Ekonomiky se zmocnily celosvětové síly
V příštím roce - možná kolem Vánoc 2007, budou-li pokračovat současné trendy - dosáhnou USA mezníku. Poprvé za období v čerstvé paměti přesáhne cena dováženého zboží a služeb federální příjmy. Jinými slovy: Američané budou brzy platit více cizincům než své americké vládě.
Už jsme k tomu téměř dospěli. Dovozy nás stojí zhruba 2,2 bilionu dolarů ročně; federální vláda vybere na příjmech 2,4 bilionu dolarů. Proč je to důležité? Protože v posledních sedmdesáti letech byl Washington obrovskou gorilou, zdaleka mohutnější než jakákoli jiná síla v americké ekonomice. To už neplatí. Federální vláda je dále velmi vlivná, ale globální ekonomika je ještě vlivnější.
To musí být nepříjemný šok pro Nancy Pelosiovou (demokratickou členku Sněmovny reprezentantů za Kalifornii), předsedkyni sněmovny, Charlese B. Rangela (demokratického člena Sněmovny reprezentantů za stát New York), pravděpodobného předsedu finančního výboru Sněmovny, a další nově pověřené funkcionáře Demokratické strany. Ano, nejspíše budou mít pravomoc schvalovat zákony včetně zvýšení minimální mzdy. Takové opatření, i kdyby ho podepsal prezident George W. Bush, by však pomohlo jen malému zlomku pracovních sil. Téměř vůbec by nezlepšilo malý růstu mezd, který v posledních letech postihl většinu Američanů včetně absolventů vysokých škol. Všeobecný pokles příjmů způsobil spíše vzestup Číny a Indie a stupňování celosvětové soutěže. A je toho málo, co demokraté zmůžou, aby tyto trendy zvrátili.
Bez ohledu na to, k jaké straně člověk patří nebo jakou báječnou myšlenku ekonomické politiky podporuje, jedno je jasné: globalizace pohřbila schopnost Washingtonu řídit ekonomiku. Ať je člověk republikánem, prosazujícím snižování daní na nabídkové straně, republikánským či demokratickým jestřábem na Wall Street, tvrdě hájícím deficit, nebo se podobá spíše technikovi ze Silicon Valley, jeho preferované páky ekonomické politiky prostě nefungují tak dobře jako v minulosti.
Ještě před deseti lety byla americká ekonomika relativně soběstačná. Tehdejší guvernér Federálního rezervního systému (Fed) Alan Greenspan - často označovaný za nejmocnějšího muže na světě - si mohl být jistý tím, že ekonomický systém USA nakonec zareaguje, bude-li požadovat vyšší nebo nižší úrokové sazby. Rozhodnutí o daních a výdajích přijímaná ve Washingtonu mohla určovat směr růstu, kdežto ekonomické události jinde ve světě, například finanční krize v Asii v polovině devadesátých let, byly považovány za drobné potíže.
To se změnilo. Od roku 1995 vzrostly dovozy z dvanácti procent hrubého domácího produktu přibližně na 17 procent. A devizové finance zhruba na 32 procent amerických tuzemských investic ze sedmi procent v roce 1995. Jinak řečeno, USA jsou otevřenější globální ekonomice více než kdy dříve a vztahy jsou obousměrné. Mnoho pák, které ovlivňují americkou ekonomiku v současnosti, není ve Washingtonu, ale v Pekingu, Londýně, a dokonce i v Mexico City.
Pro Greenspana a jeho nástupce Bena S. Bernanka to bylo tvrdé zjištění. Aby udrželi na uzdě ekonomický růst a uklidnili trh s byty, oba šéfové Fedu zvýšili od roku 2004 krátkodobé úrokové sazby sedmnáctkrát, přičemž celkový nárůst přesáhl čtyři procentní body. Přestože však Fed zpřísnil tuzemskou nabídku peněz, rozdíl vyrovnali zahraniční investoři.
