Daňový řád
Koncem loňského roku se Ústavní soud ČR zabýval daňovou problematikou z hlediska dodržování ústavně zaručených práv a svobod. To se konkrétně projevilo ve vydání dvou přelomových rozhodnutí týkajících se počítání běhu lhůty pro vyměření daně, respektive způsobu zahájení daňové kontroly.
Tříletá lhůta
První nález zásadně mění zaběhlý způsob počítání lhůt pro vyměření daně. Daňový řád zjednodušeně stanovuje, že daň nelze vyměřit či doměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat přiznání. Dosud ustálený výklad tohoto ustanovení odvozoval počátek běhu této tříleté prekluzivní (propadné) lhůty pro vyměření daně za příslušné zdaňovací období až od konce zdaňovacího období následujícího (tedy od období, v němž se podává daňové přiznání). Ústavní soud však označil tuto dosavadní praxi za protiústavní a v rozporu s racionálním výkladem zákona. Neboť tímto výkladem je výslovná tříletá lhůta prodloužena na čtyřletou.
Tříletá lhůta tedy začíná dle ústavního soudu běžet vždy posledním dnem dotčeného zdaňovacího období. Přičemž není důležité, kdy je za toto období podáváno daňové přiznání. Za příklad může posloužit daňová povinnost obchodní společnosti na daních z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 (daňové přiznání podávala do 30. června 2006). Lhůta pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2005 dle ústavního soudu končí 31. prosince 2008, a nikoli o rok později, jak dosud dovozovala daňová správa i správní soudy.
Tento nález proto dopadá na všechny poplatníky, u kterých finanční úřad zahájil v posledním (čtvrtém) roce úkon k doměření daně (typicky daňovou kontrolu). Případně vydal-li již na základě tohoto úkonu dodatečný platební výměr. Je však třeba upozornit, že stejná lhůta platí i pro poplatníky. Zpozornět by tedy měli i ti, kdo ve čtvrtém roce zjistili možnost podat dodatečné přiznání na nižší daňovou povinnost.
Daňová kontrola
Jakkoli je předchozí nález průlomový, debatu o „správném výpočtu lhůty“ vedli alespoň daňoví odborníci. V případě druhého nálezu lze jeho závěry označit za překvapivé pro všechny. Ústavní soud totiž konstatoval, že finanční úřad je oprávněn zahájit daňovou kontrolu, jen pokud má konkrétní podezření, že poplatník krátil svou daňovou povinnost. S tímto podezřením pak musí být poplatník seznámen v protokolu o zahájení kontroly. Pokud takové zdůvodnění chybí, je následná kontrola protiústavní.
Judikát okamžitě vyvolal mnoho diskusí. Problematičnost uvedených závěrů lze spatřovat zejména v tom, že jejich striktní aplikace značně komplikuje možnost využití daňové kontroly v praxi. Ta je totiž úkonem, k jehož zahájení nebylo dosud žádného konkrétního podezření zapotřebí. Z údajů v daňovém přiznání, respektive jeho povinných příloh, lze učinit závěr o možném zkrácení daňové povinnosti jen značně obtížně. Takové informace by proto finanční úřad musel získat před zahájením daňové kontroly pravděpodobně jiným způsobem. V praxi si lze představit jako možný zdroj například výsledky takzvaného místního šetření u poplatníka nebo zjištění v rámci vyhledávací činnosti. Dalším příkladem mohou být zjištění z kontroly u jiného daňového poplatníka a nelze ani vyloučit oznámení od třetích osob.
Otázku, která odůvodnění a v jaké podobě u finančních úřadů obstojí, proto bude muset zodpovědět až soudní praxe.
Význam nejen do budoucna
Je však třeba také upozornit na to, že uvedené rozsudky nemají význam jen do budoucna. Dosavadní judikatura totiž dovozuje, že objeví-li se nové, průlomové soudní rozhodnutí, lze jím argumentovat i v rámci odehrávajícího se daňového sporu (v daňovém či následném soudním řízení). Bylo-li však již řízení o dani, respektive doměrku, skončeno, není nová judikatura důvodem k použití mimořádných opravných prostředků, tedy k „obnovení“ řízení.
