Obranná agentura EU získala dvacet milionů eur
Kdo se v návrhu evropské ústavy prokousal na sedmatřicátou stránku, žil posledních pár měsíců s vidinou, že Evropská unie si po ratifikaci dokumentu ve všech členských státech zřídí novou instituci: Evropskou obrannou agenturu (EOA), s vlastní budovou, vlastním rozpočtem a desítkami dobře placených zaměstnanců. A logicky že v opačném případě, když ústava neprojde, žádná taková instituce nevznikne. Byla to hodně naivní představa. Ústava neprošla, ovšem Evropská obranná agentura už několik měsíců žije a má se poměrně čile k světu. Zaměstnává bezmála osmdesát úředníků a prozatím „vystačí“ s ročním rozpočtem dvacet milionů eur. Že by ji někdo zrušil, když zásadní dokument schválen nebyl, o tom nikdo nepřemýšlí.
Plni optimismu...
Agentura začala, rozhodnutím ministrů obrany čtyřiadvaceti členských států Evropské unie, formálně fungovat už 12. července 2004. Dávno předtím, než zkrachovala ratifikace ústavy. Rozhodnutí tenkrát podpořili všichni včetně Česka, kromě Dánů. Ještě letos na jaře měla tato instituce pouhých dvanáct stálých zaměstnanců a sídlila v provizorních prostorách. Stačilo pár měsíců a situace se radikálně změnila: EOA se ve středu 29. června přestěhovala do nového sídla na prestižní bruselskou adresu v ulici rue Drapier, ve čtvrti Luise a zaměstnává nyní sedmasedmdesát expertů nejrůznějších kvalifikací. Mimochodem v EOA zatím pracuje jediný Čech, expert na vyzbrojování, Pavel Čech. Nabídku vyslat tam dalšího odborníka na zbraně hromadného ničení česká armáda nevyužila.
Budova agentury je rozlehlá a podle vyjádření současných pracovníků „skýtá i možnosti rozšiřování…“. Takže i když trochu pokoutný vznik agentury mnozí západní politici i novináři kritizují, úředníci jsou v klidu a jak sami říkají: „plni optimismu připravují plán práce na zbytek roku 2005“. Na druhé straně je nutno přiznat, že unie instituci, která konečně vnese řád do její chaotické, zbytečně drahé a nekoordinované obrany potřebuje. Všechny dosavadní pokusy zatím bez výjimky selhaly. Například WEAG - Západoevropská skupina pro vyzbrojování - ukončila letos v květnu činnost. Teď bude záležet na jednotlivých členských státech, jestli Evropskou obranou agenturu pohřbí spolu s ústavou, nebo jí umožní existovat a vylepšovat společnou obranou politiku. A současně i zasahovat do dosud suveréních národních obranných politik.
Evropská obranná agentura bude taková, jakou jí budou chtít mít členské státy. „Je to otázka zejména pro politické představitele,“ řekl týdeníku EURO Dušan Švarc, který má na ministerstvu obrany na starosti vztahy s EOA. „Kromě politické dimenze je ale obranná agentura i praktickým nástrojem pro řešení konkrétních problémů unie v zaostávání v oblasti vojenských schopností. Lepší instrument než Evropská obranná agentura není k dispozici…,“ říká Švarc. I on připouští, že by se agentuře „elegantněji plnilo její poslání“ pokud by se mohla opřít o Ústavní smlouvu. „I za současného právního stavu je ale agentura schopna plni svou roli. Důležité je udržet určitou dynamiku,“ říká Švarc a dodává, že rozhodne druhá polovina roku: „Bude-li se agentura moci na podzimních jednáních řídících výborů prezentovat praktickými výsledky, což je ovšem hodně závislé na podpoře členských zemí, má budoucnost. Pokud ale začnou některé státy brzdit, může agentura skončit tam, kde se ocitla Západoevropská skupina pro vyzbrojování WEAG před svým zánikem…“ K lámání chleba může dojít i při blížícím se rozhodování o rozpočtu agentrury na rok 2006…
Na luxus je škoda peněz.
Při společné obraně zatím Evropa neuvěřitelně plýtvá, jak nápady tak i penězi. Státy EU momentálně vydávají na svoji obranu 160 miliard eur ročně. To není zrovna málo. Často vyvíjejí stejné technologie, nespolupracují, brání volné konkurenci a přístupu zahraničních zbrojovek na domácí trhy. Nick Wïtney, šéf EOA, při své nedávné návštěvě Prahy týdeníku EURO řekl, že členské země například nelogicky tříští síly, když vyvíjejí několik typů bezpilotních průzkumných letounů nebo obrněných transportérů. „Je to zbytečné mrhání financemi,“ řekl Witney.
A právě tomu by měla Evropská obranná agentura napříště zabránit. Má plnit tři hlavní úkoly: sjednotit požadavky evropských armád, koordinovat obranný výzkum a vývoj a sladit způsob nákupu vojenského materiálu v jednotlivých státech. Ve svém plánu práce na rok 2005 agentura uvádí, že se bude zabývat: koordinací nadnárodního celoevropského vývoje bezpilotních letounů do 1,5 tuny, společným úsilím při vyzbrojování obrněnými transporéry a přehodnocením aktivit v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení.