Následkem toho je současná úroková sazba desetiletých vládních dluhopisů 4,6 procenta, tatáž jako v roce 2004, kdy Fed začal sazby zvedat. To je dobrá zpráva pro kupce bytů, kteří chtějí hypotéky. Ne tak dobrá zpráva to však je pro zákonodárce, kteří se snaží o takzvané hladké přistání (mírné zpomalení ekonomického růstu a ochlazení inflačních tlaků - pozn. překl.).
Prezident Bush se setkal s podobným problémem. Tím, že prosadil obrovské snížení daní, do ekonomiky se nasypaly stovky miliard a objem výroby stoupal rozumným tempem. Tento fiskální stimul však vytvořil daleko méně pracovních míst, než se všeobecně očekávalo, protože stále větší množství výroby směřovalo do zámoří. „Tradiční makropolitika je méně účinná, než bývala,“ tvrdí Robert S. Shapiro, přední ekonomický poradce prezidenta Billa Clintona a v současnosti šéf ekonomické poradenské firmy ve Washingtonu, „už neumíme zajistit výraznou tvorbu pracovních míst ani podstatný růst mezd.“
Pelosiová a demokratičtí kongresmani, kteří se oháněli fiskální umírněností jako svou předvolební mantrou, by neměli očekávat výrazně lepší ekonomické výsledky, budou-li tahat za páku snižování deficitu. Na předvolebním turné Pelosiová slibovala, že zkrotí rozpočtový deficit, a na jednom setkání s příznivci ve Washingtonu prohlásila: „Očekává-li se, že vyrovnaný rozpočet udrží americké rodiny, měl by ho zajistit také Kongres Spojených států.“ Tento závazek sice může mít politický ohlas, ale je stále více ekonomických důkazů, že snižování rozpočtového deficitu nijak zvlášť neoživí podnikatelské investice a růst. Nová studie Federální rezervní banky v New Yorku, nepolitické organizace, jakých je málo, hlásí, že „u investic se projevila pouze slabá reakce na změny fiskální politiky“.
Dokonce se začíná zdát, že i báječná myšlenka věnovat více peněz z daní na výzkum a vývoj, aby USA byly konkurenceschopnější, kterou opakovaně obhajovali takoví technologičtí lídři jako John T. Chambers ze společnosti Cisco Systems a John Doerr z obří firmy Kleiner Perkins Caufield & Byers z oblasti investic rizikového kapitálu, začíná působit ekonomické a politické problémy. Pravdou však je, že zvýšené financování výzkumu a vývoje se jeví jako jedna z mála oblastí shody mezi oběma stranami: Pelosiová a demokraté ze Sněmovny reprezentantů přišli se svým „programem inovací“ loni v listopadu a Bush pak přednesl svou „iniciativu zaměřenou na konkurenceschopnost“, vycházející z inovací, ve své lednové Zprávě o stavu Unie.
V krásném novém světě globální ekonomiky, kde společnosti pohybují továrnami a podniky po celém světě jako s šachovými figurkami, ale už není jisté, že američtí dělníci mají z výzkumu financovaného Spojenými státy přímý prospěch. Uvedu jeden znepokojivý příklad: navzdory federálním výdajům přes 125 miliard dolarů na lékařský výzkum v posledních pěti letech mají Spojené státy velký a rostoucí obchodní deficit v moderním biotechnologickém a zdravotnickém zboží. „Období, kdy jsme mohli předpokládat, že zvýšené veřejné investice USA do výzkumu a vývoje automaticky generují tuzemský růst, skončilo,“ konstatuje Jeff Faux z liberálního Institutu pro ekonomiku a politiku (EPI).
