portrét
V době, kdy v zábavných pořadech převládá spíše agresivní hejhuráctví, vypadá Lasicova cesta k úsměvu až příliš nenápadně. Možná proto, že se musí opravdu „poslouchat“. „Závažné postřehy a myšlenky víc naznačuje, než říká na plná ústa, a v druhém plánu nechává prostor i pro kapku smutku a nostalgie,“ popisuje poetiku divadla Studio L+S Lasicův blízký přítel, slovenský spisovatel Tomáš Janovic. Jemnému humoru založenému už od prvních vystoupení se Satinským na absurdních dialozích a scénkách ale stále hodně lidí rozumí. A platí to na obou stranách řeky Moravy. Představení, pořádaná například ve spolupráci s Divadlem Bolka Polívky nebo pražským Studiem Dva, bývají pravidelně vyprodaná.
Manžel herečky a později diplomatky Magdalény Vášáryové pochází ze Zvolena.
Vyrůstal ale hlavně v Bratislavě, kde na přelomu 50. a 60. let vystudoval divadelní vědu a dramaturgii. Už od studentských let vystupoval se Satinským, poprvé na zábavných nedělních programech pod pláštíkem tehdejšího Československého svazu mládeže. Byť každý s jinou náturou, oba sdíleli přístup k humoru inspirovaný Voskovcem a Werichem a od počátku na sebe byli hodně navázaní. Satinský například narukoval na vojnu ještě před dokončením vysoké školy jenom proto, aby mohl sloužit s Lasicou ve vojenském uměleckém souboru. V roce 1967 nastoupili do Divadelního studia, později legendárního Divadla na korze, kde konečně dostali vlastní jeviště.
Se začátkem normalizace museli Lasica a Satinský z Korza odejít a uchýlili se do Brna, po dvou letech je přijali v bratislavské operetě.
Po pěti letech mohli přejít do činohry Nové scény a postupně se přesunuli do Studia S, kde uvedli premiéry svých nejvýznamnějších her (Den radosti, 1986 nebo Náš přítel René,1991). Lasica se nakonec stal ředitelem a po roce 1989 i spolumajitelem divadla, mezitím přejmenovaného na Studio L+S.
Vedle divadelních a televizních vystoupení zažili Lasica i Satinský úspěchy také ve filmu, ať už společně, nebo zvlášť. Připomeňme třeba ztvárnění mimozemšťanů ve snímku Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982), konkrétně u Lasici hlavní roli v hořkém příběhu vedoucího pracovníka v továrně na sanitární keramiku Vážení přátelé, ano (1989) či doktora Vlacha v Saturninovi (1994).
Je nesporné, že Satinského úmrtí v prosinci 2002 bylo pro Lasicu i divadlo velkou ranou.
Na druhou stranu, jeho repertoár už v té době zdaleka nestál pouze na společných vystoupeních. Lasicovi se vždy dařilo přitáhnout ty nejlepší herecké osobnosti, jako jsou například Emília Vášáryová, Marián Labuda nebo Martin Huba, ale i režiséry či muzikanty (Martin Porubjak, Juraj Nvota, z hudebníků mimo jiné Oskar Rósza). Studio L+S současně proslulo jako platforma, kde si Bratislavané mohli každý rok seznámit s tím nejlepším z českých scén. Letos v listopadu se Festival českého divadla uskutečnil už podevatenácté. A po vstupenkách se jako vždycky jenom zaprášilo.
Kromě divadelní tvorby a vystupování v televizi na sebe Lasica v posledních letech upozornil také ve dvou dalších žánrech. Jako zapřísáhlý milovník swingu vzdal hold svým oblíbeným vzorům a nahrál dvě alba s písničkami Františka Kryštofa-Veselého a naposledy album s patnácti americkými šlágry, které sám otextoval.
Talent pro psané slovo prokázal Lasica také v próze. Hlavně ve fejetonech, které vycházely v týdenících Domino fórum a nástupnickém časopisu Týždeň. Už za svoji dřívější knížku s fejetony První tečka získal v roce 2007 prestižní Cenu Dominika Tatarky. Výběr novějších textů, v nichž autor vystupuje jako důchodce Miro, který hodnotí uplynulá desetiletí v dopisech pro domnělého kamaráda, nedávno vyšel i v českém překladu s názvem Listy Emilovi.
Lasicovy „sólové“ úspěchy v posledním desetiletí přitom nedávají zapomenout, že se stále díváme na jednoho z dvojice L+S. Jejich humor se v podstatě neměnil, přitom byl aktuální před padesáti lety a rozesmívá i dnes. Touhle nesmrtelností se Lasica a Satinský přiblížili Werichovi s Voskovcem a stejně jako oni jsou už dnes legendami.
