Na činnost zbytečných institucí Česko ročně vynaloží až třicet miliard korun
Český stát má stovky úřadů, v nichž zaměstnává více než půl milionu lidí. S tím se samozřejmě pojí nemalé náklady. Na rušení zbytečných úřadů lze poměrně snadno ušetřit odhadem 20 až 30 miliard korun. Zatímco u některých institucí je jejich existence zbytečná od pohledu, u jiných jen zmínka o zrušení vyvolává ostré spory. Bohužel společenská diskuse se soustředí spíše na plošné snižování platů, přestože náklady na zbytečné úředníky jsou až pětkrát vyšší než nejodvážnější plány na úspory ze snížených příjmů státních zaměstnanců.
Vznik úřadu
Zbytečné úřady a úředníci vznikají v zásadě třemi způsoby. Prvním z nich je pozvolné bobtnání, kdy se původně efektivně zvládnutá agenda postupně rozmělňuje mezi další a další zaměstnance, jejichž výsledná výkonnost klesá úměrně k jejich narůstajícímu počtu. Příkladem pozvolného bobtnání je Úřad vlády. Z doby vlád Václava Klause, kdy na provoz agendy vlády stačila stovka lidí, došlo k nadutí tohoto úřadu celkem pětinásobně.
Druhým hlavním způsobem je takzvané přežití ve stínu. Často jde o bizarní úřady či výzkumné ústavy s historií pevně spjatou s minulým režimem, které jednoduše dvacet let nikoho nezajímaly a v klidu fungovaly. „K čemu je České republice Výzkumný ústav pro okrasné zahradnictví s 215 lidmi, případně Výzkumný ústav myslivosti se 159 lidmi? Co asi dělá každý den osm hodin 487 lidí na Státní rostlinolékařské správě? A co zastrčených 950 úředníků Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského? Mohl bych pokračovat do nekonečna,“ vyjmenovává ekonom a předseda Svobodných Petr Mach. Tento způsob přežití úřadu se často kombinuje s prvním, dochází tedy k přežívání ve stínu a současnému bobtnání té které instituce.
Třetím způsobem je odkaz na Evropskou unii a její „nezbytné“ požadavky. Vedle zavedených a fungujících živnostenských úřadů vznikla takzvaná Jednotná kontaktní místa. Předávají zájemcům informace o požadavcích k poskytování služeb v jiných členských státech EU a od cizinců sbírají žádosti o povolení k činnosti. Tedy totéž, co už v rámci své náplně dělají živnostenské úřady, jen v některém unijním jazyce, nejlépe anglicky, což by měla být pro státní úředníky šest let od vstupu do EU samozřejmost. Podobně lze zmínit Evropské spotřebitelské centrum, které poskytuje bezplatné rady, jak reklamovat zboží zakoupené v EU, Norsku a na Islandu. Ročně nás stojí sedm milionů korun. Jeho činnost se přitom dubluje s neziskovými spotřebitelskými spolky (taktéž dotovanými z rozpočtu).
Jiným, již méně obvyklým způsobem vzniku zbytečných pracovních pozic je lobbing. Příkladem nechť je Vinařský fond. Jeho financování v praxi vypadá tak, že z každého litru vína odvádí vinař určitý paušál do rozpočtu fondu. Jde tedy o regulérní daň, která však mizí ve strukturách mimo státní rozpočet. „Vinařský fond nemá vůbec existovat. Jenže v okamžiku, kdy stát mandatorně nařídil odvod z každého litru vína, se z Vinařského fondu stal segment veřejných rozpočtů. Vzhledem k mé známé lásce k mimorozpočtovým fondům bych jej docela rád smetl z povrchu země jako třešinku na dortu v mém zoufalém zápase s daleko těžšími váhami, jako jsou například Fond dopravní infrastruktury a Fond bydlení. Pokud máme nějaké vředy na těle veřejných rozpočtů, jsou to právě tyto dva fondy,“ řekl týdeníku Euro ministr financí Miroslav Kalousek.
Existují kontroverze
Velkou společenskou diskusi vyvolal návrh hlavního hygienika Michaela Víta, který naznačil možnost zrušení zdravotních ústavů. Pomiňme nyní skutečnost, že jejich zrušení měl následovat vznik nového, ještě většího úřadu. Zajímavější jsou argumenty, které ve sporu padly. „Tímto krokem by se mohlo ztratit prakticky 1000 pracovních míst a odborný potenciál, který v˙těchto zdravotních ústavech je,“ komentoval Vítův návrh Pavel Buchta, ředitel Zdravotního ústavu Hradec Králové. Lidé by si museli u soukromých laboratoří objednávat zjišťování kvality vody, ovzduší nebo měření hluku. Ne všechny privátní laboratoře prý ale mají stejné atestace jako zdravotní ústavy. Zdravotní ústavy údajně také vydělávají ročně jednu a půl miliardy a od státu nedostávají na provoz vůbec nic. Pokud je tedy takové podnikání natolik lukrativní – a sto milionů zisku ročně na každý Zdravotní ústav atraktivní podnikání bezesporu znamená – není důvod, proč by nemohla tyto služby poskytovat komerční sféra. Pokud privátním laboratořím chybějí některé atestace, mohou přijmout stovky z té tisícovky vysoce ceněných odborníků, kteří by zrušením zdravotních ústavů přišli o práci, neboť atestace se většinou vážou na odborné vzdělání člověka, nikoli na instituci. Tažní by přežili a nejspíše by se měli lépe, chovní by byli odstraněni od lizu.
Nerudova polemika
Častým argumentem proti hromadnému rušení zbytečných úřadů bývá nárůst nezaměstnanosti, a s tím spojené náklady a zátěž státního rozpočtu. To je však zcela mylná a zavádějící argumentace. Úředníci až na výjimky netvoří žádnou přidanou hodnotu a jsou čistě nákladovou položkou veřejných rozpočtů. Likvidací každého úřednického místa tedy stát naopak vydělá na rozdílu mezi podporou v nezaměstnanosti a platem, ještě umocněným výší odvodů na zdravotní a sociální daň. To platí, i pokud by musel sanovat VZP, která by utrpěla nižší inkaso zdravotní daně. Dále udržovat nákladné úřady jenom kvůli zaměstnanosti více než připomíná řeckou cestu, kterou přece nikdo nechce jít. A konečně, pokud je agenda úřadu natolik potřebná, komerční sféra stát velice ráda a rychle nahradí, což výrazně zmírní byť jen numerický problém s výší nezaměstnanosti. Kde jinde by „Výzkumná laboratoř myslivosti,s.r.o.“ nabrala 159 kvalifikovaných myslivců-výzkumníků, aby těm ostatním mohla poskytovat současné služby na stejně špičkové úrovni než právě na personálním oddělení rušeného úřadu. I dvěstěhlavý šik odvážných badatelů na neprozkoumaném poli okrasného zahradnictví si svou současnou klientelu zcela jistě udrží. A pokud ne, proč je máme platit my všichni ostatní?