Politici teď stojí před nezáviděníhodným úkolem řídit ekonomiku, když se v obou směrech přes hranice země valí ohromný proud zboží a peněz. „Federální vláda působí na ekonomiku jen okrajově,“ přiznává Charles R. Black mladší, republikánský specialista a externí poradce prezidenta Bushe. Timothy J. Penny, bývalý demokratický člen Sněmovny reprezentantů za Minnesotu, který v současnosti působí na Minnesotské univerzitě, k tomu dodává: „Washington má mnohem menší význam, než míval. Nemusíte být odborníkem na ekonomii, abyste to viděl.“
A navíc ani nevíme, jak měřit to, jsme-li jako země úspěšní, nebo neúspěšní. Tradiční měřítka ekonomické jistoty a prosperity zaznamenávají impozantní známky života. Nezaměstnanost, inflace a úrokové sazby jsou podle historických norem nízké. Trh cenných papírů roste a domácnosti jsou bohatší, než byly na vrcholu boomu v devadesátých letech, dokonce i s přihlédnutím k inflaci. Do značné míry tomu tak je díky globální ekonomice, která podněcuje expanzi USA laciným zbožím a levnými penězi. Přesto jsou reálné mzdy v posledních pěti letech nízké a obchodní deficit je obrovský a panují všeobecné obavy, zda Amerika bude schopna účastnit se dále soutěže.
Washington na tyto obavy z větší části reagoval řadou malých úprav, například zlepšením penzijního systému. V ekonomické politice je však zapotřebí nová báječná myšlenka - nebo dvě či tři vzájemně si konkurující báječné myšlenky - k tomu, aby se objasnily skutečnosti globální ekonomiky.
Prvním krokem je lépe poznat to, co se skutečně děje s americkými dělníky a podniky v dnešní ekonomice, kde je majetek stejně důležitý jako příjem a kde události v Šanghaji jsou stejně významné jako ty v Chicagu. Pokud se cena rodinného domu o hodně zvýší, ale příjmy rodiny, jež v něm bydlí, se o trochu sníží, je na tom ta rodina lépe nebo hůře? Otevře-li společnost sídlící v USA výzkumný a vývojový podnik v Indii nebo Číně, vzroste u ní nebo poklesne zaměstnanost amerických dělníků - a zvýší se nebo sníží její celkový příspěvek k růstu ekonomiky USA? K tomu, abychom mohli na tyto otázky odpovědět, nemáme potřebné statistiky.
Za druhé se musíme chopit hlavní nevyužívané páky ekonomické politiky: zdravotní péče. Politikové a ekonomové uvažovali o zdravotní péči hlavně jako o nákladu, který oslabuje konkurenceschopnost. Zdravotní výdaje jsou hlavním zdrojem dlouhodobých federálních, státních i lokálních rozpočtových deficitů, nejdůležitějším polykačem národních úspor a jednou z největších daňových deformací, která se projevuje tím, že zdravotní pojištění poskytované společnostmi je osvobozené od daně.
To všechno je pravda. Zdravotní péče je však také obrovským zdrojem pracovních míst v soukromém sektoru, jedním z technologicky nejrozvinutějších odvětví ekonomiky, a upřímně řečeno poskytovatelem služby, jíž lidé nebudou mít nikdy dost. Lze na ni myslet dokonce i jako na investici do té míry, že lepší zdraví dovoluje Američanům pracovat déle a mít větší požitek ze života. Na zdravotní péči se musíme dívat spíše jako na sílu podporující růst než jako na překážku.
Konečně tou úplně nejbáječnější myšlenkou - možná až příliš báječnou, než aby se o ní v současnosti vůbec dalo uvažovat - by bylo vytvořit globální instituce, které by řídily světovou ekonomiku. Z historie plyne ponaučení, že tržní ekonomiky jsou náchylné k finančním krizím, jejichž jediným řešením je silná centrální banka. Tuto úlohu hrál Fed například za asijské finanční krize v devadesátých letech 20. století.
