Ráno, večer nebo v noci (se Sarkozym) se jmenuje nejnovější francouzský bestseller Yasminy Rezové, který napsala o francouzském prezidentovi. Všechno prý začalo jedním telefonem. Když Nicolas Sarkozy začal s prezidentskou volební kampaní, Yasmina Rezová mu zavolala a zeptala se ho, zda by ho nemohla doprovázet po celý rok, že by ráda o něm napsala knihu. Pan Sarkozy údajně okamžitě kývl a nyní se její kniha objevila na trhu.
Nicolas Sarkozy okamžitě souhlasil nejspíš proto, že věděl, o koho jde. Yasmina Rezová se narodila v Paříži v roce 1959 jako dcera íránského inženýra a maďarské houslistky (připomeňme: Sarközyové jsou maďarští šlechtici), studovala sociologii a divadelní vědu a proslavila se v roce 1994 divadelní hrou s názvem Umění. Tato hra měla mezinárodní úspěch. Rezová je dnes světově nejhranější divadelní autorkou.
Hra pojednává zábavně, ale přitom promyšleně a rozhodně ne sentimentálně o nejstarší starosti lidstva. Vypráví o komedii porozumění a politice citů, a to vše s vědomím křehkosti, lidské samoty. Rezová si navíc od tématu udržuje elegantní a ironický odstup. Chová se stejně jako její postavy na jevišti, které troskotají ve světě, kterému nerozumějí a který je pro ně příliš brutální a moderní.
Zřejmě tyto existenciální otázky zajímaly i Sarkozyho a z dosud zveřejněných ukázek lze usuzovat, že o podobných věcech dnešní pan prezident s autorkou dost často i hovořil. Například 27. října 2006 seděli spolu v letadle a pan Sarkozy říkal: „Ctižádost není mým posledním cílem, protože vždycky existuje ještě den poté, co člověk dosáhne vytčeného cíle.“ Autorka tuto větu v dialogu zpochybňuje. Ne proto, že by Sarkozyho podezírala z neupřímnosti, ale proto, že podle ní pravděpodobnost, že přijde takový den, který zcela rozmaže kontury celého života, je u podobně mocných mužů nulová, nebo alespoň velice málo pravděpodobná. Státníci vždy pracují hlavně na svém pomníku. Sarkozy se opět brání a tvrdí, že paní Rezová zaměňuje ctižádost s přáním. Nakonec se domluví na tom, že pod pojmem ctižádost si oba představují něco jiného.
Autorka bestselleru si po celý rok, který se Sarkozym strávila, nic nenahrávala. Dělala si jen poznámky a v knize se přiznává k tomu, že tento rozhovor byl první upřímný, který spolu vedli, a že při psaní těchto řádek těžko hledala slova. Pamatuje si ho ale velice dobře, protože právě tehdy si začali tykat.
Připomínám tuto pasáž proto, že zní, jako kdyby byla z její divadelní hry Umění, a také proto, že knihu bychom – hlavně kvůli naznačenému sofistikovanému uvažování - měli přeložit.
