Proč vůbec návrh vznikl? Z dostupných informací vyplývá, že základním spouštěčem a nyní i hybatelem jsou vysoké provize stravenkových společností. Dalšími důvody jsou pak administrativní náročnost práce s papírovými stravenkami a také zneužívání systému, tedy jeho nefunkčnost. Jde například o případy, kdy si lidé za stravenky kupují alkohol a cigarety, nebo kdy menší firmy, které místo toho, aby si stravenky nechaly proplatit u vydavatele, je znovu použijí k dalšímu nákupu - tomu se říká sekundární oběh.
Kolik takových případů existuje, lze zjistit velmi obtížně. Faktem ale určitě je, že k takovým excesům dochází. V tomto smyslu lze pochopit snahu ministerstva financí systém nějakým způsobem přenastavit.
Stravování (ne stravenky)
Samozřejmě že stravenky existují. Každý den je využívá přes jeden milion zaměstnanců. Ale když se podíváme do zákonů, tak o nich nikde není zmínka. Z pohledu legislativy proto neexistují, představují pouze jednu z možností daňově zvýhodněného stravování poskytovaného zaměstnancům ze strany zaměstnavatele. Žádnou změnou zákona proto nelze zavést „stravenkový paušál“. Jediné, co lze zákonným opatřením zavést, je stravovací paušál. Možná je to slovíčkaření, ale z hlediska dopadů na firmy, zaměstnance a podnikové jídelny to může být zásadní.
Daňových výhod zaměstnaneckého stravování využívají přes tři miliony zaměstnanců. Většina z nich (přibližně dva miliony) přitom nedostává stravenky, ale chodí na obědy do podnikových jídelen Pokud by byl zaveden stravovací paušál, je pravděpodobné, že zaměstnanci začnou postupně požadovat po zaměstnavateli, aby jim místo stravování v podnikových jídelnách začal vyplácet právě tento stravovací paušál čili hotové peníze. Jde o logický jev, který se také označuje jako „preference likvidity“. Je totiž atraktivnější dostat peníze na cokoli než „peníze“, které mě nutí k určitému chování. Kolik takových zaměstnanců nakonec bude, nelze říci přesně. V Maďarsku to ale po zavedení stejného paušálu v roce 2017 bylo celkem 65 procent hned v prvním roce.
Pokud i jen část zaměstnanců přestane využívat stravování v podnikové jídelně, zvýší se těmto jídelnám jednotkové náklady. Je to opět logické: když postavíte jídelnu s kapacitou tisíc obědů, máte na tuto kapacitu dimenzované zdroje. Jakmile se ve větší míře sníží počet strávníků, jednotková cena se zvýší a jídelny na to budou muset reagovat. Buď obědy zdraží, nebo omezí služby. Oboje pak může mít negativní dopady v podobě dalšího snížení počtu strávníků. Zvláště velcí zaměstnavatelé se obávají, že to na jejich stravovací zařízení může mít zásadní dopad.
Dvě, nebo deset miliard?
Třetina všech zaměstnanců v Česku dostává stravenky. To, zda bez stravenek budou dále chodit na obědy, je velké téma. Jedna strana tvrdí, že stravování je základní lidská potřeba a že je naivní si myslet, že lidé přestanou obědvat. Druhá strana pak oponuje, že lidé samozřejmě nepřestanou jíst, ale zásadně změní své stravovací návyky. Jaký scénář se naplní, není jisté. Je však pravděpodobné, že zvláště u zaměstnanců s nižšími příjmy ovlivňují stravenky jejich jednání. Podle průzkumu Asociace malých a středních podniků a živnostníků z roku 2018 chodí lidé se stravenkami do restaurací třiapůlkrát častěji než lidé bez nich.
V pohledu na ekonomické dopady zavedení stravovacího paušálu se názory také velmi liší. Ministerstvo financí deklaruje, že negativní dopad na státní rozpočet bude přibližně ve výši dvou miliard korun ročně. Ekonomická analýza společnosti Grant Thornton počítá v maximalistické variantě dopady zavedení stravovacího paušálu až 21 miliard ročně. Tento rozpor naznačuje, že by bylo dobré, aby ministerstvo financí zveřejnilo nějakou svoji analýzu dopadů (RIA), protože dosud pracuje pouze s odhady svého analytického týmu. Jakmile by se tak stalo, daly by se obě analýzy odborně posoudit. Porovnávat podrobnou analýzu s odhady ale bohužel nelze.