Vzhledem k prudkému růstu Číny a Indie však Fed již tuto úlohu hrát nemůže a žádná nová instituce, jež by mohla zaujmout jeho místo, nevznikla. Nedávno bývalý americký ministr financí Robert E. Rubin, nyní člen vedení společnosti Citigroup, prohlásil: „Neexistuje politický mechanismus, který by spojoval země, jež jsou v globální ekonomice opravdu významné.“ Nejlepším řešením by byla jakási globální centrální banka s reálnými pravomocemi, ta však nevznikne, dokud nevypukne dost velká finanční krize, která skutečně lidi vyděsí.
Ekonomická politika v jejím dnešním smyslu je relativně nedávným vynálezem. Její počátek lze objevit u Johna Maynarda Keynese ve třicátých letech 20. století. Ten přišel s báječnou myšlenkou, že vlády jsou schopné zmírňovat hospodářský pokles. Keynesiánská ekonomika, jak se jí začalo říkat, požaduje snižování úrokových sazeb a daní a zvyšování vládních výdajů, aby se zmírnily ty nejhorší účinky hospodářského poklesu.
Dnes by se Keynesovy recepty mohly označit za klasickou politiku, protože dokonce i nekompromisní zastánci tržní ekonomiky souhlasí s tím, že je správné, aby vlády bojovaly proti hospodářským poklesům. Klasická politika navíc v moderní globální ekonomice dosud funguje, ovšem jen do jisté míry. Vypukne-li u vás doma požár, měli byste se ho přece ze všech sil snažit uhasit, přestože máte děravou hadici.
Podívejme se, jak Washington reagoval na hospodářský pokles v roce 2001. Bylo by možné se hašteřit o přesném načasování Greenspanova snižování sazeb a demokraté nebyli příliš nadšeni, když Bush snížil daně. Není však sporu o tom, že díky obrovskému množství fiskálních a monetárních stimulů byl hospodářský pokles v roce 2001 jeden z nejmírnějších, které byly zaznamenány. Ani oživení vůbec nebylo špatné. Když ve druhém čtvrtletí 2001 dosáhla ekonomika vrcholu, průměrný ekonomický růst činil slušná 2,8 procenta.
Oživení by však bývalo mohlo být mnohem větší vzhledem k množství stimulů napumpovaných do ekonomiky. Spotřebitelé a podniky nejsou naivní: peníze, které měli navíc, využili k nákupu levných dovozů, a nikoli dražšího amerického zboží a služeb. Od roku 2001 do současnosti vzrostly dovozy jako podíl HDP o tři procentní body, což byl jeden z důvodů, proč byl růst počtu pracovních míst tak pomalý. Ve srovnání s tím vzrostl podíl dovozu při oživeních na počátku osmdesátých a devadesátých let 20. století jen asi o jeden procentní bod.
V otevřené ekonomice ztrácí politická klasika svou sílu. Neschopnost vytvářet pracovní místa po hospodářském poklesu je velmi nepříjemná. Všichni bychom se proto měli skutečně zabývat tím, co by se mohlo stát při příštím hospodářském poklesu. Zahraniční investoři projevují mimořádnou ochotu investovat peníze v USA. Předpokládejme však čistě teoreticky, že zdejší hospodářský pokles způsobí, že jiné země budou vypadat jako lepší možnost. Potom zahraniční investoři stáhnou své peníze, čímž se úrokové sazby velmi zvýší a hodnota dolaru o hodně sníží. Vyšší sazby zpomalí ekonomiku a nižší hodnota dolaru zdraží dovozy, což způsobí vyšší inflaci.
Problémy budou na světě, protože okamžitě nastane stagflace. A co je ještě horší, Bernanke a Fed budou nuceni udržovat vysoké úrokové sazby, aby bojovali proti inflaci.