Nově zřízená evropská instituce chce navíc tvrdě tlačit na členské země, aby nezavíraly své zbrojní trhy z „bezpečnostních a strategických důvodů“ podnikům ze zahraničí. Členské vlády se totiž stále nechtějí vzdát své suverenity v oblasti obrany a zbrojního průmyslu a nadále až příliš často využívají výjimky z dodnes platné smlouvy o založení EU, která jim umožňuje utajovat obchody se zbraněmi a válečným materiálem „pokud by zveřejnění mohlo ohrozit jejich základní bezpečnostní zájmy. Taková výjimka je sama o sobě v pořádku, potíž je v tom, že ve smlouvě zcela chybí definice, co to takové základní bezpečností zájmy jsou. Postrádá rovněž přesnou definici válečného materiálu. Toho některé členské státy s chutí zneužívají a běžně označují civilní zboží za vojenský materiál a s odkazem na své strategické bezpečnostní zájmy ho nakoupí bez výběrového řízení přímo od tuzemského výrobce.
Evropa si ale takový „luxus“ vydržovat si neefektivní národní zbrojovky nemůže dlouhodobě dovolit. Zatímco Pentagon může přijít s objednávkou na bezmála tři tisícovky stíhaček Joint Strike Fighter, největší evropská zakázka zní na sto padesát kusů letadel. Evropa přesto vyvíjí a vyrábí hned tři druhy supermoderních stíhaček: německo-španělsko-italsko-britský Eurofighter, francouzský Rafale a švédsko-britský Gripen. První dodávky evropských stíhaček Eurofighter (jde o jeden z prvních „evropských“ zbrojních projektů) se ještě ke všemu oproti plánům zpozdily o více než deset let. A byly pochopitelně o hodně dražší, než se původně předpokládalo.
Spolupráce je proto nezbytná. „Žádný evropský stát si nemůže sám dovolit nakupovat nebo vyvíjet zbraně všech potřebných kategoriích. Vlády proto musí kombinovat své zdroje, plánovat a uskutečňovat nadnárodní zbrojní programy,“ tvrdí analytik Daniel Keohane z britského Centre for European Reform. On sám je ale spíše skeptický: „Evropské země zatím vždy selhaly. Jednotlivé kabienty obvykle spolupracují pouze ad hoc… Je to zejména proto, že obrana zůstává ze všech politických oblastí nejvíce národní a vlády států EU odmítají předat část své suverenity mezinárodní organizaci.“
Vznik Evropské obranné agentury by měl takový „národní odpor“ zlomit. „I když budete hodně pesimistický, musíte uznat, že agentura má smysl v evropském obranném plánování a společné obranné politice. Nezapomeňte, že před vznikem agentury neměli ministři obrany jednotlivých členských států na půdě Evropské unie vůbec žádnou jednací platformu,“ řekl týdeníku EURO zdroj z EOA.
S námi nebo bez nás?
„Zpomalení tempa a intenzivnější diskuse s členskými státy o cestách k efektivní Evropské unii by neměla Evropské obranné agentuře příliš uškodit. Obavy některých členských států z administrativní síly agentury jsou zřejmě příliš velké a bude je třeba rozptýlit,“ tvrdí Dušan Švarc.
Pro Česko se ale zatím prý nic nezměnilo. „Ministerstvo obrany funguje ve vztahu k agentuře stejně jako před francouzským a nizozemským referendem. Jsme zakládajícím členem a do současné doby jsme podporovali její činnost. Její utlumení by nám asi neprospělo.“ říká Švarc.
Opravdu rušno začne být kolem agentury až v okamžiku, kdy začne požadovat otevření národních zbrojních trhů zahraniční konkurenci. Takový tlak by totiž mohl některým členským státům EU hodně vadit. Jejich neefektivní zbrojovky by totiž takovou liberalizaci nemuseli přežít. Otevření trhu by zřejmě přineslo krachy zbrojních podniků a následně i těžké sociální problémy.
Česko se ale prý na stranu „ochranářských“ států, které by mohly činnost EOA zablokovat, nepostaví. „Česká republika by v nových tržních podmínkách neměla patřit k nejvíce ohroženým zemím,“ tvrdí Švarc. „Naše střední a malé podniky by měly být schopny reagovat na situaci, hledat a nalézat zahraniční partnery a konkurovat netransformovaným, nepružným státním firmám. A to jak směrem na „západ“, tak i na „východ“… Pokud by však některé země prostřednictvím Evropské obranné agentury hledaly způsob, jak podpořit své velké, státem vlastněné a mnohdy neefektivní podniky na úkor menších členských zemí, musíme být schopni tyto tendence ovlivňovat… K tomu máme v řídících orgánech agentury své zástupce od úrovně ministra obrany po ředitele některých odborů ministerstva. Bez účasti v EOA by tyto procesy beztak probíhaly, ale bez našeho vlivu,“ dodává Švarc.
