zaměstnání tisícům lidí, většinou Uganďanů. Nové byty, obchody a restaurace rostou jako houby po dešti. Vláda v Kampale si neoficiálně dokáže ukrojit až čtvrtinu z ročního přísunu milionů dolarů, z nichž část po africku zmizí na soukromých účtech, ale další část sanuje státní rozpočet. Čas od času vypukne korupční skandál a přísun peněz zamrzne, ale hrozba, že by politika otevřených dveří mohla skončit, transfery zase rychle uvolní.
I tak patří zdejší uprchlíci z hlediska OSN k těm nejlevnějším. Jen několik málo procent Súdánců je zcela závislých na humanitární pomoci (ve srovnání se Somálci v Keni, kde je to 100 procent). Uprchlíci hospodaří na darované půdě, kupují si další půdu, stavějí domy a obchodují s místními. Vzhledem k malé kulturní bariéře (na obou stranách hranice žije muslimské etnikum Kakwů) jsou obvyklá i smíšená manželství a společné podniky. Ugandský přístup si vysloužil chválu od Světové banky i Oxfordské univerzity. Inspirovat by se jím mohly nejen další africké, ale i arabské země.
Válka s mloky
Na světě se v tuto chvíli nachází okolo 15 milionů uprchlíků mimo území vlastních států. Naprostou většinu z nich hostí dohromady asi desítka zemí, přičemž Německo není největší hostitel - s přehledem jej předstihují podobně lidnaté Turecko, ale i mnohem méně lidnatý Libanon či Jordánsko, jehož skoro dvoumilionová populace syrských, iráckých a palestinských migrantů (další milion a půl Palestinců již dostalo občanství) spolkne ročně až čtvrtinu veřejných výdajů. Jedinou spásou pro Jordánsko a Libanon může být - kromě finanční pomoci Západu - vytvoření zvláštních hospodářských zón se sníženými daněmi a celními tarify a integrace uprchlíků na ugandský způsob.
UNHCR uznává jen tři dlouhodobá řešení statusu azylanta: repatriaci, integraci a přesídlení. Největšími přesídlovacími manévry v historii (nepočítaje manévry soudruha Stalina) bylo nalezení domova pro 1,3 milionu obyvatel Indočíny v letech 1975 až 1995 (hlavně v anglosaském světě) a pro cca půl milionu uprchlíků z východní Evropy v letech 1956 až 1989. Kvůli 180 tisícům Maďarů prchajícím před sovětskými tanky byla dokonce přepsána uprchlická konvence z roku 1951 (doplněna o protokol z roku 1967), aby zahrnovala i přesuny obyvatelstva po roce 1951.
Tím ovšem dosáhla ochota Západu přijímat uprchlíky maxima a přesídlení sedmi milionů obětí konfliktů v Africe a na Blízkém východě je mimo sféru možného. Dokonce i snový „přesídlovací plán“ v loňské dohodě s Tureckem počítal s transferem až 250 tisíců Syřanů ročně, z čehož se nepodařilo naplnit ani desetinu. Zároveň ovšem platí, že nemá-li populace Německa do roku 2060 klesnout o deset milionů, čímž by už tak nepříjemně vysoký ukazatel ekonomické závislosti (dependency ratio) vystoupal do vražedných výšin, potřebuje dle údajů Federálního statistického úřadu Německo přijímat 470 tisíc čerstvých pracovních sil ročně.
Z tohoto hrubého nástinu je patrné, že snaha zastavit mohutný africký proud tím, že mu EU postaví na Sahaře do cesty „hotspoty“, je donkichotské úsilí. Relativně movití Afričané do Itálie nebo Francie stejně dorazí a budou zabírat místo potřebnějším a kvalifikovanějším Syřanům, kteří jsou uvězněni v Turecku, Libanonu a Jordánsku. Znovuzvolená Merkelová a čerstvý prezident Macron musejí časem přijít s nějakou další verzí přesídlovacího plánu, který bude doplněn o maximálně zrychlené azylové řízení a bilaterální dohody o vracení ekonomických migrantů. Počítat s podporou periferií Unie by bylo bláznovství, takže zřejmě nepůjde o celounijní řešení. A než se jádro Unie rozhoupe, bude asi válčit s mloky.