Dost však katastrofických scénářů, jež by mohly nebo nemohly nastat. Je třeba si položit tuto otázku: jaký účinek má globalizace na dlouhodobou, ať už liberální nebo konzervativní politiku růstu, uplatňovanou v USA v posledních desetiletích? Patrně neznámější je ekonomika nabídkové strany, jež vznikla v sedmdesátých letech 20. století a dostala se do popředí za prezidenta Ronalda Reagana v osmdesátých letech. Stejně jako v případě všech báječných myšlenek je i ekonomika nabídkové strany založena na jasné logice: nižší daňové sazby stimulují dělníky pracovat více hodin, podporují úspory a investice tím, že zvyšují míru návratnosti po zdanění, a pobízejí podnikatele, aby rozšiřovali své podniky, protože jim umožňují podržet si větší část zisků.
Podle Kevina A. Hassetta, ředitele analýz ekonomiky a politiky na Americkém podnikatelském institutu (AEI), globalizace ve skutečnosti zvyšuje tlak na snižování daní. „Jsou-li daňové sazby příliš vysoké, korporátní příjmy jsou tak proměnlivé, že peníze prostě odcházejí,“ tvrdí Hassett, „existuje mezinárodní daňová soutěž a všichni se jí účastní.“
Přesto jsou ekonomové pod silným tlakem, aby dokázali, že snižování daní má velký účinek na růst. V létě tohoto roku zveřejnilo americké ministerstvo financí studii zabývající se dlouhodobým dopadem snížení daní, které provedl prezident Bush a jehož platnost má vypršet koncem roku 2010. Studie dospěla k závěru, že daně snížené na neurčitou dobu dlouhodobě zvýší HDP jen o 0,7 procenta. Je to méně než chyba při zaokrouhlení.
Rovněž je jasné, že nízká daňová sazba je pouze jedním z mnoha faktorů, které určují mezinárodní konkurenceschopnost. Stejně důležité je mít poctivou vládu nebo výkonný systém zdravotní péče nebo vzdělané pracovní síly. „Neexistuje pouze jeden plán na to, aby ekonomika byla úspěšná,“ uvádí Robert E. Hall, ekonom na Stanfordově univerzitě, který byl v osmdesátých letech 20. století jedním z hlavních zastánců plošného zdanění.
Podívejme se na další báječnou myšlenku: snižování deficitu, zrcadlový obraz ekonomiky nabídkové strany, z něhož demokraté udělali hlavní bod svého politického a ekonomického programu. „Fiskální odpovědnost je důležitá z dlouhodobého hlediska,“ tvrdí Bruce Reed, předseda Rady demokratického vedení (DLC), „ocitne-li se země na mizině, zaplatí za to ekonomika jako celek.“
Jasný je také argument hovořící pro snížení deficitu jako dlouhodobé růstové strategii. Předpokládá se, že menší rozpočtové schodky podporují celonárodní úspory, což vede k nižším úrokovým sazbám, menším obchodním deficitům, zvýšeným podnikatelským investicím a k vytváření většího počtu pracovních míst. Tak tomu rozhodně bylo v devadesátých letech 20. století, kdy za prezidenta Clintona řídil ekonomickou politiku Rubin - odtud název rubinomika.
Tato úvaha však neobstojí tak dobře v ekonomice, která je mnohem více vystavena globálním silám než v roce 1993, kdy Clinton nastoupil do úřadu. Finanční trhy se globalizovaly mnohem uceleněji a v důsledku toho americký rozpočtový deficit podstatně méně ovlivňuje úrokové sazby. Současný deficit zhruba 250 miliard dolarů by spotřeboval přibližně čtrnáct procent úspor USA. To je sice hodně, ale odpovídá to jen dvěma procentům celosvětových úspor.