Nedá mi to a dovolím si zde zjednodušeně uvést část analýzy společnosti Grant Thornton. Je totiž velmi logická a přímočará. Řekněme, že by stravovací paušál využil jen ten jeden milion zaměstnanců, kteří v současné době nic nemají a na které ministerstvo financí primárně cílí. Daňová úleva na stravování činí v současné době přibližně 47 Kč na den a za rok máme cca 220 pracovních dnů. Když tato tři čísla vynásobíme, to znamená jeden milion zaměstnanců krát 47 Kč, krát 220 pracovních dnů, vychází to přes deset miliard korun.
A to je pouze jeden milion zaměstnanců; paušál by byl jistě využíván mnohem více. Ve světle jen tohoto dílčího dopadu se jeví dvě miliardy ministerského odhadu jako podceněné.
Kdo na tom vydělá a kdo ztratí?
Začněme státním rozpočtem. Ten nevydělá zcela určitě. Je jen otázkou kolik. V současné době napjatého rozpočtu a zpomalující ekonomiky to bude každopádně bolestivé. Už nyní stát hledá dodatečné zdroje na příjmové části státního rozpočtu a například prodloužil vratky DPH o 15 dnů a zdanil rezervy pojišťovnám (7,5 miliardy korun).
Vydělají na tom zaměstnavatelé? Firmě je z pohledu administrativy jedno, zda musí zaměstnanci účtovat příspěvek na stravování, nebo paušál. Papírové stravenky jsou navíc již plně nahraditelné digitálním řešením a to administrativu ještě více snižuje. Kdo ale bude v ohrožení, jsou podnikové jídelny. V případě poklesu počtu strávníků budou postupně nuceny minimálně omezit provoz.
A co restaurace? V České republice je celkem 25 tisíc restaurací, které vaří obědy, a 20 tisíc z nich přijímá stravenky. Když se jejich provozovatelů budete ptát, zpravidla vám řeknou, že ze stravenek nejsou nadšeni, protože musejí platit provize, ale mají obavu, že bez nich to může být ještě horší. Reálná obava o ztrátu tržeb v době obědů je u nich hodně silná. A možná spíše než v Praze v jednotlivých regionech.
A co zaměstnanci? Odborové svazy shodně konstatují, že zaměstnanci nedostanou nic navíc, protože firmy budou optimalizovat a místo toho, aby lidem přidaly, jim pouze vyplatí část mzdy v paušálu. Je pravděpodobné, že se i takoví zaměstnavatelé najdou. V době nízké nezaměstnanosti se stravovací paušál, tedy přesněji řečeno měsíční nedaněný bonus, může stát velkým lákadlem.
Co na to Evropa?
V EU jsou pouze dvě další země, kde o zavedení stravovacího paušálu uvažovali. V Belgii si udělali průzkum, ze kterého vyplynulo, že zavedení paušálu administrativu firem nesníží a ztratí se účelovost s negativním dopadem na stravovací návyky zaměstnanců. Aby tedy zachovali motivaci obědvat, ale zabránili zneužívání, nařídili poskytovatelům stravenek, že musejí do dvou let vše elektronizovat. Tím se odstranil takzvaný sekundární oběh stravenek (u nás též kritizovaný) a zajistila se lepší kontrola účelovosti.
Jak je uvedeno výše, v Maďarsku paušál před třemi lety skutečně zavedli. Po roce a půl však tamní ministerstvo financí prohlásilo, že neúčelový paušál nemá v daňové soustavě opodstatnění (což je z daňového hlediska pravda), a zrušilo ho.
Máme tu systém zaměstnaneckého stravování, které pro dvě třetiny zaměstnanců funguje zcela bez problému, a to v rámci podnikových jídelen. Je-li hlavním důvodem zavedení stravovacího paušálu byznys stravenkových firem, pak by bylo možná rozumnější zaměřit se pouze na ně a nějakým způsobem je regulovat. Příkladem může být zmíněná Belgie a její povinná elektronizace systému. Může to být lepší řešení než jít „maďarskou“ cestou, kde nakonec nemá nikdo nic.
Autor je výkonným ředitelem Unie zaměstnavatelských svazů ČR.
