Janem Šťovíčkem
Slučování advokátních kanceláří, v zahraničí jev poměrně běžný, je v Česku zatím spíše výjimečné. O to více překvapilo, když krátce před koncem loňského roku koupila dvojice čerstvých třicátníků zavedenou právní kancelář od svých o dvacet let starších kolegů. „Fúze je těžký krok, který učiní jen ti moudří a vyzrálí. Bývalí partneři se odhodlali k prodeji podílů v úspěšné právní kanceláři a překonali tím rozdíl dvou generací pražských advokátů,“ říká Jan Šťovíček, jeden z majitelů nově vzniklé kanceláře KŠD Šťovíček, která zaměstnává 22 právníků. Tvrdí, že první klady spojení se již projevily.
EURO: Co jste vlastně koupili? Renomé? ŠŤOVÍČEK: Koupili jsme si klientelu, renomé samozřejmě, tým právníků a rychlý postup. Fúzí jsme se během čtyř měsíců posunuli do stadia, do kterého bychom se jinak propracovávali mnoho let.
EURO: Klienti zavedené kanceláře neměli ze změn obavy? ŠŤOVÍČEK: Vůbec. Bývalí partneři v kanceláři zůstali, pracují tu dál jako konzultanti, myslím, že jsou s výsledkem spokojeni. Chceme, aby byli garancí, zachovávali kontinuitu. Dva z nich soudí arbitráže, Bohuslav Klein je předsedou Rozhodčího soudu při Hospodářské a Agrární komoře ČR, zároveň působí jako soudce pařížského arbitrážního soudu. Další bývalá partnerka, Jana Došková, je stálou zástupkyní České republiky u pařížského rozhodčího soudu. Mají na arbitráže více času.
EURO: Uvažujete o dalších akvizicích advokátních kanceláří? ŠŤOVÍČEK: Ano, vedeme jednání, nechte se překvapit.
EURO: Jako jeden z důvodů fúze jste uvedl schopnost konkurovat mezinárodním kancelářím. Daří se? ŠŤOVÍČEK: Lukrativní veřejné zakázky si mezi sebou dělí pár velkých firem. Žádná z malých kanceláří nedokáže přinést požadované reference. Ani velké privátní firmy si nezadají s kanceláří bez silného zázemí a kapacity. Kancelář jsme koupili právě proto, abychom se dostali „do druhého patra“.
EURO: Povedlo se vám narušit hegemonii velké trojky nadnárodních firem Squire, Sanders & Dempsey, Linklaters a Weinhold Legal, která si rozdělovala většinu zakázek na zastupování státu v arbitrážích. To máte na mysli? ŠŤOVÍČEK: Spolu s advokátní kanceláří Konečná a Šafář jsme vyhráli výběrové řízení na zastupování státu ve sporu s německým občanem Gerhardem Gromannem a nedávno jsme spolu s touto kanceláří a právníky z Rowan Legal uspěli v tendru na zastoupení státu v arbitráži s nizozemskou firmou K+ Venture Partners. Myslím, že jsme zvítězili díky reálné cenové nabídce. Horentní částky, které se objevily v článcích o arbitráži s Nomurou (stovky milionů korun - pozn. red.) jsou podle mého nesmyslné. Myslím, že umíme hájit stát za mnohem nižší ceny a přinejmenším stejně kvalitně.
EURO: Kdo patří mezi vaše privátní klienty? ŠŤOVÍČEK: Již dlouho pracujeme pro firmu Cukrovary TTD, součást francouzského koncernu Tereos. Pro Český olympijský výbor se snažíme zajistit, aby nebyly olympijské symboly používány v marketingu nelegálně. Zkoušeli jsme to po dobrém, přesto evidujeme mnoho případů, kdy tak firmy učinily. Asi neznámější je spor s Budvarem, do kterého vstoupil i Mezinárodní olympijský výbor. Škoda, kterou budeme vymáhat, se pohybuje v desítkách milionů korun. Zastupujeme i státní organizace a podniky.
EURO: Například Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond, se kterým na vás přešla kauza Setuza. Krátce poté, co jste fond získali jako klienta, vám byla vykradena kancelář. Nikdo se vás nesnažil v souvislosti s této kauzou kontaktovat nebo ovlivňovat? ŠŤOVÍČEK: Ne. Nikdo.
EURO: Na kterou oblast práva se specializujete? ŠŤOVÍČEK: Naše gró je v oblasti obchodního práva, řešíme soutěžní právo, veřejné zakázky, vymáhání pohledávek, soudní spory, arbitráže, konkurzy..
EURO: Proč trvají konkurzy několik let? Mohou za to špatné zákony? ŠŤOVÍČEK: Zastupujeme věřitele u konkurzů, které se táhnou pět i sedm let. Zákony nejsou tolik špatné, problém je obecně v justici. Soudci jsou nepružní, nedokážou právo aplikovat. Samozřejmě ne všichni. Odborníci se na toto téma vyjadřují opatrně. Říkají, že stejně jako v jiných oborech jsou i v soudnictví lidé kvalitní a lidé méně pracovití. Já říkám, že těch kvalitních a pracovitých je tam strašně málo. Problém je, že se v roce 1990 začalo soudnictví budovat s ještě živou komunistickou vzpomínkou tak, aby bylo především nezávislé. Výsledkem jsou však soudci nedotknutelní, kteří si to velmi dobře uvědomují. Zastupuji dvě malé holčičky a jejich matku žalující dopravní firmu, jejíž řidič náklaďáku vjel do protisměru a zabil jim otce. Spor se táhne již sedm let. Tři dámy sedící na pražském Vrchním soudu snad z obavy z průlomového rozhodnutí nejsou schopny případ opakovaně definitivně rozhodnout ani poté, co jim k tomu dá Nejvyšší soud jasný návod. U soudů panuje strašný alibismus: „Nebudeme si pálit prsty, ať to rozhodnou výše“.