Snadnost, s jakou kapitál proudí přes hranice Spojených států, pomáhá ospravedlnit relativní nezájem Bushovy administrativy o rozpočtové schodky, či dokonce úspory lidí. „Začíná se rozpadat prostý vztah mezi podporou úspor a investic,“ tvrdí James S. Poterba, ekonom z Massachusettského technologického institutu (MIT), kterého Bush jmenoval v roce 2005 do komise pro daňovou reformu, „pokud spoří průměrný občan v Pittsburgu, nemůžeme říci, že z toho má užitek konkrétní továrna v Harrisburgu. Pracovní místa, která vytváříme, mohou vzniknout někde jinde - třeba v zámoří.“
Oslabuje-li tedy globalizace prospěšnost snižování daní a zmenšování deficitu jako politických nástrojů, co zbývá? Nový ekonomický boom v devadesátých letech 20. století podněcovala technologická změna a inovace. Logickou cestou, jak znovu oživit toto kouzlo, je potom zvýšení vládních výdajů na výzkum a vývoj a na školství. Jen si poslechněte Darona Acemoglua z MIT, posledního držitele ceny Johna Batese Clarka, která je udělována nejlepšímu ekonomovi do 40 let. „Spojené státy jsou pohraniční zemí,“ prohlašuje Acemoglu, čímž má na mysli, že jsou na čele v nové technologii. „Následkem toho,“ uvádí, „má-li mít nějaká politika blahodárný účinek, musí pomáhat sektoru inovací.“
Tuto báječnou myšlenku vyslovil jako první v osmdesátých letech 20. století Paul Romer, který dnes působí na Stanfordově univerzitě, a začalo se jí říkat nová růstová teorie. Tento termín přestal být v oblibě po technologickém propadu - možná proto, že příliš připomínal novou ekonomiku - a báječná myšlenka má teď prozaický název „inovační politika“.
Problém je v tom, že je nesnadné vytvořit přímý vztah mezi federálními výdaji na výzkum a vývoj a vytvářením pracovních míst v oblasti špičkových technologií. Přes vůdčí postavení USA v lékařském výzkumu vzniklo v posledních pěti letech ve farmaceutickém a biotechnologickém průmyslu a v odvětví zdravotnických prostředků jen 19 000 pracovních míst.
Faktem je, že Čína a Indie jsou pro firmy stále atraktivnějšími místy k výzkumu a vývoji (kde se třeba využívají nápady, jež původně vznikly díky dolarům z amerických daní). Na stejná místa putují i peníze, protože podle firmy National Venture Capital jen ve třetím čtvrtletí vložili američtí investoři v oblasti rizikového kapitálu do čínských a indických společností přes 400 milionů dolarů. Vyvolává to dojem, že v době nedostatečných zdrojů se výdaje na výzkum a vývoj nemusejí Spojeným státům vyplatit. „Otázka financování základního výzkumu a vývoje ve zdravotní péči je stejná jako ta, jež se týká financování jiného základního výzkumu a vývoje,“ prohlašuje Robert B. Reich, za Clintona americký ministr práce a nyní působící na Kalifornské univerzitě v Berkeley. „Jak dlouho mohou a měly by Spojené státy dotovat zbytek světa?“
Tato otázka bude zvláště naléhavá, jestliže znovuožívající demokraté splní svůj slib, že zavedou průběžný systém financování rozpočtu, v němž nové výdaje nebudou moci být placeny ze zvýšeného půjčování. Kdo bude hlasovat pro větší množství prostředků na vědu, bude-li to znamenat zvýšení daní nebo snížení výdajů pro děti? Poslední pokus o smysluplné snížení deficitu během Clintonova prvního volebního období vážně uškodil výdajům na výzkum a vývoj, protože jejich reálná hodnota poklesla o 3,9 procenta.
Jiný soubor problémů představuje vzdělání. Je nesporné, že vzdělání je klíčem ke konkurenceschopnosti. „Je-li motorem změny vzdělané obyvatelstvo, pak odvádíme skutečně mizernou práci,“ tvrdí Claudia Goldinová, ekonomka z Harvardu, která je spoluautorkou knihy o vzdělání a technologii, „už nějakou dobu zbavujeme vysoké školství dotací.“
Existují dva problémy. Za prvé, reálné mzdy mladých Američanů s bakalářským titulem poklesly v posledních třech letech téměř o osm procent. Nikdo sice nezná pravý důvod, ale někteří ekonomové se domnívají, že je to důsledkem celosvětové konkurence.
