Soudce. Obvykle člověk s nezpochybnitelnou morální integritou, osoba všemi vážená a uznávaná. Symbol nejen zákona, ale i morálky. Taková definice u nás příliš neplatí. Pro veřejnost, a to i pro poučenou, má český soudce celkem příznačné jméno Berka. Je to snad vina neodpovědných médií, která stále jen hledají senzace, nebo je v systému opravdu něco shnilého?
Konec týdne přinesl tři zprávy. Vláda schválila koncepci stabilizace justice, na Nejvyšším soudě se vzbouřil poradní sbor proti personální politice předsedkyně soudu Ivy Brožové, hájící neústupně svůj soudní dvorek před roztahováním nežádoucích kohoutů. A prezident Klaus během své návštěvy Senátu vyvolal dohady, jak to bude s Ústavním soudem, který kvůli nízkému počtu členů nebude schopen plnit své ústavní povinnosti.
Kritika z Bruselu na téma stav českého soudnictví je už spíše folklorem než tématem k větším diskusím. Zdálo by se, že vláda se svou koncepcí stabilizace přispěchala v poslední chvíli. Otázkou je, co vlastně chce stabilizovat. Teze koncepce předložené ministrem spravedlnosti Karlem Čermákem jsou jistě racionální a přínosné. Určitě je dobře, když se soudci budou nadále stávat lidé s určitými životními a profesními zkušenostmi, napraví se kariérní postupy a soudy se vybaví personálem pro řešení administrativních úkonů, které soudce zbytečně zatěžují.
Zda však dojde během tří let, tak jak to tato reforma předpokládá, ke skutečné změně ve fungování justice, lze spíše pochybovat. Základní problém spočívá v konfliktu pojetí nezávislosti soudů, tak jak je dosud v ČR uplatňována, s normální lidskou přirozeností. Jestliže nezávislost soudce je jím samotným spatřována především v tom, že pracuje tolik, kolik sám považuje za vhodné, a ve kvalitě, kterou sám označí za odpovídající, těžko dojde ke zlepšení. Jestliže sami soudci nevnímají neudržitelnost praxe, kdy nesmírně vážné prohřešky soudců jsou trestány zcela směšnými tresty a strážci spravedlnosti zakládají soudcovsko podnikatelské výbory otevřeně inkasující obrovské sumy peněz od privátních společností, nelze se divit, že společenská pověst celé profese je už velmi blízko pověsti bankéřů po tunelářských aférách ve druhé polovině devadesátých let.
Přidáme-li k tomu ještě žaloby soudců na stát, v nichž se domáhají vyšších odměn, které by zatížily státní rozpočet v současné kritické situaci dalšími miliardovými výdaji, jen proto, že nedokonalý a zejména samotnými soudci prolobbovaný zákon jim takový postup umožňuje, nemůžeme se divit, že dnes málokdo ztotožňuje soud a spravedlnost.
Ministr Čermák sice vede noblesní a zasvěcenou polemiku s představiteli soudní moci ať už přímo, nebo v médiích, ale zjevně to není moc platné. Jeho pokus zavést institut soudce na zkoušku, používaný v některých zemích, které se snaží vyhnout riziku, že doživotními soudci budou jmenování lemplové a gauneři, sotva projde. A i kdyby se to podařilo, než kvalitní osoby vystřídají současnou problematickou garnituru, potrvá to příliš dlouho. Navíc existuje riziko, že se leccos nedobrého od služebně starších kolegů přiučí.
Pokus zasáhnout do neúnosného stavu politickými prostředky je riskantní, jak názorně ukazuje konflikt mezi prezidentem a Senátem o osoby ústavních soudců, kde zjevně hrají hlavní roli partikulární politické zájmy některých stran, a dokonce i nátlak privátních obchodních společností.
Dnešní předseda Ústavního soudu a bývalý ministr spravedlnosti Pavel Rychetský přitom měl pár rozumných nápadů. Například, aby kárné senáty trestající soudce byly z podstatné části zastoupeny právníky nesoudci. Když si zkrátka v rodině neumí udělat pořádek sami, nezbývá, než zavolat četníka zvenku. Ze strany soudců to vyvolalo prudce odmítavou reakci, takže to nejspíše byl docela dobrý nápad a je škoda, že se k němu Karel Čermák postavil zády. Už vůbec je škoda, že naprosto neprůchodná je nějaká rozumná změna v odměňování soudců. Zatím jsou placeni podle zákona, ale ne podle vykonané práce. Od doby, kdy byly vynalezeny peníze, přitom ještě nikdo nevynalezl lepší motivační prostředek, a když na motivaci soudců kašle erár, bývá obvykle dost místa na zcela nežádoucí motivaci ze soukromé sféry, o níž mnoho vědí třeba účastníci konkursních řízení. A tak mnoho nadějí, že k soudu si již brzy budeme skutečně chodit bez obav a pochybností pro spravedlnost, opravdu mnoho nezbývá.