Druhým problémem je to, že vzdělání je úzce a komplikovaně spjato s velmi ožehavou otázkou přistěhovalectví. Přes omezení přijatá po 11. září tvoří zahraniční studenti s přechodnými vízy stále ještě téměř 40 procent nových absolventů vědeckých a technických oborů. Určitě potřebujeme vynakládat na vzdělání více prostředků, ale rozhodnutí, kam vkládat naše zdroje, není v období mobility pracovních sil vůbec jednoduché.
Na to, že na báječné myšlenky útočí globalizace, ekonomové reagují tak, že se soustřeďují na menší cíle. „Existují místa, kde můžeme docílit znatelného zlepšení, jež nevyžaduje velké filozofické změny v tom, co děláme?“ ptá se Poterba z MIT. Například nový návrh zákona o důchodovém zabezpečení povzbuzuje společnosti, aby automaticky přihlašovaly nové zaměstnance do plánů úspor na důchod zvaných 401(k) (pojmenovaných podle ustanovení zákona o daních z roku 1978 - pozn. překl.), pokud se zaměstnanci nerozhodnou, že je nechtějí. Ekonomové jsou přesvědčeni, že to u dělníků povede k velkému zvýšení úspor. Není to asi tak významné jako celková daňová reforma, ale přesto je to úspěch.
Kromě toho je možné, že ve světě globálních trhů je myšlenka národní ekonomické politiky v podstatě zastaralá. Washington už není centrem ekonomického vesmíru. To je základní fakt, nad nímž se budou muset zamyslet demokraté i republikáni.
Klasická politika
Alias: Keynesiánská ekonomika.
Hlavní zastánci: Téměř všichni.
Jak funguje: Zvyšují se vládní výdaje, snižují se daně a úrokové sazby, aby se čelilo hospodářským poklesům.
Důvod jejího ovlivnění globalizací: Fiskální a měnová stimulace spíše zvyšuje deficit běžného účtu, než aby vytvářela pracovní místa na domácí půdě. Snižování úrokových sazeb bude málo účinné proti hospodářské krizi vyvolané klesající hodnotou dolaru.
Snižování deficitu
Alias: Rubinomika (politika založená na vyrovnaném státním rozpočtu, nazvaná podle ministra financí Clintonovy vlády Roberta E. Rubina - pozn. překl.).
Hlavní zastánci: Hlavní proud demokratů a republikánů.
Jak funguje: Snižuje rozpočtový deficit, aby se podpořily úspory a investice.
Důvod jeho ovlivnění globalizací: V globální ekonomice má rozpočtový deficit USA malý dopad na úrokové sazby nebo na obchodní deficit. Zaměření pozornosti na fiskální umírněnost rovněž brzdí nezbytné investice.
Nabídková strana
Alias: Dynamický rozvoj.
Hlavní zastánci: Ronald Reagan, George W. Bush.
Jak funguje: Snižuje daňové sazby, aby podpořila pracovní úsilí, úspory a podnikatelskou energii.
Důvod jejího ovlivnění globalizací: Daňové sazby jsou pouze jedním z mnoha faktorů, které jsou významné pro celosvětovou soutěž. Existují jen slabé důkazy, že snižování daní má skutečně velký dopad na růst.
Inovační politika
Alias: Nová růstová teorie.
Hlavní zastánci: Veličiny v oblasti technologie, jako jsou John Chambers a John Doerr.
Jak funguje: Podporuje vládní výdaje na školství a na výzkum a vývoj, aby podnítila růst a soutěživost a zlepšila životní úroveň.
Důvod jejího ovlivnění globalizací: Celosvětová soutěž pomáhá stlačovat reálné mzdy mladých Američanů s bakalářskými tituly. Výzkum a vývoj se přesunuje do Indie a Číny.
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
